Čtvrtý díl seriálu Motiv psychologické terapie na pražských jevištích
„Mohla se Nora v Ibsenově dramatu rozhodnout jinak než opustit svou rodinu? Mohla mít šťastný život?“
ptají se Anna Klimešová a Petr Erbes spolu s ostatními tvůrci inscenace Should I stay or should I go? nedávno uvedené v prostoru NoD. Nevím, jak to mají ostatní diváci, ale mně představení oživilo vzpomínky na bohatou a stále živou dramatickou tradici, která koření v Ibsenově době. Patří sem všechna ta čechovovská dilemata, jestli opustit životní rutinu předávanou z generace na generaci, nebo nikoliv. Jestli odjet do Moskvy, nebo zůstat na ruském venkově a utápět se v pocitu ztráty životního smyslu. Jestli opustit manžela i děti a hledat jakési pravé já, anebo se obětovat a žít dál v domečku pro panenky. Nora v NoDu si vymyslela přiléhavou říkanku: „Já už nevim, kudy kam, odcházím a zamávám, a jsem zpátky zase tam…“ Nora je choreografka taneční vsuvky na silvestrovském večírku: učí hosty kroky a zmíněná veršovánka jim všem slouží jako mnemotechnická pomůcka. Tak nebo jinak řeší všichni ten stejný problém: necítí se svobodní, ale pomoct si neumějí.
Od konce devatenáctého století a pak po celé dvacáté nasazovaly činoherní soubory na repertoár Ibsenovo drama Domeček pro panenky (nebo rovněž Nora či Domov loutek) o zárodku ženské emancipace. Často se snažili umíchat dobově odpovídající koktejl vnitřních pohnutek a tlaku okolí. Někdy Nora bojovala hlavně se svou nedospělostí (třeba jedna z nejnovějších, Nora-barbína z inscenace Jana Nebeského v Divadle pod Palmovkou). Jindy díla vyjadřovala především pochybnosti o tom, že Nořino rozhodnutí opustit rodinu naznačuje skutečnou cestu ke svobodě. To platí třeba o případech, kdy tvůrci vyšli raději než z Ibsenova textu z navazujícího dramatu Elfriede Jelinek, které napsala v sedmdesátých letech a nazvala ho Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společnosti. Tato verze zdůrazňuje, jak moc jsme každý – aniž bychom si to uvědomovali – závislý na vlivných intelektuálních konceptech. Nora od Jelinek je jimi pronásledována: neustále cituje Marxe, Freuda, salónní feminismus … Pod vlivem těchto myslitelů se ale necítí moc dobře. Čeká ji dlouhá cesta, než bude moct citovat myšlenky, které jí doslova padnou na tělo. Kolem neprůbojné Nory Pavlíny Balner v NoDu se všechny filozofické a společenské souvislosti jejího osudu rozprostírají jako temná nepojmenovaná masa. Hledáček se zaměřuje hlavně na její hrůzu ze zjištění, že neví, kým vlastně je.
Všechny postavy tak či onak sdílejí hrůzu z tušené neznalosti sebe sama. Diváci to mohou během představení průběžně zakoušet na vlastní kůži. Ocitají se totiž v pozici terapeutů, jakési vyšší instance, na niž se postavy neustále obracejí o radu. Herci oslovují jednotlivé diváky a divačky a prosí je, aby postavám poradili, jaké oblečení si mají vzít. Zda jít či nejít na večírek, jakou hudbu pustit do podkresu a v případě Nory také zda opustit či neopustit rodinu. Dění se odvíjí podle scénáře, který nekopíruje strukturu Ibsenova dramatu: vnitřní svět postav se odhaluje prostřednictvím přímočarých zpovědí adresovaných do publika. Někdy se ze setmělého hlediště ozve hlas jednoho z herců – Petra Ťopka či Jana Hofmana – v roli psychologa, který postavy vybízí ke speciálním hrám. Nora pak ztělesňuje svého manžela Torvalda Helmera a současně on vklouzne do její role, Helmerův ambiciózní zaměstnanec Nils diskutuje o svém životním směřování s osmiletým já. Výklad Domečku pro panenky formou terapeutických sezení má netradiční vliv na divácké vnímání. Diváci tentokrát víc než jindy vnímají postupné sebeuvědomování, důraz je položen na proces, ne na interpretaci. Kolegyně Marie Reslová měla prý dojem vlastní nebývalé vnitřní svobody, což v ní doznívalo ještě několik týdnů. Já jsem dlouho cítila vztek na postavy za to, že jsou tak nesamostatné a využijí každé záminky, aby se na nás pokusily přehodit zodpovědnost za své volby.
