Slíbila jsem v jedné facebookové debatě, že objasním, proč jsem podepsala Otevřený dopis ministru kultury ve věci udržitelnosti a nerůstu v kultuře, k němuž bylo možné připojit své jméno do konce března, načež byl oficiálně doručen Martinu Baxovi. Mé motivace k signování dopisu by ovšem nebyly plně čitelné bez načrtnutí situace, jež předcházela jeho sepsání.
V posledních letech, a ještě intenzivněji v posledních měsících, se často mluví o nevyhovujících existenčních podmínkách lidí závislých na veřejných dotacích českého neziskového divadla, primárně nezávislého, ale nejen toho. Například předminulý týden k tématu proběhla v rámci cyklu Národního divadla ND Talks panelová diskuse s názvem Ekonomická a sociální situace lidí pracujících v divadle, minulou středu se s podtitulem Má divadlo cenu? v divadle DISK odehrála další ze série Debat pro loutky. Od covidové krize se začalo mluvit o nešťastně nastavených pracovních podmínkách dokonce i v soukromé sféře – o ni v tomto textu nepůjde, ale lze si o tématu poslechnout třeba zde. O dlouhodobém podfinancování české kultury obecně též není pochyb, však i minulý ministr kultury Lubomír Zaorálek napsal do úvodu Státní kulturní politiky 2021–2025, že ke „kampani za jedno procento na kulturu se hlásí většina politické reprezentace a někteří mají dokonce ambici ještě větší“. Jenomže zatímco všeobecně sdílíme vizi, že by se ve financování nezávislého divadla, potažmo celého českého divadla mělo vedle navýšení rozpočtu „něco“ podstatně zlepšit, nepřekvapivě se mnohem hůře hledá shoda na konkrétnějších vizích. Ve jménu kterých hodnot zlepšovat? Kdo by měl, a především kdo může o podobě onoho zlepšení rozhodovat? Na čem ušetřit? Jakým způsobem vše projednávat? Můžeme vůbec cokoliv měnit už za podmínek stávajícího podfinancování, s nímž se vlivem války na Ukrajině v blízké budoucnosti zřejmě nehne?
Žolíkem, který dělá v tomto zárodečném vyjednávání změny možná vůbec největší paseku, je ovšem pevné přesvědčení mnoha členů divadelní obce o tom, že k lepšímu se stejně nikdy nic nezmění. Není to sice zrovna konstruktivní postoj, ale nelze mu upřít rozumnost – zakládá se na kvantech zkušeností z praxe a nedá se vyloučit, že pravdivě předpovídá budoucí stav událostí. Český veřejný grantový systém na podporu nezávislého divadla očividně nefunguje zdaleka tak dobře, jak se doufalo při jeho zavádění. Ještě v Zápisu z debaty nad novým grantovým systémem hl. m. Prahy v oblasti kultury a umění 2022-2027 se lze kupříkladu dočíst, že divadlům jako Archa nebo Činoherní klub, která se v roce 2004 rozhodla z vlastní vůle vzdát statutu příspěvkové organizace a přejít do nezávislé sféry, doposud nebyla dorovnána výše podpory oproti divadlům, která zůstala pod zřizovateli. Odvahu jim přitom v roce 2004 dodávala ujištění, že změna právního statutu nijak neovlivní poměrnou výši jejich podpory. Zřejmě se jednalo o pouhá slova, nicméně současné debaty o veřejných dotačních systémech českého divadla už neobsahují ani takovéto plané sliby.
Moc náznaků velkorysosti v nových vyhláškách nenajdeme, zato četné snahy o razantní percentuální limitace podpor ano. O atmosféře těchto vyjednávání si lze udělat představu například pročtením veřejně přístupného zápisu z veřejného připomínkování návrhu Dotačního systému na roky 2022 – 2027 a Programu podpory v oblasti kultury a umění pro jednoleté a víceleté dotace. Ze strany Magistrátu hlavního města Prahy například vzešel návrh na razantní snížení maximální možné podpory velkých organizací žádajících o víceleté granty na padesát procent z celkových nákladů namísto původních sedmdesáti. Kdyby bývalo toto opatření vešlo v platnost, vytvořilo by na žadatele neúměrný tlak a buď by je to donutilo se zkomercionalizovat, anebo by to – pravděpodobněji – vedlo k jejich likvidaci. Jiným příkladem gesta ohrožujícího samu existenci některých žadatelů byl před několika lety nejasný výklad rozhodnutí Evropské komise o notifikaci Grantového systému hlavního města Prahy. Politici tenkrát dospěli k závěru, že umělecky zaměřené časopisy mají být jakékoliv podpory ze strany magistrátu zbaveny úplně. Kulturní pracovníci tak musejí setrvávat neustále ve střehu a aktivně se bránit vůči takovýmto pokusům o bolestivé zásahy do stávajícího – už tak nevyhovujícího – stavu financování nezávislého divadla. A přitom dotační systém pražského magistrátu je ještě relativně „luxusně“ profesionální ve srovnání například s vyjednáváním podpory živého umění v mnoha menších městech.
