Rozhovory na Podhoubí obvykle koncipuji tak, aby důraz neležel na konkrétním díle nebo na osobě, nýbrž na souvislostech, kontextu a vztazích. Fotografie volím z děl zdánlivě marginálních a vyhýbám se portrétům zpovídaných. V případě dramaturgyně a ředitelky Divadla X10 a zde především zkušené kulturní advokátky Lenky Havlíkové se však nabízel opačný přístup - je třeba ukázat i její tvář. Pro Lenku je totiž v životě propojování lidí i organizací bytostně důležité, moc výrazně však výsledky této své činnosti neprezentuje. U lidí zasvěcenějších do kulturní politiky má pověst dříče a velice zkušené odbornice, ale pro většinu divadelníků zůstává její práce jakožto kulturní advokátky – stejně jako činnost jejích podobně zaměřených kolegů – nečitelná. To je ale velká škoda. Ani ne tak pro Lenku, jako pro divadelníky obecně. Rozhovor s ní je plný důležitých informací, o nichž se všeobecně příliš neví a rozhodně by se o nich mělo mnohem víc mluvit. Mají totiž silný potenciál vyvést debaty o současné grantové politice z mnohaletého cyklení.
Pochopila jsem dobře, že se Asociace nezávislých divadel věnuje kulturní advokacii? Je to dobrá charakteristika?
Určitě, je to přesná charakteristika. Postupně, jak se nezávislá divadla etablovala a náš sektor se rozšiřoval, ukázalo se, že potřebujeme mluvit jedním hlasem vůči státní správě a samosprávě. Z téhle potřeby vznikla v roce 2016 i naše asociace. Časem jsme se stali pro politiky čitelnými partnery a získali jistou sílu. Dnes máme přes šedesát členských organizací. Zároveň se také síťujeme s ostatními profesními organizacemi, díky čemuž se hlas kultury stává silnějším.
Myslíš nezávislé kultury?
Nejen nezávislé. Během covidové situace došlo k určitému stmelení napříč sektory. Před pandemií působila kultura velmi roztříštěně a nečitelně. V kultuře se pohybuje řada zájmových skupin, které někdy mají shodné a někdy protichůdné cíle. Ale během covidu šlo všem o přežití, situace byla hraniční, začali jsme daleko více spolupracovat a komunikovat. Zvykli jsme si vzájemně spolu věci předdiskutovávat, abychom je mohli dál posouvat společně. To je, myslím, hodně důležité a moc bych si přála, aby to vydrželo i teď v postcovidové etapě.
Ještě se tě zeptám obecně na kulturní advokacii, ať máme jasno, o čem mluvíme. Jaký je rozdíl mezi činností kulturních advokátů a činností odborů? Nebo se ty oblasti v něčem překrývají?
Myslím, že se překrývají. Kulturní advokacie řeší systémové změny, zákonné normy, nastavení financování, grantová řízení... Tím se určitě zabývají i kulturní odbory, přestože jejich prvotním cílem jsou zájmy zaměstnanců. V nezávislém sektoru je ale z důvodu podfinancování zaměstnanost velmi nízká a čistě odborové organizace nevznikají. Existují proto organizace, kterým říkáme profesní a které se soustředí na zájmy jednotlivých povolání, nebo takové jako AND, které sdružují organizace. Ale AND přijímá i individuální členy a často vystupujeme i odborově. Situace lidí, kteří pracují v nezávislém sektoru, je totiž neúnosná. Zaměstnanci v kultuře jsou placeni málo a ti, kteří se v kultuře pohybují jako OSVČ, ještě méně. Jenomže to není tím, že by ředitelé nebo producenti nechtěli svoje lidi zaplatit. Problém je dlouhodobé podfinancování kultury a dlouhodobá absence vize. Dobrat se k tomu, aby byli lidé v kultuře důstojně ohodnoceni, je naším prvořadým zájmem.
Můžeš konkrétně popsat, jak ta vaše činnost probíhá? Třeba jak často se scházíte?
