Ve vinohradském divadle D21 měla nedávno premiéru druhá „prezidentská“ inscenace. Tentokrát titul Benešův posel, skrze nějž tandem Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček usilují o kritické či spíše lidské nahlédnutí obrazu Edvarda Beneše. Pozastavují se především u dosud nepříliš známé tzv. Nečasovy mise. Koncem září 1938 vyslal Beneš ministra sociálních věcí Jaromíra Nečase s ohledem na jeho dobré místní kontakty do Paříže, aby prezidentovým jménem tajně předjednal budoucí podobu Mnichovské dohody. Nečas měl politiky seznámit s Benešovým plánem postoupit Německu (neústavní cestou) část československého území a nikde nemluvit o tom, že konal z prezidentova nařízení. A v divadelní inscenaci se do Benešova života vrací v podobě bludu, aby mu kladl nepříjemné otázky. Má pocit, že byl hozen přes palubu: „Já jsem s tím Benešem často nesouhlasil, ale vždycky jsem k němu byl loajální. Dva infarkty. O nás. A bez nás.“
Během pandemie nového koronaviru nazkoušel v D21 téměř totožný tvůrčí tým také titul Emil čili o Háchovi, v němž autoři revidovali obraz nejméně oblíbené, „protektorátní“ hlavy státu v české historii – Emila Háchy. Jediného prezidenta, jehož museli ke vstupu do funkce přemlouvat, a jediného, po němž dosud není pojmenována jediná ulice. Teď existuje pouze Dvůr JUDr. Emila Háchy před divadlem v pražské Záhřebské ulici, který tvůrci takto pokřtili poté, co se s ambivalentní rolí tohoto státníka v českých dějinách hlouběji seznámili při zkoušení inscenace. „Ano, je to jistě velmi rozporuplná postava soudobých českých dějin, ale právě proto si nezaslouží jednostrannou a zjednodušující nálepku ‚kolaborant‘. Na tom se dnes již shodne řada historiků, politologů a také umělců,“ okomentovala ten krok dramaturgyně Divadla D21 Kristýna Čepková.
Petr Reif jako prezident Emil Hácha v inscenaci Emil čili o Háchovi, foto Milan Hajn
Vypravěči jsou součást hry
Po formální stránce vznikla v obou případech pásma volně zřetězených scén. Činoherně je v nich pokaždé zpodobena pouze osobnost daného prezidenta. Postoje vedlejších postav vnáší do hry skrze své promluvy, často ve formě citací, buď duo Ivana Huspeková a Hana Mathauserová, nebo skladatel Daniel Čámský (ten živě doprovází obě inscenace na piano). V případě Benešova posla se dění účastní také blud v podobě zmrtvýchvstalého Nečase. Kontury postav a současně i velkou část replik tvoří úryvky z pramenů, které tvůrci nashromáždili a pospojovali v průběhu zkoušení. Publikum dostává šanci postupně spolu s tvůrci vážit odlišné perspektivy a souvislosti. I když jsou diváci v historii třeba úplní laici, divadelníci je povzbuzují k tomu, aby se odvážili opatrně budovat vlastní, byť provizorní postoj. Autorské interpretace tvůrců se projevují především skrze hravé metafory založené na práci s objekty. Na dílech je nápadná mnohaletá praxe tandemu Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský z loutkového divadla (už zhruba desítku let mj. spoluurčují podobu královéhradeckého divadla DRAK). Zvyk a dovednost pracovat s materiálem (s hmotou) se promítá také do jejich uvažování nad Háchou a Benešem, kde se rovněž důsledně „drží materiálů“ – tentokrát hlavně těch rešeršních.
Petr Pochop jako prezident Edvard Beneš v inscenaci Benešův posel, foto Michaela Škvrňáková
Zároveň je patrné, že se inscenátoři nad historické osobnosti nijak nepovyšují. Nejnázorněji to lze ukázat na inscenaci Emil čili o Háchovi, jíž provázejí Ivana Huspeková a Hana Mathauserová v rolích Voskovce a Wericha. Ti sice události komentují svým typickým stylem vyzývajícím k hlubšímu a obecnějšímu zamyšlení, zároveň jsou však po právu shazováni z piedestalu moudrosti. V závěru nejvýrazněji Danielem Čámským, jenž tu dostává příležitost k extempore v podobě spektakulárního spílání Čechům za to, jak se vztahují ke svým významným osobnostem. Součástí zvukomalebného vodopádu nadávek je také „kryptobolševické prase Jan Werich“, který podepsal v aule Národního divadla Antichartu. „To byla prezenčka,“ hájí se stydlivě Werich v ženském podání, kterému je nesnesitelně trapně. Tohoto citlivého, ale nikterak hladivého přístupu tvůrců si vážím v kontextu rozličných inscenací posledních desetiletí, které ukazují osobní temna „velkých českých mužů“ počínaje Václavem Havlem a konče třeba K. H. Máchou. Málokdy se daří vyvážit soukromé a veřejné tak, aby vznikl přiměřeně působící obraz, v němž se lesklé a odpudivé stránky doplňují.
