Dne 26. května se na facebookové stránce organizace Slovo 21 odehrála konference s názvem Romani Art I. Diskuse o romském divadle. Diskutovaly v ní herečka a zpěvačka romského původu Pavlína Matiová[1] a studentka režie a dramaturgie pražské DAMU Kateřina Volánková. Online se mohl přihlásit kdokoliv a celé fórum moderoval člen organizace Slovo 21, Vojtěch Lavička. Slovo 21 působí od roku 1999 a tvoří ho mezinárodní tým, spolupracující se státními i nevládními neziskovými organizacemi a institucemi (českými i zahraničními). Vystupují proti stereotypům, podporují vzdělání a aktivity nejen romské, ale i dalších menšin. Online debatu zároveň zaštiťoval projekt AndroMedia, jenž se od roku 2020 snaží pracovat s kritiky, umělci a studenty a vést je tak k informované reflexi romského umění. Na svých webových stránkách konkrétně píší: „V současné době v zásadě neexistuje profesionální kritické hodnocení romských kulturních a uměleckých projektů. Z pohledu většinové společnosti se romská kultura a umění obvykle redukují na stereotypy, že každý Rom je dobrý tanečník, zpěvák nebo hudebník. Tento přístup je založen na historické skutečnosti, že mnoho Romů se dříve živilo hudbou. Tato situace se ale postupně změnila. Kromě tradiční hudby a tance se romští umělci věnují také divadelním, filmovým, literárním, výtvarným a alternativním uměleckým projektům. Kulturní a umělečtí kritici ani většinové publikum však o jejich tvorbu nemají dostatečný zájem.“[2] Sama jsem byla několikrát v situaci, kdy jsem v kritickém textu zvažovala, zda ji vůbec můžu a dokážu poučeněji reflektovat. Nemusí se zdaleka jednat pouze o divadla menšin, ale třeba o divadlo amatérské. Ačkoliv obecně platí, že ke každému představení by měl člověk přistupovat s vědomím jistého kontextu, vnímám v jistých případech (a představení Djelem, Djelem nebylo výjimkou) větší tlak. V rámci Diskuze o romském divadle se kromě absence odbornější reflexe mluvilo také o počtu a popularitě romských divadelních produkcí či potřebě profesionálního romského divadla, s níž přímo souvisí také podmínky pro studenty a studentky romského původu na uměleckých školách. Jedná se přitom o problém mnohovrstevnatý – romská mládež například není dostatečně motivovaná studovat (nejen) umění, často ani nezná širokou škálu oborů, na niž se lze hlásit. Zároveň ale Vojtěch Lavička upozornil na nepoměr v návštěvnosti muzikálu Cikáni jdou do nebe v uvedení neromských (Divadlo Bez zábradlí) a romských herců (rodina Rusenkovců v 90. letech). Zatímco v prvním případě se jedná o divácký úspěch, o druhý není téměř vůbec zájem. Proč divák raději zvolí inscenaci o Romech hranou neromskými herci než inscenaci o Romech hranou Romy? Důvodů může být několik – od neochoty českého obyvatelstva otevírat se „jinakosti“, přes absenci velkých jmen, a tudíž nevýraznou propagaci jednotlivých inscenací až po nedostatek kvalifikovaných umělců z řad Romů.
Kateřina Volánková i Pavlína Matiová se i přesto shodují, že podmínky se pomalu zlepšují. Na DAMU v současné době studují Romové na Katedře alternativního a loutkového divadla i na Katedře činoherního divadla. Brněnské Divadlo Husa na provázku v současné době uvádí celovečerní stand-up inscenaci romsko-českého hereckého týmu v režii Jiřího Havelky Gadžové jdou do nebe. Inscenace se vypořádává s rasismem, xenofobií a stereotypním uvažováním, jímž jsou vinny obě strany – jak ta česká, tak ta romská. V nově nastudované inscenaci Bídníků v režii Michala Háby zase hrají romští herci (Růžena Dvořáková, Pavlína Matiová, Sabina Šlachtová, Nikolas Ferenc či David Tišer) aniž by přitom zastávali „typizované romské role“ hudebníků či podvodníků. V Praze pak v rámci imerzivní inscenace Mistr a Markétka účinkuje herečka Martina Znamenáčková (mj. studentka DAMU). Ačkoliv se jedná zatím pouze o drobný posun, přece jen je znát, že zájem studovat divadlo mezi Romy je a český divák se navíc začíná emancipovat.
