rozhovor Kenta Sjöströma s Terezou Ondrovou a Monicou Gillette z tanečního uskupení Temporary Collective
Kent Sjöström jakožto švédský expat žijící se svou rodinou v Praze rád prozkoumává tu část místního divadelního prostředí, která je přístupná i lidem bez perfektní znalosti češtiny. V minulosti spolupracoval s různými divadelními akademiemi v severských zemích, především však s Divadelní akademií Malmö, kde se dvě desítky let věnoval výuce činoherního herectví. Jeho současný výzkum se zaměřuje na ideologie zobrazování, jak se objevují v současných diskusích o reprezentaci, autenticitě a identitě. Ve svém doktorském výzkumu se zabýval kognitivními strategiemi hereckého umění. Tímto prizmatem pohlíží také na performativní umění, s nímž se setkává na pražských scénách.
Tentokrát musí být Kentem Sjöströmem moderovaný rozhovor pro Podhoubí výjimečně publikován psanou formou namísto podcastu, jelikož ho nebylo možné uskutečnit v dostatečně dobré zvukové kvalitě – jedna z respondentek, taneční dramaturgyně Monica Gillette totiž žije v Německu. Kent Sjöström navštívil tři projekty uskupení Temporary Collective: premiéru nejnovější inscenace GEO a uvedení postpandemických projektů Call Alice a INSECTUM in … Všechna díla spojoval fakt, že v nich účinkuje tanečnice Tereza Ondrová, na přípravě GEO a Call Alice se podílela Monica Gillette, jejíž spolupráce s Temporary Collectivem je novinkou a plodem projektů tvořených v pandemických podmínkách.
Spolupráce s tanečními avatary
Kent:
Na úvod bych vám chtěl říct, že tuhle diskusi povedu z pozice fascinovaného diváka, nikoliv člověka, který by se speciálně hodně zajímal o tanec, protože to není můj případ. Viděl jsem tři představení, ve kterých účinkovala Tereza, na dvou z nich ses podílela i ty, Monico. Byl jsem jimi fascinovaný a moc rád bych se spolu s vámi oběma hlouběji zamyslel nad oblastí poznání, z níž vznikla. Nejsem součástí vaší bubliny, takže mě prostě musíte zasvětit do svého jazyka a vaší expertízy a můžete mi také pomoct pochopit, proč mě vaše představení tak fascinovala.
A tak bych začal první otázkou: Pomohly byste mi prosím pochopit, proč jsem měl během uvedení GEO tak silný pocit, že musím být velmi pozorný? Celkem běžně sedávám v divadle a v uvolněné pozici sleduji herce, ale tady jsem měl pocit, že mě žádáte o něco jiného, takže jsem se nakláněl dopředu a snažil se pochopit, čím se to Tereza zabývá. Pomůžete mi pochopit, jak jsi to, Terezo, dokázala, držet nás všechny v bdělosti?
Tereza
To je zajímavé, jak popisuješ, že ses nakláněl dopředu a neopíral se o sedačku a že jsem to nebyla jenom já, kdo se snažil stát citlivějším, ale také ty. V posledních projektech se hodně snažíme pracovat na detailech a na jasnosti, je možné, že tohle tě tak nabilo.
Monica
Během tvůrčího procesu jsme strávily hodně času mluvením o tom, jak mohla vypadat období, která předcházela dnešku, proto jsme se rozhodli, že na jevišti budeme mít skutečný geofon, který aktivuje Terezino tělo tak, aby bylo k okolním předmětům tak citlivé, jako geofon. Takže, obzvlášť proto, že má na to místo tolik vzpomínek, jsme věnovaly spoustu času mluvení o tom, jak by mohla být v prostoru skrze své tělo. Tereza zkoušela naslouchat a vyvolávat si znovu všechny vzpomínky, takže jsme věnovaly pozornost tomu, jaké by mělo být její tělo jakožto nástroj, aby se stalo geofonem, než se na scéně nakonec objeví geofon jako takový spolu s dalšími materiály, jako je video a další. Myslím, že tohle mohl být také důvod, proč ses se dostal do takového rozpoložení.
Kent
Citlivost na jevišti je velmi zajímavý fenomén. Když bych srovnával se svou zkušeností s některými divadelními herci, tak ti, aby působili citlivě, svou jevištní přítomnost dramatizují. Vstupují do určité nálady a provádějí jisté drobné triky a začnou vyzařovat jistý druh nervózní energie, aby dali najevo, že jsou citliví. A mě potěšilo, že ve vašem případě jsem tohle nepozoroval, ale šlo o něco jiného. Když ses, Terezo, pohybovala po scéně svým všedním způsobem, tak jsi působila přítomně, aniž bys vysílala signály tohoto typu. Když dramatizuješ svou přítomnost na scéně, tak je pro mě zajímavé vidět, že to tanečníci také dělají, ale je to jiné, než když to dělají činoherci. Znervózňuje mě to, protože jsem během představení neměl pocit, že bys mě pozorovala jako jevištní umělec, ale spíš jako jiný živočišný druh, který mě pečlivě zkoumá. Máš velmi zvláštní přístup, který mě jednoduše přitahuje a je příčinou mého neustálého, neuvěřitelného zaujetí. Během představení se zkrátka bojím, že mi něco unikne, když se přestanu soustředit.