Ivana Huspeková a Hana Mathauserová v inscenaci Emil čili o Háchovi, foto Milan Hajn
Hácha nesoucí úděl politika
Emila Háchu představuje v D21 Petr Reif, který mu propůjčuje nenápadné, ale tím působivější charisma. „Už 30. listopadu 1938 věděl, do čeho jde, a tušil, jak to všechno dopadne. I s ním,“ zazní v jedné scéně a je znát, že se tvůrci s těmito slovy literárního publicisty Jaromíra Slomka plně ztotožňují a promítají tento postoj do celého díla. Zatímco postavy odkazující k V+W přehrávají absurdní frmol gratulací ke zvolení do funkce (gratulují i provozovatelé Matějské pouti či taxikáři), Hácha jen sedí za pracovním stolem a události komentuje vážně a s obavami proneseným: „Loď se nahýbá, ale jen tomu se opravdu divím, že tolik lidí si vzalo do hlavy, že právě já mám vlastnosti kapitána.“ V této interpretaci je Hácha prototyp člověka schopného přijmout zodpovědnost nejen za sebe sama, ale i za své postavení ve společnosti. Dokud se ovšem neponoří do nacistické hry, v níž se jako osobnost pro publikum občas zcela ztratí a na jevišti lze pozorovat pouze jeho děsivou polohu člověka jdoucího na ruku Hitlerovi. I pak ale některé scény ukazují jeho konstruktivní chování. I v situacích, kdy si uvědomuje, že byl spoluprací s nacisty potupen tak moc, že jeho politické úspěchy a přínosy pro druhé jistě nebudou doceněny.
Metaforou Háchova přístupu k prezidentské funkci i rozpoložení je pečení velikonočních jidášů, na něž sám zadělává v prvních scénách těsto, sám je zavíjí, dá do trouby a na konci představení je také – již takřka nemohoucí – posnídá. Čtu to jako pokorné přijetí údělu a současně jako poukaz k manuální práci – čemusi protikladnému velkým slovům a kouzlům diplomacie. Výsledky pečení, ale ani úspěšného vyjednávání, nejsou jen „k diskusi“, naopak si na ně lze fyzicky sáhnout, nedají se jen tak zpochybnit. Nebývá také ve zvyku se nad jejich existencí rozplývat a vyzdvihovat je – mívají status čehosi samozřejmého, základního. Některé úspěchy tohoto typu se podařily i Háchovi: odporné proslovy oslavující Hitlera používá jako nástroj k záchraně studentů, kteří byli po zabití Jana Opletala 28. října 1938 na protinacistické demonstraci pozatýkáni a odesláni do koncentračního tábora Sachsenhausenu. Každé své slovo, každou slabiku a doslova každé písmeno mění Hácha za fotografie studentů, které „zlý klaun-říšský protektor“ neochotně vytahuje z kapsy. Ve skutečnosti se Háchovi podařilo zachránit většinu studentů z přibližně 1200 odvezených.
Beneš, obratný politický hráč
Silnou stránkou Edvarda Beneše ztělesněného Petrem Pochopem je samozřejmá „mluvivost“ – je schopen s lehkostí pronášet věci, které by jiným neprošly přes ústa. Příkladem může být scéna zobrazující jeho vyjednávání o hranicích během Pařížské mírové konference, kdy fascinujícím způsobem požadoval územní rozšíření Československa v podobě koridoru vedoucího až k Jaderskému moři. Temperamentní italský premiér Vittorio Orlando v podání Čámského na Beneše rozrušeně vykřikne: „Navrhujete rozšířit území nového státu až k Terstu? Proč bychom měli s něčím takovým souhlasit?“ A Pochop klidně odpovídá, jako by se jednalo o nejočekávatelnější nápad na světě: „Československo bude demokratickým státem uprostřed Evropy a jako takové bude z jedné strany tvořit nárazník proti východnímu bolševismu a na druhé proti německému militarismu. Je i ve vašem zájmu, aby bylo co nejsilnější.“ Beneš je v D21 vykreslen jako člověk s lehkým šarmem, spíše vážný a trochu těžkopádný – právě tyto vlastnosti mu ale – zdá se – přinášejí politické úspěchy.
Petr Pochop jako prezident Edvard Beneš v inscenaci Benešův posel, na pozadí Ivana Huspeková a Hana Mathauserová jako sestřičky, foto Michaela Škvrňáková
Beneš stojí v kontrastu k Háchovi z Emila..., platí to minimálně v otázce smyslu pro humor. Petr Reif dokáže ve všech situacích připomenout Háchův nadhled, který se projevuje smutným humorem, jehož je státník schopen v jakkoliv tíživých situacích, aniž by působil lehkovážně či cynicky. Oproti tomu Beneš je často nevědomky legrační, když se dopouští velkých tvrzení o sobě samém. Blud v podobě Nečase mu však jeho vlastní slova opakuje tak dlouho, až i v Benešových očích vynikne jejich nepřiměřenost. Šeptá například slova ohledně Mnichovské dohody: „Dívám se na tento vývoj pevně a nebojácně. Řekl jsem už, že jsem v životě nikdy nepocítil strachu a nebojím se ani dnes o náš stát. Mám svůj plán pro všechny případy a nedám se ničím mýlit.“ Právě v Háchově kontextu vyznívá tento plán přezdívaný „plán eroplán“ odkazující k Benešově pomnichovskému odletu do Londýna jako gesto přinejmenším nikterak hrdinské. Jeviště je postupně na Nečasův popud zaplaveno keři hlodáši (Nečas zemřel ve Walesu, kde byl jeho popel rozprášen po vřesovišti, pravděpodobně právě mezi hlodáše). O extraktu z těchto rostlin strašidlo prohlašuje, že pomáhá „proti zoufalství a beznaději, když člověk rezignuje a vzdává boj.“ Benešovi sugeruje, že tyto kapky nikdy nevyzkoušel, byť zrovna jemu by byly prospěly.
