Režisérka Katharina Schmitt se do Studia Hrdinů vrací pravidelně, její filozoficky laděné inscenace si ostatně s dramaturgií této scény rozumí. Po Zprávě pro Akademii je nejnovější Aparát její druhou jevištní adaptací díla Franze Kafky. Povídka V kárném táboře, z níž inscenace vychází, vypráví příběh cestovatele pozvaného do trestaneckého tábora, kde má přihlížet výkonu rozsudku smrti nad odsouzeným vojákem. Jedná se o poslední popravu vykonanou speciálním strojem – aparátem, jenž odsouzencům způsobuje pomalou smrt a jehlami jim vrývá do těla jejich provinění. Proces popravy cestovateli popisuje důstojník, zapálený obhájce aparátu, který v něm vidí nejen účinný nástroj trestu, ale také symbol postupně upadajících starých pořádků.

Zkrácený text povídky v jinak takřka nonverbální inscenaci zaznívá prostřednictvím voice-overu v odtažitém až mechanickém podání Ivany Uhlířové v roli cestovatele. Samotná herecká akce (vedle Uhlířové Jakub Gottwald, Pasi Mäkelä a Vojtěch Šembera) nepředstavuje realistickou ilustraci děje, ale spíš jeho pohybovou interpretaci až choreografických kvalit. Ta se vyznačuje chladem a odcizeností, což vytváří dramatické napětí v kontrastu k brutálnímu obsahu děsivého vyprávění. Zpřítomňuje se tak typicky absurdní kafkovská atmosféra, kde se zvrácené podává se znepokojivou samozřejmostí.

Postavy totiž působí odpojeně a bezmocně. Jako kdyby v situacích nebyly plně vědomě přítomny a jen prostřednictvím zaznívající povídky naplňovaly nějaké své předurčené jednání. Zdánlivě náhodně a pomalu se pohybují po členitém prostoru sálu, občas se zastaví a poněkud apaticky pozorují diváky, sebe navzájem, nebo probíhající popravu. Středobodem scény je přitom dominantní a velmi efektní konstrukce aparátu na dřevěném podstavci s prosklenou kabinou a lehátkem uvnitř se zavěšenými řetězy-jehlami, která dystopickou atmosféru ještě umocňuje.

Jak už je u Kafky zvykem, předloha nabízí vícero interpretací, Schmitt s tvůrčím týmem akcentují především téma etické zodpovědnosti pohledu a mlčenlivé pasivity postav vůči systému představovaným aparátem. Cestovatel si jakožto vnější pozorovatel zjevně uvědomuje jeho zvrácenost – zprvu působí stejně nezúčastněně jako místní, postupně je čím dál zřejmější jeho postoj a nutkání vůči němu zasáhnout. Proměnu naznačuje i posun herectví Uhlířové, která se v druhé části dostává do minimálně mimicky expresivnějších poloh, i to, že z jejích úst zazní „Ne!“ v reakci na zoufalý dotaz důstojníka, zda mu pomůže systém nadále udržet. Přesto popravu sleduje a tiše ho tak legitimizuje. A má vůbec právo zasahovat, když není jeho součástí?

Přiznám se, že jsem na představení šel bez předchozí četby povídky, a místy tak pro mě bylo náročné textovou i hereckou rovinu současně uvnímat. Přesto se domnívám, že Schmitt nabízí intelektuálně podnětnou interpretaci se spoustou detailů, které vybízejí k dalším úvahám. Je však třeba počítat s poměrně velkou diváckou investicí, v mém případě pravděpodobně i s opakovaným zhlédnutím, abych všechny nápady zvládl plně docenit.