Od obecné problematiky romského zastoupení v českém divadelním světě se rozhovor přesunul k inscenaci Djelem, Djelem amatérského romského souboru Trajo. Premiéra se odehrála 30. května v Divadle D21 v Praze v rámci dvacátého čtvrtého ročníku mezinárodního romského festivalu Khamoro, Kateřina Volánková ji ovšem na popud romské spisovatelky Ilony Ferkové začala připravovat už v srpnu 2021. Od té doby postupně vznikal autorský text vycházející z autentických zážitků romských obyvatel z Rokycan, kteří se v devadesátých letech rozhodli emigrovat do Velké Británie. Z velké části se ovšem jedná o příběh herečky a spoluautorky Ilony Ferkové. Kateřina zároveň zdůraznila, že text se dynamicky proměňoval v průběhu zkoušení. V rámci fóra se jí ptali diváci, jak se jí pracovalo se skupinou amatérských herců a hereček, případně zda by dokázala popsat, v čem se lišila práce s romskými amatéry oproti té s amatéry neromského původu. Do režisérčiny odpovědi se přitom promítla její zkušenost nejen s herci-studenty z DAMU, ale také s amatérským souborem Rádobydivadlo Klapý, jehož je členkou. V odpovědi mluvila zejména o specifické a velmi intenzivní energii, která v rokycanské skupině panovala a nesla s sebou změny v obsazení, počtu účinkujících i momentální stávku celého souboru. Spontánnost, odvahu a absenci sebekontroly přesto považuje za hlavní charakteristiky a devízy nově vzniklého Traja. „Překvapilo mě to, jak mají k tomu divadelnímu vyjadřování strašně blízko. Museli jsme je naučit, jak se pohybovat na scéně, jak mluvit, ale v momentě, kdy si to nějakým způsobem osvojili, tak už byli schopni přemýšlet v rámci divadelního tvaru. […] Tohle třeba není typické pro amatérské herce v jiných souborech, když přijdou poprvé na jeviště.“[3] V případě rokycanských herců se navíc jednalo o „amatéry amatéry“, jak je nazvala Kateřina. Kromě toho, že stáli úplně poprvé na scéně, nebyli totiž doposud ani divadelními diváky.
Kromě jedenáctičlenného ansámblu inscenace Djelem Djelem[4] se na jejím vzniku podílel také Miro Bartoš, sólista Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Výsledný tvar potvrdil slova režisérky, neboť utkvěla zejména bezprostřednost všech zúčastněných. Hercům i herečkám s minimální průpravou bylo po celou dobu výborně rozumět, pohybovali se po scéně suverénně a nikdo z nich nevypadal nervózně. Těžko uvěřit, že před lidmi stáli úplně poprvé. Někteří dokonce pohotově improvizovali nové dialogy v rámci pevného textu, letmými pohledy do publika kontrolovali jejich účinek, a bavili tak sebe navzájem i publikum. Scéna cesty autobusem, při níž se řidič neustále dožadoval klidu, zatímco jedna z cestujících neúnavně svačila se tak natáhla na několik minut. Herecký projev v tomhle případě ale neměl díky upřímnosti a spontaneitě jednotlivých představitelů co dělat ze sebeprezentací nebo exhibicí, podobné momenty spíše dokazovaly, jak upřímně se herci a herečky baví. A tak se sama dostávám ke stereotypní reflexi romského divadla – napadá mě, že Romové přeci jen musí mít k performování přirozené sklony, že se naohlíží na to, jak u toho vypadají nebo co tomu kdo řekne. Zkrátka se nechají strhnout jeden druhým a publikem před sebou. Což samo o sobě ještě zdaleka neznamená úspěch, dokonce si troufám říci, že obvykle v rámci inscenací (nejedná-li se samozřejmě o princip) působí takové počínání jako pouhá exhibice. A přesto existují výjimky potvrzující pravidlo.
Téma emigrace a ohledávání významu slova domov se tak stalo spíše kostrou inscenace. Hlavní hrdinka (Ilona Ferková) se rozhodla nechat v České republice manžela, sestru i matku, a odcestovat za svou dcerou do Británie. Ačkoliv přichází do země, která se zdá být tolerantnější, bohatší a celkově progresivnější, dochází hrdinka příběhu nakonec k rozhodnutí vrátit se zpět. V Čechách jí navíc umírá matka a stále tu na ni čeká manžel odmítající sednout do letadla. Děj je poskládán z kratších scén ilustrujících zásadní momenty z ženiny cesty – loučení se sestrou, autobus, vítání se s rodinou v Británii, večerní konverzace s dcerou, lekce angličtiny s vnukem, telefonáty s manželem a sestrou, cesta zpět do České republiky. Činoherní dialogy prokládají hudební čísla, v nichž na scéně zpívá a tančí celý soubor. Jako by najednou nezáleželo na tom, kde se jednotliví členové této romské rodiny nachází, jejich doma možná spočívá právě v pospolitosti. Může se nám to zdát jako klišé, my (Češi) se ale máme možnost definovat (mimo jiné) i geografickou polohu svého národa. Dokážeme vymezit, kde začíná a končí „česká zem“. V případě Romů nabízí slovo domov širší pole interpretace. Každý si musí sám definovat, co pro něj osobně znamená a kam ho má umístit, nemusí se totiž zdaleka jednat o konstantu.
Barbora Sedláková
[1] Pavlína Matiová má za sebou herecké působení v Divadle na Vinohradech či Divadle Hybernia. V současné době ji lze vidět v Divadle Husa na provázku. Je členkou kulturního sdružení Ara Art.
[2] Citace z webových stránek projektu AndroMedia. Dostupné na <https://www.andro-media.cz/.>.
[3] Kateřina Volánková v rámci online diskuze Romani Art I. Diskuse o romském divadle ze dne 26. 5. 2022. Dostupné na <https://www.facebook.com/slovo21/videos/605282330833385>.
[4] Stejný název má i neoficiální romská hymna. Původně balkánský či rumunský popěvek použil a zpopularizoval v šedesátých letech filmový režisér Aleksandar Petrović ve svém snímku Nákupčí peří s textem romského hudebníka Jarko Jovanoviće.