Dějiny jako špatná divadelní hra
Postava Emila Háchy dozná po první třetině Emila... proměny: začne hrát roli jménem Starý pán v nevkusné hře Josepha Goebbelse. Její prolog tvoří strašidelná cesta vlakem do Berlína, jediný akt pak úmorná vyjednávání s Hitlerem, kdy se Starý pán promění v Červenou Karkulku a děj skončí jeho infarktem následovaným podpisem souhlasu s předáním moci a zřízením protektorátu. Epilog uvozený proslovem, v němž Hácha oznámil, že odevzdává „osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou Vůdce německého národa“ pak trvá až do konce inscenace. Ten tvoří citace těch, jejichž jména mají dodnes větší váhu než to Háchovo – počínaje Janem Masarykem (ten ho nazývá „první sluha Hitlerův“) a konče Milošem Zemanem („Který z prezidentů byl podle mě nejhorší? Nu, velmi pravděpodobně Emil Hácha.“). Uvádění autorů citací přímo během představení, je v tomto případě sympatická inovace, která celému dílu dodává na závažnosti a důvěryhodnosti.
Ondřej Pavelka jako Benešova vidina v podobě Jaromíra Nečase v inscenaci Benešův posel, foto Michaela Škvrňáková
Benešova posla vnímám jako pokus o rozebrání jednoho způsobu, jímž v české společnosti často konstruujeme obrazy významných osobností. Jeho základním nástrojem je nepříliš smysluplné dělení lidí na „velké“ a „malé“. Když je Benešovi v inscenaci těžko, připomíná mu strašidlo: „Náš stát byl vytvořen malým člověkem… to jsi řekl ty. A ten náš malej člověk, to jsi taky ty. A to je taky, co po tobě zbyde. Malost.“ Státníkovi se inverzně vracejí jeho vlastní silácké výroky typu „nikdy v životě jsem nepocítil strach“, které mu zřejmě otevřely cestu k úspěchu. Na sklonku života prochází v jakémsi vertigu procesem sebepoznání a smíření se sebou samým. Když ho blud v souvislosti s přijetím demise po nátlaku komunistů v únoru 1948 provokuje: „Žádnej tvůj plán nikdy nevyšel,“ Beneše to donutí se střízlivě hájit. Využije šanci vytvořit důstojnou tečku představení: „Ne? Tenhle stát jsem pomohl vybudovat, pak jsem bránil jeho zničení, a potom jsem všechno investoval do jeho znovuobnovení. A ten stát je pořád tady. Jiný, než jsem si představoval, ale je.“
V obou inscenacích se tvůrci vyhýbají sebevědomě působícím narativům založeným na předem vystavěných názorech. Díky tomu se jim daří pootevřít dveře například ke kritické analýze stylu uvažování o politice, který podporoval lidi, jako byl Edvard Beneš, ve velkých, leč prázdných slovech. A který přežívá dodnes a staví se přátelsky třeba k těm, kdo se ve veřejném prostoru vymezovali či vymezují proti Háchovi hlavně proto, že by jeho obhajování mohlo zapůsobit kontroverzně a při nešikovném podání také ohrozit obhájcovu pověst. Anebo prostě proto, že revidovat dobře zavedenou představu je obecně náročné a vyžaduje to namáhavé přemýšlení. Právě k této činnosti tvůrci své publikum v obou případech vedou díky tomu, že používají výrazovou techniku montáže (např. spojování citací s vizuálními metaforami v komplikované celky). Jde o osvědčený prostředek, s jehož pomocí lze diváky a divačky přimět už během představení k intelektuální aktivitě. Nepředkládají neprůstřelný a hotový narativ, před nímž by publikum mohlo leda tak smeknout nebo se vůči němu uzavřít, nýbrž strukturované a interpretované shrnutí různých úhlů pohledu.
Barbora Etlíková
v podcastu Záhledy časopisu Svět a divadlo vyšel rozhovor o obou inscenacích s historikem Čeňkem Pýchou, k poslechu zde
Podcast z cyklu Přepište dějiny! o inscenaci Benešův posel přímo s tvůrci si lze poslechnout třeba zde. O inscenaci hovořili také v Mozaice na rozhlasu Vltava, který je k dostupný tady.