Za svůj čtyřměsíční pobyt v Berlíně jsem zjistila, že scénou, do níž mě v tomto městě baví chodit nejvíc, je Volksbühne. Samo o sobě to nemusí znít nijak výjimečně. Svůj názor ale odvozuji od dramaturgické linky, která na Rosa-Luxemburg-Platz přináší experimentální elektronickou hudbu. Ta má své místo v Roter Salonu, kam se chodí spíš „na stání“. Patří ale i na program hlavního sálu, což jsem naznačila v textu Odpouštím i hodinové zpoždění! o performanci Cortex.

Od standardního koncertního formátu se události na velké stagi liší zejména tím, že jsou „na sezení“. Už před samotným začátkem performance tak může publikum začít implicitně vnímat tvar v jeho divadelních intencích. Minulý týden jsem ve Volksbühne navštívila večer složený ze dvou vystoupení, s nimiž jsem měla dřívější spíš klubovou zkušenost. Jednalo se o spojení performance britského hudebníka Mun Singa a v Berlíně usazeného nebinárního umělectva Colin Self.

 

Performance prvního zmíněného vznikla na základě jeho nejnovějšího EP Frolic. Mun Sing je na coveru převlečený za strašáka do zelí, má obličej natřený na modro, široce se usmívá a tento vizuál přenáší i do svého live vystoupení. Projev doplňuje o nepřirozená gesta, škleby, skoky a povzbuzování diváků. Hudebník tím referencuje komická, ale zároveň děsivá strašidla z pohádek na dobrou noc, a vytváří tak podobnou postavu – ovšem pro dospělé. Tento koncept se odráží i v hudbě plné rychlých plechově znějících úderů, které mohou v mžiku vystřídat naivní melodie. 

S Frolic jsem Mun Singavidělauž před několika týdny v klubu Gretchen, kde předskakoval americkému duu Machine Girl. Právě vlivem klubového kontextu jsem gesta, jež předváděl, považovala za běžné projevy povzbuzování publika. Až ve Volksbühne se mi ale podařilo odhalit, že je fyzično velice podstatné pro naplnění jeho uměleckého konceptu. Uvědomila jsem si, jak různě může být performance v odlišných kontextech vnímaná. V divadelním prostředí víc vynikla grotesknost a pantomimické prvky, chyběl mi ale pohyb publika, k němuž hudba přímo vybízí.

 

Colin Self navázali performancí GASP!, třetí operou ze série Shadow, kterou prezentují v rámci dubnového a květnového evropského turné. Umělectvo jsem poprvé viděla vystupovat na olomouckém PAFu s performancí Paraphrase of a Shadow, jež měla z hlediska formy s GASP! spoustu společného. Pro Self je zásadní propojování elektronické hudby, harmonických ód s operními prvky, vogueových a dragových momentů s loutkovým divadlem. Marionetu třeba používají k tomu, aby na jevišti pojmenovávali queer témata, otázky environmentální krize nebo odsuzovali válečné konflikty odehrávající se na území Palestiny a Ukrajiny.

Paraphrase of a Shadow uvedené v Červeném kostele v Olomouci působilo díky rozlehlosti prostoru a většímu důrazu na tanec poměrně dynamicky. V případě GASP! vynikl zase vysoký zpěv s prvky falzetu navozující snovost a podtrhující intimnost, již se podařilo vyvolat navzdory obrovské kapacitě Volksbühne. Vogueové a dragové momenty, k jejichž realizaci si na poslední chvíli Self přizvali ensemble složený z berlínských interdisciplinárních umělců a umělkyň, umocnily díky uspořádání „na sezení“ důležitý prvek autenticity. Tanec tak sloužil jako prostředek emancipace, který může usnadňovat komunikaci, ale i seberealizaci.

 

Zmíněnou dramaturgickou linii Volksbühne považuji za naprosto výjimečnou, protože v podobné instituci nemá obdoby. Mnoho lidí v mém okolí je vůči koncertům „na sezení“ skeptických. Pravděpodobně hraje roli i fakt, že klubově znějící elektronická hudba vyvolává chuť tančit, což v sedačkách není možné. Čím dál více umělců a umělkyň, jako například tanečnice a hudebnice Bianca Scout, o níž psala na Spoře Julie Scholzová, pochází z interdisciplinárního prostředí, a proto se i já domnívám, že neexistuje jediný správný způsob, jak výsledné dílo nahlížet. Na sezení, na stání, z mobilu… Každá forma nabízí specifický způsob, jak ji vnímat.