V posledních letech mi různí lidé tu a tam kladou sarkastickou otázku, kam se poděla má generace divadelních kritiků a kritiček. Ptají se, jak jsme obor posunuli a co jsme zlepšili. Na to obvykle nemívám co odpovědět. Při natáčení podcastu Budoucnost HaDivadla pojmenovala dramaturgyně Anna Prstková skutečnost, kterou mám v tomto kontextu už dlouho na mysli i já. Když si prý na webových stránkách kulturního čtrnáctideníku A2 pročítala pochmurně vyznívající anketu Divadelní kritika v komatu? z roku 2008, došlo jí, že se od té doby situace nikam nevyvinula. Argumenty, jimiž tehdy dotázaní vyjadřovali nespokojenost se současným stavem divadelní kritiky, byly tytéž, jaké lze v kuloárech slýchat i dnes. Lze si to ověřit například i srovnáním s výhradami, které vznášeli divadelní tvůrci během debaty Kolize, krize, kritika v roce 2018 (již tehdy uspořádalo a zaznamenalo Sdružení českých divadelních kritiků spolu s časopisem Svět a divadlo). Protože neuspokojivý stav prakticky nulové přirozené autority současné české divadelní kritiky u tvůrců trvá velmi dlouho, mám za to, že se vztah mezi divadlem a jeho reflexí nachází v krizi.
Škodlivé stereotypy se podle mne ustavily v dobách, kdy měly kulturní instituce větší společenskou prestiž než dnes. Na rozdíl od dnešní doby tehdy neexistovalo mnoho důvodů, proč divadelní kritiky podezřívat, že při tvorbě soudů pouze dávají průchod svým osobním zájmům, lenosti nebo že si jednoduše takzvaně léčí komplexy. Jistě, že se i tenkrát vědělo, že někdy může divadelní kritika do těchto osobních pastí konkrétních autorů spadnout. Podezřením onoho druhu však tvořila důstojnou protiváhu mocná představa kultury jakožto vertikální konstrukce, jejímuž rozvoji kritici prospívají tím, že pojmenovávají slepé uličky a brání tak nezřízenému bujení. I divadlo jako takové bylo vnímané jako mocný společenský nástroj, a tak veřejnost předpokládala, že také jeho kritici mají silnou motivaci se přesáhnout.
Existuje spousta důvodů, proč se ošívat, když dnes ministr kultury Lubomír Zaorálek hovoří poněkud povrchním způsobem o nevyužitém potenciálu divadla pouze v souvislosti s jeho schopností dobře reprezentovat Českou republiku. V jednom má však pravdu: na tuto roli, již divadlo může zastávat a v minulosti ji zastávalo, se pozapomnělo a divadlu to vůbec neprospívá. Mívám často pocit, že schopnost přitahovat krásou se v představách mnoha tvůrců i kritiků překrývá s odpudivou vizí lichocení divákům prvoplánovou líbivostí. Jako by bylo bezpečnější zdůrazňovat spíš subversivní, provokativní a odpor budící stránku divadla. Tím se však tento umělecký druh dobrovolně zbavuje schopnosti stmelovat společnost a propojovat různé její vrstvy. Jistě, že subversivnost, provokace a nechutnost jsou v umění také přitažlivé, ba dokonce mohou působit jako dobrá reklama. Nicméně přímočaře lákat diváky na přirozenost a šarm herců či hereček a na radostné či jinak povzbuzující účinky samotných inscenací také není k zahození. Právě toto téma se zřejmě stalo v dialogu mezi divadelníky a jejich kritiky tabu. Sama se po napsání těchto řádků cítím trochu nekomfortně. Pro všechno to usilování o náročnost většinou nejsme s to mluvit o schopnosti současného divadla lákat široké publikum jinak než jako o kýči a o PR a vůbec nejčastěji se těmto tématům vyhýbáme úplně. To považuji za nemocné a myslím, že bychom s tím měli něco dělat.
Nacházíme se v začarovaném kruhu s kořeny v porevolučním vývoji české společnosti. Tehdy divadlo náhle pozbylo svou dřív tak vysokou politickou závažnost a zmizelo z centra veřejné pozornosti. Z polooficiální a někdy vyloženě undergroundové divadelní kritiky jakožto arbitra vlivného divadla se po převratu na čas stala exponovaná svobodná činnost s bohatým prostorem v celostátních denících, která však reflektovala divadlo politicky téměř bezmocné, hledající svou identitu. Taková situace si žádala změnu přístupu k divadelní kritice, ta ale nejspíš proběhla jen polovičatě a rozhodně bez plného vědomí divadelní komunity. Příležitost k této adaptaci jsme nejspíš propásli. Prostor pro divadelní kritiku v médiích se v posledním desetiletí významně zmenšil, a tak se vztah mezi českými divadelními tvůrci a jejich kritiky přiblížil situaci „rovný s rovným“: ani jedna z těchto oblastí není téměř slyšet.
