27. Divadelní Flora Olomouc uvedla dvě inscenace v režii častého zdejšího hosta Michala Háby. V Moravském divadle představila Peera Gynta, kterého nazkoušel v Činoherním Studiu Ústí nad Labem, kam také od sezony 2025/26 nastoupí na pozici uměleckého šéfa. Následně mohlo olomoucké publikum na stejném místě vidět také inscenaci Vojcek_jednorozměrný člověk vytvořenou s nezávislým divadlem Lachende Bestien. Pod její dramaturgií je podepsaná Veronika Linka, která má také začít přespříští sezonu pracovat v uměleckém vedení ústeckého Činoheráku. Oba tituly se i jinak personálně prostupují, například v osobě herce Kryštofa Bartoše nebo nepostradatelného autora hudby a herce Jindřicha Čížka.
Režie Michala Háby ve větších divadelních institucích se vždy prolínají s tvorbou stále se rozvíjejícího nezávislého uskupení Lachende Bestien, které vzniklo ještě za studií na Katedře alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Po letech, kdy jsem o režiích Michala Háby z vnějších příčin nepublikovala, vnímám tento článek jako svého druhu radostné „setkání po letech“, a proto trochu zavzpomínám. Na rozdíl od většiny současného publika jsem viděla jeho první díla, což významně formovalo mou perspektivu. V současnosti mě zaujal vývoj, kdy se začal hábovský styl prolínat s rukopisy nových autorů a autorek, přizpůsobovat se velkým jevištím (na nich se ale tvůrce neocitl poprvé, v minulosti nazkoušel například v brněnském Divadle Husa na provázku tituly Bídníci a Hráč) a současně si zachovává styl i vazby na původní souputníky.
Vojcek_jednorozměrný člověk, foto archiv Divadla X10
„Libertinské“ začátky
Při sledování každého současného představení v režii Michala Háby mám před očima začátky v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí inspirované Markýzem de Sade, jejichž výrazovým prostředkům tvůrčí tým přezdíval „divadelní demence“. Vzpomínám, jak mé dvacetileté já nebylo schopné představení unést, protože ho tížil stud a bylo mu trapně. „Lachende Bestien neskrývají své sdělení do metafory. Volí naturalistické prostředky a inscenaci odehrají nazí, soulož předstírají konkrétně, a nikoliv v zákulisí nebo ve tmě. Místo exkrementů, které se v díle hojně vyskytují, používají čokoládový pudink. A na jevišti se dokonce objeví skutečná moč,“ popisuje ve své bakalářce obhájené roku 2014 na olomoucké UPOL Michaela Kubiasová. Inscenace 120 dnů svobody, o které hovoří, vznikla v režii Šimona Spišáka a Michala Háby a inspirovala se románem 120 dnů Sodomy. „Už v podtitulu se dozvídáme, že v každém člověku dříme prase. A z toho nás inscenátoři také usvědčí,“ uvažuje autorka.
Neměla jsem – nechtěla jsem mít – tenkrát před třinácti lety pocit, že by mě tvůrci mohli usvědčit z toho, že ve mně dříme prase. Jestliže příznivci inscenace viděli v díle projevy naprosto odpoutané a svobodné mysli či naplnění touhy bořit divadelní a společenské konvence, usmívala jsem se jejich nenáročnosti na kvalitu. „Spíš naivní dětská hra, než libertinství,“ říkala jsem. A přes toto pohrdání drželo dílo mou pozornost a asi mě i šokovalo. Zpětně si myslím, že tvůrčí tým možná záměrně přetavil trýznivou erotiku v divadelní trapnost, jelikož inscenace se rozhodně víc zabývala metaforami a bořením divadelně-společenských konvencí. Oproti tomu o erotiku, natož o sexualitu v podstatě nešlo. Michela Kubiasová načrtla ve své bakalářce pozoruhodnou úvahu o možných účincích tohoto díla na publikum: „Během účasti na jednotlivých reprízách jsem vypozorovala, že divák má v podstatě dvě možnosti – přistoupit na způsob ztvárnění, vytvořit si nad ním nadhled, a tím se odosobnit od role, která mu byla tvůrci přidělena, nebo se vnitřně proti způsobu ztvárnění vyhranit, a tím tak umocnit svou roli v inscenaci – roli oběti.“ Oběti v hledišti, jíž tvůrci „ubližují“ tím, že se na ně musí dívat.