Tereza
Možná je dobré říct, že i když jsem na jevišti sama, tak ten výsledek není jenom moje práce, vždycky je to kolektivní dílo. Když jsem říkala, že se soustředím na jasnost a detaily, tak jsem tím myslela, že je propracováváme společně, a to nakonec vyvolává efekt, že nechceš, aby ti nic uniklo.
Kent
Monico, vstupuješ nějak do toho procesu, o němž právě mluvíme, jakožto dramaturgyně?
Monica
Způsob, jakým přistupuji k taneční dramaturgii, obnáší setrvávání v silném dialogu a neustálé následování celého procesu. A také se nesnažím do díla vnášet nic ze sebe, co by se nacházelo mimo oblasti, kam nás dovede společný dialog. Před chvílí jsi mluvil o tom, jak herci vytvářejí svoji přítomnost na scéně, a je zajímavé, že my jsme nedávno s Terezou a s Petrou Tejnorovou uvažovaly v podobném směru. Mluvily jsme o autenticitě a o tom, jak je nebo není používána, jak se s ní zachází nebo jak se pracuje s pocitem, že je člověk autentický. A tak jsme se snažily rozkrýt nebo zpochybnit mechanismy, s nimiž se dnes pracuje. Takže pro mě bylo zajímavé slyšet, jak popisuješ, jaké signály herci vysílají, aby zvědomili nebo zviditelnili svou přítomnost. A já si myslím, že Tereza pracuje s jiným přístupem a je podle mě náročné verbálně uchopit, jak to dělá. Chtěla bys to zkusit nějak zformulovat?
Tereza
Jak říká Monica, je to pro mě trochu těžké, protože jednoduše řečeno jde podle mě o načasování a také o prostor a o něco jako přípravu, kdy se musím nabít, abych se před vstupem na scénu dostala do přítomného okamžiku. Snažím se prostě setrvávat v přítomném okamžiku, což možná zní trochu abstraktně, protože na to nemám žádné konkrétní cvičení typu zvláštního dýchání, chození nebo třeba protahování. Prostě jen zkouším vysílat signály nebo čidla do prostoru, abych se nabila tím, že jsem tady. A také slyším publikum, jak vchází do sálu, snažím se prostě spojit s přítomným časem a prostorem a vším, co je v divadle.
Kent
Pořád tu mluvíme o „tady a teď“. Švýcarský divadelní režisér Milo Rau hovoří o pseudo-autentickém potěšení z bytí tady a teď. Mně tenhle výrok připadá jako hezká provokace, protože mě používání slova „autenticita“ vždycky znervózňuje, i když mě to k němu pořád svádí. Nedávno jsem napsal článek, který bude velmi brzy publikován v časopisu Arte Acta, kde se kriticky stavím ke konceptu autenticity. Mít takový názor asi patří k duchu doby, ale i tak je zajímavé, že kdybych o tobě, Terezo, řekl: „Ona je tak autentická!“ tak bych vlastně snižoval tvé umělecké vědění.
Monica
No, v té nedávné debatě, kterou jsme vedly, jsem říkala, že si nemyslím, že by Tereza byla autentická. Myslím si, že dává autenticitě průchod, způsobuje, že máme pocit, že je autentická nebo že je na jevišti přítomná její každodennost, jak jsi to popsal. Protože ona pracuje s částmi svého života, které jsou skutečné a doopravdy je zažila, a to ve všech projektech, které jsi viděl – od GEO přes Call Alice až po INSECTUM in… Vychází z velmi osobní pozice a pracuje s materiálem, který patří řekněme do oblasti non-fiction. Ale způsob, jakým s ním pracuje, neusiluje o reprezentaci něčeho faktického ani o dokumentaci.
Z těchto momentů může vycházet a také diváci z nich mohou vycházet a současně nám mohou přinášet jiné vjemy a emoce nebo povědomí, které bychom jinak neměli k dispozici. Myslím si, že velká část toho, s čím Tereza pracuje, jsou tyto mikrorozhovory s publikem, které se prolínají celým představením v podobě toho neustálého dávání a braní a odpovídání a poslouchání, jak jsi to předtím popsal, když jsi mluvil o tom, že ti jako divákovi věnuje tak silnou a přímou pozornost. Protože já myslím, že právě tohle je to, co ji i nás všechny společně přenáší do jiného prostoru.