Rada má pět členů, revizora a manažerku. Scházíme se pravidelně jednou měsíčně. Když nastane nějaká urgentní situace, tak se operativně sejdeme i častěji nebo využíváme videohovory, máme taky interní chat, na kterém jsme prakticky denně v kontaktu. Jinak má každý z nás nějaké téma, úkol, na kterém pracuje průběžně. Všichni to děláme dobrovolnicky nad rámec vlastní práce.
Vy nejste vůbec placení?
My nejsme vůbec placení.
A kolik hodin týdně vám to zabere?
Nevím, nepočítám to. Ale hodně.
Co je to „hodně“?
Že se tomu věnuji každý den, určitě několik hodin, možná dvě, tři – vyřizuji minimálně nějaké emaily, komunikuji, něco studuji... A když je akutní problém nebo nějaká akce, tak to spolkne třeba celý den nebo klidně několik dní.
Ani členské příspěvky vám nepokryjí honoráře?
Z nich financujeme chod asociace. Máme výkonnou manažerku, které můžeme dát honorář, platíme PR, což je důležité, organizujeme Valné hromady, platíme členství v některých zastřešujících organizacích a pak jsou tam nějaké drobné položky typu cestovné na různé akce. Pro tento a příští rok jsme získali grant z Norských fondů, který je zaměřený na podporu kapacit profesních organizací. Díky těmhle penězům můžeme oslovit expertní spolupracovníky na některá témata. Připravujeme webinář v rámci Valné hromady, která bude v červnu, a na rok 2023 plánujeme konferenci. Obojí ve spolupráci s EAIPA (European Association of Independent Performing Arts, pozn. red.), jejímž jsme zakládajícím členem. Tahle spolupráce je pro nás důležitá z hlediska srovnání podmínek u nás a jinde v Evropě.
Ale co vás živí?
Normálně pracujeme v divadlech přece, respektive ve svých domovských organizacích. Asociaci se věnujeme, protože musíme, bez její činnosti by byl náš sektor v daleko horší situaci.
Podle mě bys měla mít plat tak šedesát tisíc jenom za to, co děláš.
Upřímně, nechtěla bych být „zaměstnancem“ svých kolegů. Dělám tuhle práci, protože chci, ne protože musím. Potřebuju dělat věci, ve kterých vidím smysl. Úplně si nemyslím, že by funkce v Radě měly být placené. Ale potřebovali bychom vytvořit profesionální zázemí. Odborníky, kteří by pro nás zpracovávali expertizy, průzkumy, komentovali materiály, dodávali nám argumentaci. První krok jsme udělali tím, že jsme požádali o už zmíněný Norský grant na budování kapacity profesních organizací.
O potřebě organizace, jako je ta naše, se mluvilo před jejím založením roky, vznikaly různé iniciativy. AND jsme založili roce 2016, kdy došlo k výkyvu v grantovém řízení hlavního města Praha. Řadě subjektů se dotace snížily až o polovinu, sektor se ocitl v hraniční situaci.
Takže založení asociace bylo takto přímou reakcí na nebezpečí?
Ano, ten pocit ohrožení byl velký. S Šárkou Pavelkovou jsme iniciovaly přípravný výbor. Byli v něm Jakub Vedral, Štěpán Kubišta, Ivo Kristián Kubák, snad jsem na nikoho nezapomněla. Pak jsme svolali ustavující schůzi a byli jsme až překvapeni, jak myšlenka zarezonovala. Postupně naše agenda začala narůstat. Ono to chodí tak, že když něco začneš dělat, tak tvoje práce generuje další práci a okruh úkolů, které je potřeba udělat, narůstá, pokud se to snažíš dělat pečlivě. Naším hlavním tématem jsou samozřejmě grantové systémy, jejich nastavení, administrace a výše prostředků, které se v nich rozdělují.
Na mě to teď působí, jako kdyby hrozilo, že by se bez vaší činnosti celý grantový systém okamžitě proměnil v něco úplně nesmyslného.