Od roku 2011 vyzrála jak má schopnost otevřít se jinému, tak tvůrčí styl Lachende Bestien, potažmo režijní myšlení Michala Háby. Jeho inscenace se nyní z levicové a antikapitalistické perspektivy vyjadřují ke komplexnějším tématům, která širší kruhy publika vnímají jako relevantní. Principy jeho adresování se však dodnes příliš nezměnily – tvůrci stále diváctvo z čehosi usvědčují a poetiku trapnosti rozvíjejí až k virtuozitě. Když se prizmatem jejich současné tvorby ohlédnu za 120 dnů svobody, už jasně vidím umělecký záměr tam, kde jsem ho ve dvaceti nedovedla vidět. Je velmi snadné vnitřně odmítnout levicově laděná usvědčování stejným stylem jako libertinismem inspirované hry – jako banality, naivnosti, zjednodušení, totalitární tendence a možná dokonce pokusy o urážky. Jenomže právě tento přímočarý, provokativní přístup je hlavní silou hábovského inscenačního stylu a snad i branou k hlubším úvahám. Formální banalita prostředků umožňuje vypovídat o banalitách současné společnosti.
Sadismus, základ společnosti
Inscenace Lachende Bestien Vojcek_jednorozměrný člověk podle dramatického fragmentu Georga Büchnera nese podtitul Sociální porno z dob pozdního kapitalismu. Podobně, jako když v pornografii herci simulují situace z běžného života, aby tak vydráždili vnímatelskou představivost, i zde je z hereckého projevu patrné, že se všechno na jevišti děje „jenom jako“ (ale v technicky lepší kvalitě). Pokud bychom se drželi zavedené divadelní terminologie, dá se také říct, že brechtovsky demonstrují – hrají postavy zvnějšku, místo aby se do nich vžívali. Na postavách Hejtmana a Lékaře, kteří provádějí neetické pokusy na Vojckovi pod záminkou vědy, si smlsávají jejich představitelé Kryštof Bartoš a Ondřej Jiráček. Přetvářejí svůj vnitřní odstup od vážně se beroucích mluvků v zábavnou hyperbolu.
Vojcek_jednorozměrný člověk, foto archiv Divadla X10
Tyto dvě sadistické postavy sice Vojcka nenutí do jednostranné hrachové diety jako v dramatu, ale udržují ho ve stavu ekonomického rukojmího svého rodičovství. Dítě, které počal s Marií, představuje přepravka na domácího mazlíčka. Několikrát lze Vojcka pozorovat, jak k ní dobíhá, v ruce bankovky, které v rychlosti strčí dovnitř, a pak zas dál pokračuje v každodenním kolečku. Marie také vystupuje a žije ve smyčce, jako by zůstala uvězněná v rámci nějakého GIFu. Její představitelka Marie Machová při každém svém příchodu na jeviště zpívá s elegantně netečným výrazem: „Přicházím, něco zpívám. Ua. Jsem reifikovaná kurva.“ Tuto hudební znělku mi asi už nepůjde vyhnat z hlavy. Ale v kombinaci s odosobněným projevem herečky dobře vystihuje situaci matky, o jejíž vnitřní život se nikdo nezajímá.
Postavy mají nalinkované a jasné motivace, sypké písky nedůvěry vůči všemu a všem žádnou složitou cestu do lidského nitra neumožňují. Uprostřed toho figuruje Vojcek Marka Kristiána Hochmana se sugestivním výrazem podrobeného zombie, jehož intenzivní, prázdný výraz děsí a fascinuje zároveň. Herci a herečky také často citují různé myslitele, tentokrát ty antikapitalisticky zaměřené. Zavedená jména nebo formulace a pojmy (ve Vojckovi například výše citovaný termín „reifikovaná“) pak v inscenaci slouží jako orientační body. Jedny z mála alespoň relativně vážně míněných prvků napovídajících publiku, jak se dobrat smysluplné výpovědi. Ale ani to neplatí absolutně, občas se i ony záměrně ukazují jako nespolehlivé.
Vojcek_jednorozměrný člověk, foto archiv Divadla X10
Instinktivní síla hravosti
To vše představuje bohaté hrací pole, které může hereckému týmu i pu