Všeobecné pocity nejistoty mezi umělci umocňují některá obzvlášť omezující opatření, a to dokonce i ta na Ministerstvu kultury. Zdejší grantové řízení v oboru divadlo kupříkladu nenabízí možnost požádat o zaručenou víceletou podporu uměleckých projektů, což silně ovlivňuje psychiku umělců, neboť to znemožňuje uvažovat v dlouhodobějších horizontech. Zrovna možnost dovolit si plánovat je ovšem pro divadelní umění klíčová – mimo jiné proto, že divadelníci jsou na rozdíl od jiných uměleckých oborů stoprocentně závislí na úspěšném oslovení publika přímo v momentu vzniku divadelního díla. Potřebují klid a prostor na to, aby mohli dopředu promyslet své strategie komunikace s publikem, aby mohli pro diváky představovat pevný bod, k němuž lze s důvěrou upřít pozornost. Pokud neexistuje základní stabilita, nevznikne ani vztah tolik potřebný k tomu, aby si diváci nechali od divadelníků nastavit zrcadlo, jaký svého času dokázalo vytvořit třeba legendární divadlo Komedie pod vedením Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba. Současný stav, který znemožňuje péči o vztahy s diváky, jíž se jinak říká nehezkým termínem audience development, vede k situaci, kdy divadlo navštěvují především lidé dopředu již základně ideově srozumění s tvůrci, a často tudíž dochází k nesmyslnému tzv. přesvědčování přesvědčených. Pokud by nezávislí divadelníci dostali příležitost požádat o zaručenou dlouhodobou podporu, určitě by to přispělo k umělecky kvalitnější divadelní tvorbě. Vědomí stability samo o sobě není žádná samospasitelná hodnota, ale jsem si jistá, že konkrétně v tento moment a konkrétně v oblasti nezávislého divadla by vedla k uměleckému rozkvětu. V minulých letech sice bylo možné poprosit členy ministerské grantové komise o nezávazné doporučení, že by bylo vhodné některé žadatele podpořit i ve dvou následujících letech, ale vše pak závisí na výši státního rozpočtu na kulturu, a především na etickém cítění, uměleckém vkusu a dost pravděpodobně i na chvilkovém rozpoložení a samozřejmě na složení odborné grantové komise v následujících letech. Také tato extrémní závislost žadatelů na lidském faktoru a na náhodě je stresující a určitě by bylo ku prospěchu věci situaci více vyvážit.
Dalším opatřením, které může paralyzovat soustředění na samotnou uměleckou tvorbu, je kupříkladu fakt, že rozhodnutí o přidělení dotací probíhají až po schválení státního rozpočtu, k němuž letos došlo 18. března. Výsledky druhého kola řízení však stále čekají na zveřejnění a mnozí tak netuší, zda pro své často již rozběhnuté projekty získali finanční podporu, z vyvěšeného obodování v prvním kole to nelze bezpečně odhadnout. Tato nejistota má v některých případech za následek mimo jiné i zadlužení umělců. Stávající situace však zahrnuje také optimističtější momenty. Na facebookovém účtu servisní neziskové organizace NOVÁ SÍŤ bylo na konci března například zveřejněno oznámení o vstřícném kroku nového ministra kultury, který alespoň částečně mírní důsledky dlouhého čekání na oficiální rozhodnutí komise: „Díky rozhodnutí pana ministra kultury Martina Baxy dostali žadatelé proplácené tzv. zálohy /pomoc zejména pro ty, kteří své realizace mají například již za sebou/. Některým z vás, díky solidaritě v oboru, pomohli kolegové či kolegyně bezúročnou půjčkou, jiní mají půjčky přímo z banky.“ NOVÁ SÍŤ nabízí každý čtvrtek konzultace, čímž vnáší do složité a emočně nabité atmosféry trochu potřebné péče. Díky aktivitám organizací jako je NOVÁ SÍŤ nebo Asociace nezávislých divadel se veřejně hovoří o zadluženosti umělců. Bez nich by se možná oficiálně ani nevědělo, že tento problém existuje. Jakýkoliv systémový krok ze strany Ministerstva kultury nebo obecně české politické reprezentace, učiněný se záměrem zmapovat existující problémy, by mohl významně zmírnit nervozitu na české nezávislé divadelní scéně.