Nabízí se otázka, jestli by se dal takový stav vnímat jako výhodný. Osobně doufám, že ano, pokud by se kritická reflexe inspirovala spontánními proměnami v divadelním ekosystému. Mnozí autoři začali v posledních desetiletích nacházet způsoby, jak tvořit společensky závažné divadlo i v poměrech, které nepřejí ani přirozeně autoritativním institucím, ani celospolečenským shodám. Osvojili si například přístupy jako je devising theatre nebo divadlo s experty všedního dne, kde se témata i estetické přístupy rodí „zdola“ v rámci týmové tvorby. Úzce svá díla navázali na jedinečná prostředí, například v rámci site specific nebo imerzivního divadla. Začali ještě důsledněji, než bylo dřív v divadle obvyklé, klást silný důraz na konkrétnost. S takovým přístupem se však stále více míjel tradičně vystavěný kritický soud stahující skutečnost do objektivizujících tvrzení.
Dnes se říká, že divadelní reflexe ztratila schopnost soudu a uchýlila se k pouhým popisům. Když už kritici tvoří soudy, čtenáři za nimi mnohdy hledají především osobní motivace autorů a před pátráním po směřování k přesahu dávají přednost amatérské psychologii. Ani nedávné proměny společenského uspořádání, které se rozpadlo do špatně komunikujících celků, nepřejí tradiční podobě kritického soudu. Přímočaré formulace ve stylu „pravda je …“ se v tomto kontextu mění v pouhou nezávaznou hru. V kritikově vesmíru mohou platit, v jiném nikoliv. Ti, jichž se osobně dotknou, ať už svou agresivitou nebo bezzubostí, se pak přirozeně ptají, jestli má dnes divadelní kritika ještě smysl.
S pomocí blogu Podhoubí bych ráda prozkoumala, jestli je ještě možné tvořit v divadelní kritice soud tak, aby byl relevantní. Často v tomto kontextu myslím na knihu Adama Kahane Spolupráce s nepřítelem. Na straně 97 nalezneme tabulku čtyř způsobů mluvení a naslouchání. Vypůjčím si ji a s její pomocí zmapuji také směry, jimiž by se v divadelní kritice mohl ubírat soud. Ten klasický se vztahuje ke společnosti jako k celku, nicméně lze také „soudit“ a otevřeně přitom přiznávat, že tak činíme pouze z omezené perspektivy určité části společnosti (tato alternativa se v posledním desetiletí rozvinula v anglofonní blogové reflexi divadla a získala podobu jakési týmové divadelní kritiky). Kritici mají také na výběr, jestli budou svá tvrzení směřovat spíš k přejímání již existujících skutečností, nebo k vytváření nových. Je dobré si uvědomit, že se tu mohou prolínat prvky osobněji laděného dialogu, věcné debaty, stahování do tvrzení s nárokem na objektivitu a všímavé předjímání.
Ještě jeden úryvek (ale odjinud) se mi opakovaně vybavuje, když přemýšlím o situaci současné české divadelní kritiky. Jde o pasáž z knihy Decalana Donellana Herec a jeho cíl. Týká se sice hereckého umění, ale dá se vztáhnout i na divadelní kritiku: „Představte si, že máte hlad a v bytě není nic k jídlu. Ať prohledáváte ledničku, jak chcete dlouho, zůstane prázdná. Potraviny si můžete opatřit jedině venku. Když zůstanete doma, umřete hlady. „Vidět“ je pro herce podobné jako jít ven. Domov se zdá bezpečný, ulice strašně děsí, ale to je jenom klam. Doma v bytě není bezpečno, bezpečně je jedině na ulici. Nechoďte domů.“ (s. 38). Podhoubí má být místo, kde lze při hledání kritického soudu vyjít na ulici. Divadelní kritika se tu nemusí vyhýbat dialogu ani debatování s „praktickými“ tvůrci.
Často potkávám herce nebo režiséry hluboce zasvěcené do obecnějších souvislostí své tvorby, jejichž pozoruhodné názory a úhly pohledu se bohužel nikdy nedostanou do širšího povědomí české divadelní obce, protože se o nich do hloubky nenapíše. Občas se na mě tito lidé obracejí s jemnou (nebo i celkem naléhavou) výzvou, abych jim pomohla jejich myšlenky vyjádřit veřejně. Obvykle jsem jim odpovídala, že na to nemám kapacitu, protože mě příliš zaměstnává psaní v běžnějších formátech, a navíc ani nevím, kde bych článek publikovala. Připadalo mi to dost smutné. Teď je tu ale Podhoubí, kde jsou takto zaměřené texty velmi vítané. Divadelní „praktici“ zde mají se svými názory otevřené dveře, zatímco pocitu, že kritik selhává, jestliže se jimi nechá ovlivnit, se tu doufám mnoho prostoru nedostane.
Barbora Etlíková