Dřív nebo později přichází velká šance, že se osobní reakce na zvýšenou interaktivitu prolnou v obecněji sdílený empatický prožitek strachu z neznáma. Poslední scény charakterizuje temnota a co do smyslu střízlivé hovory, které umožnilo vysoké promile v krvi. A alespoň v mém případě vysvítá také poznání, že otázky začínající na „Mám, nebo nemám …?“ jsou vlastně vždycky trochu hloupě položené. Tento výklad Ibsena má podle mne velmi blízko k jeho současníkovi Čechovovi, který dokázal tak mistrně popsat provizorium, které třeba i na doživotí vězní postavy v úvahách, zdali udělat to či ono zásadní rozhodnutí. Pro měšťanskou společnost devatenáctého století to bylo mocné téma, které neztratilo na síle dodnes. Scénografie v NoDu též budí dojem provizoria, stejně jako sebeobraz Torvalda a Nořiny kamarádky Kristýny, kteří velmi rádi rozhodují za druhé a ovlivňují jejich osudy: „Moje cesta je cesta svobody a tvoje cesta je cesta nesvobody.“, „Já zaměstnávám lidi, kteří si kvůli mně můžou plnit sny.“
To, co můžeme zažít v této inscenaci, není pouhé zachycení rozpadu jednoho nevyváženého manželského vztahu. Nora je moderní archetyp ženy, která se rozhodla emancipovat, povrchně nahlíženo je to oslava svobodného já. Při kritičtějším pohledu je osud Nory hlavně naléhavá pobídka, aby si lidé začali klást chytřeji položené otázky než „Mám – nemám …?“. Ta formulace sama o sobě je výrazem předpokladu, že by mluvčí rád dal někomu druhému právo veta na svůj osud. Noru z NoDu přiměla k odchodu od rodiny průbojná kamarádka se zálibou v ezoterice. S lehkostí Noře vysvětlila, proč právě tento krok dává smysl. „Sundej to ze sebe!“ povzbuzovala ji a oním „to“ měla na mysli děti. Temnota, do níž se Nora vydává v závěru inscenace, není temnota člověka nuceného získat nové sebevědomí a přijmout zodpovědnost za své rozhodnutí. Nora totiž asi žádné skutečné rozhodnutí neudělala, jenom změnila osobního manipulátora.
Každý divák a divačka mohou vidět Nořinu budoucnost jinak. Jedna z „mých“ budoucích Nor bude dál vyhledávat samé Kristiny, od nichž si nechá radit, jak žít. Jinou neznámo probere a ona pak rodinu vyhledá, ne už jako panenka, ale jako žena. Třetí nás překvapí: jenom to vypadalo, že se nechala ovlivnit Kristýnou, ale dobře věděla, co dělá. Na pravděpodobnější variantě v tomto případě nezáleží. Díky tomu, že tvůrci inscenují drama jako pouhou záležitost osobního rozvoje, poskytují publiku cennou službu: ponechávají velký prostor pro interpretaci. Na jevišti bývá s nejistotami veselo, ale výkladová nedořečenost podporuje tušení, že ve hře je přece ještě něco víc než hledání osobního já a přijímání zodpovědnosti. Všechny postavy se děsí dveří, které vedou do pomyslného i fyzicky přítomného zákulisí a jimiž scénu nakonec opustí Nora. Ze všeho čiší povrchní inscenovanost a nervní nespokojenost, takže se představa mnohem skutečnějšího zákulisí přímo vnucuje. Není to neznámo náležející pouze této slabé a snadno ovlivnitelné hrdince. Její obyčejnost naznačuje, že v tomhle dobrodružném vykročení mimo každodenní „divadlo“ se počítá také s přítomností každého z nás.
Barbora Etlíková
některé zdroje inspirace:
recenze Marie Reslové, která vyjde v prvním letošním čísle Světa a divadla
Nora v Divadle pod Palmovkou: online verze, divadelní inscenace