Takhle to zní, jako že jsme nějací rytíři na bílých koních, ale samozřejmě tvoříme také součást dalších struktur. Kulturní advokacie je dnes už systémově rozrostlá. Například jsme členy ITI (International Theatre Institute aka Mezinárodní divadelní institut, pozn. red.), který sdružuje v podstatě všechny divadelní organizace. Na druhé straně jsme také členy Unie zaměstnavatelských svazů, v rámci níž jsou například připomínkovány vznikající právní normy a která je členem kulturní tripartity. A samozřejmě na těch věcech pracují politici a úředníci státní správy a samosprávy. My jsme jejich zpětná vazba.
Jak si práci dělíte?
Tak nějak samovolně. Především myslím, že jsme vždycky byli tým, na Radě je otevřená atmosféra, témata probíráme společně, stanovíme si priority a vzájemně koordinujeme činnost. Já se z podstaty své profese, kterou je dramaturgie, hodně věnuji strategickým materiálům, třeba kulturním politikám, různým strategiím, jejichž připomínkování probíhá obvykle v několika kolech. V podstatě mám pocit, že pořád něco čtu a komentuju. Jakub Vedral byl v covidovém týmu Ministerstva kultury, je naším zástupcem v prezidiu ITI, takže bych řekla, že je takovým naším vyjednavačem. Štěpán Kubišta se teď věnuje spíš grantovým věcem a Tereza Sochová se zaměřuje na vzdělávání, respektive na spolupráci mezi Ministerstvem kultury a Ministerstvem školství. Vždycky máme v radě i regionálního zástupce, což je momentálně Honza Kvasnička, který se věnuje regionálním tématům a komunikaci. Ivo Kristián Kubák, který je revizorem, se účastní zasedání UZS. A nesmím zapomenout na Kryštofa Koláčka, který není sice členem Rady, ale zastupuje nás v EAIPA a věnuje se mezinárodním vztahům. A samozřejmě spoustu věcí řeší naše výkonná manažerka Lenka Bočková. To je ale všechno takové zjednodušení, protože ve skutečnosti toho všichni děláme víc, účastníme se řady jednání, konferencí… Teď musím připravit Zprávu o činnosti na Valnou hromadu, to jsem vždycky překvapená, kolik toho zvládáme.
Připadá ti v pořádku, že musejí existovat takové asociace lidí usilovně pracujících zadarmo, jako je ta vaše, aby kultura vůbec nějak fungovala?
Každý obor, pokud chce mít nějaký vliv na to, co se s ním děje, musí mít své zástupce a organizace. I v průmyslu a v zemědělství jsou odborné nebo odborové organizace, které komunikují se státní správou. Já jsem to nikdy nestudovala, jestli to dělají z nadšení nebo jsou za to placeni. Mě to nezajímá, u nás je to takhle.
Každá lidská činnost potřebuje, aby někdo vysvětloval politikům situaci v sektoru. Někdy to vypadá, jako že na straně státní správy a v samosprávě – říkám naschvál takhle, protože nejde jenom o ministerstvo ale i o kraje a města – dělají něco ze zlé vůle. Ale často je to jenom proto, že nemají tu praktickou zkušenost, vhled. A naše práce spočívá v přenosu informací. Zprostředkováváme státní správě údaje o tom, jak sektor funguje, v jaké je situaci. A naopak býváme takovým mostem, díky kterému může státní správa a samospráva se sektorem komunikovat.
Představa, že lhostejní politici škodí kultuře tím, že na ni vědomě kašlou, je v divadelní komunitě celkem rozšířená. Ty ji tedy nesdílíš?
Ne, já si to fakt nemyslím. Člověk má vždycky tendenci – obzvlášť my divadelníci – vidět věci jako příběh, nějak je interpretovat. Ale skutečnost je o dost složitější. Zájmových skupin v naší oblasti je víc a může se i stát, že bude někdo v lobbingu úspěšnější než jiní, čímž vznikne nerovnováha, kterou je třeba vysvětlit a napravit. Problém je spíš v tom, že za více než třicet let od převratu nevznikla žádná šířeji společensky sdílená vize kultury.