Obecně by situaci prospěla například aktivní snaha plošně zjistit, jaká opatření přesně by pomohla umělecké tvorbě jednotlivých žadatelů o veřejné dotace. Ač z osobní zkušenosti vím, že ze strany ministerských grantových komisařů a komisařek existuje silná vůle zůstávat v kontaktu s divadelní praxí, kterou posuzují, přece jen v útrobách rozmanité divadelní sítě vzniká spousta podnětů, z nichž mnohé nemají šanci dostat se do centra pozornosti vybrané skupiny lidí spoluzodpovědných za přidělování grantů. Mohlo by vzniknout – podobně jako v rámci nouzového Programu COVID – Kultura – dotazníkové šetření, kde by se jednotliví umělci mohli svěřit se svými skutečnými obtížemi a potřebami. To by bylo velmi potřebné, jelikož při samotném vyplňování grantových žádostí není upřímnost možná – žadatelé hledají hlavně takové argumenty, jimiž by přesvědčili komisi k podpoře jejich díla, a kdyby se o svých potřebách vyjádřili otevřeně, mohlo by je to poškodit. Dotazníky rozposlané v rámci zmíněného pandemického opatření byly přitom skutečným mezníkem v přemýšlení o divadelní oblasti české kulturní politiky. Jsem si jistá, že uspořádání další, tentokrát vyhraněněji zaměřené dotazníkové akce, by významně přispělo ke zlepšení přehledu o tom, co se doopravdy děje na české divadelní scéně a určitě by to mělo dobrý vliv i na její umělecký rozvoj. Možná by se tak o něco posunulo i odpovídání na otázku, kde by se dalo po finanční stránce škrtat bez fatálních následků pro obor.
V kontextu těchto úvah jsem ocenila a podpořila také Otevřený dopis ministru kultury ve věci udržitelnosti a nerůstu v kultuře, který má 313 signatářů a v divadelní obci vyvolal rozporuplné reakce. Otevřený dopis obsahuje požadavek, aby se při podpoře umění přemýšlelo také v kategoriích jako péče, dobré vztahy, smysluplnost práce, spokojený život, důstojné podmínky pro život. Autoři rovněž apelují na ministra kultury, aby vzal při spravování svého resortu v potaz skutečnost, že tvořit znamená i pochybovat a připravovat se, s čímž souvisí i výzva ke znovuotevření debat o zavedení statusu umělce, který by tvůrcům v dlouhodobé kontinuitě zajistil alespoň základní sociální jistoty. Jedná se o manifest, jemuž není cizí smělost ani nekonkrétnost, dokáže motivovat i rozčilovat lehkostí, s níž maluje optimistické, leč mlhavé představy o cestách k lepší budoucnosti. Ve svém žánru nejspíš docílil všeho, čeho úspěšný manifest může docílit – díky veřejnému seznamu podpisů dodal podepsaným umělcům tipy na to, koho mohou oslovit k postojově srozuměné spolupráci. Rovněž vyvolal debaty na sociálních sítích, jež zas o něco zřetelněji odhalily neuralgické body, které českou divadelní obec rozdělují. Padlo v nich mnoho výhrad hlavně vůči jazyku, jímž je dopis napsaný – čiší z něj levicové zaměření jeho autorů. Je užitečné si připomenout, že právě tento rozměr textu vyvolává kontroverze, blokuje spolupráci a ocitá se v přímém rozporu s politikou strany ODS, k níž náleží současný ministr. To poslední, co česká divadelní obec potřebuje v situaci nepříliš funkční kulturní politiky, by byl nesmiřitelný ideologicky motivovaný rozkol mezi divadelními umělci v otázce, jak neutěšený stav zlepšit.
Jelikož je výrazným rysem dopisu nekonkrétnost, dovolila jsem si výše sepsat svou vlastní interpretaci požadavků, které si pod formulacemi v dopise představuji. K podepsání mě přiměla hlavně skutečnost, že se s autory textu i s mnoha signatáři osobně znám. Prizmatem našich předchozích hovorů vykládám formulace v dopisu, protože mám pocit, že se v mnoha názorech na současnou divadelní, potažmo kulturní politiku shodneme. Mohu se ovšem plést. Obecně je problematické a v současné společnosti především málo funkční, kdykoliv se vyjadřuje malá skupina lidí ve jménu větší skupiny ostatních. Je to zřejmě také případ Otevřeného dopisu ministru kultury ve věci udržitelnosti a nerůstu v kultuře – sama bych spoustu myšlenek formulovala jinak a jsem přesvědčená, že podobně je na tom i mnoho spolusignatářů a že hodně umělců toužících po změně v divadelní obci dopis nepodepsalo jednoduše proto, že z pochopitelných důvodů nechtějí, aby bylo uvedeno jejich jméno pod cizími formulacemi. Proto nyní, inspirovaná Otevřeným dopisem, sama za sebe a z pozice divadelní kritičky spoluzodpovědné za současné poměry v divadelní obci, žádám pana ministra Martina Baxu, aby ze svého postu inicioval sofistikovanější způsoby zjišťování mínění v divadelní obci, a to prostřednictvím dotazníků i pečlivě připravených veřejných debat na téma ekonomické a sociální situace lidí pracujících v divadle (nejen v tom nezávislém a nejen v tom neziskovém). Mám na mysli takové akce, které by neměly primárně informativní ráz, ale Ministerstvo kultury by s jejich podněty dále pracovalo. Jedná se o aktivitu, již lze snadno zaplatit i v době finanční krize. Bude-li ideologicky nepředpojatá, může českému divadlu zásadně pomoct – má potenciál výrazným způsobem rozvinout smysl pro realitu české divadelní obce u lidí, již mohou ovlivnit, jak bude v následujících letech vypadat česká divadelní kulturní politika.
Barbora Etlíková