• barboraetlikova

Musíme se naučit vést diskusi strukturovaně (rozhovor o kulturní advokacii s Lenkou Havlíkovou)

Rozhovory na Podhoubí obvykle koncipuji tak, aby důraz neležel na konkrétním díle nebo na osobě, nýbrž na souvislostech, kontextu a vztazích. Fotografie volím z děl zdánlivě marginálních a vyhýbám se portrétům zpovídaných. V případě dramaturgyně a ředitelky Divadla X10 a zde především zkušené kulturní advokátky Lenky Havlíkové se však nabízel opačný přístup - je třeba ukázat i její tvář. Pro Lenku je totiž v životě propojování lidí i organizací bytostně důležité, moc výrazně však výsledky této své činnosti neprezentuje. U lidí zasvěcenějších do kulturní politiky má pověst dříče a velice zkušené odbornice, ale pro většinu divadelníků zůstává její práce jakožto kulturní advokátky – stejně jako činnost jejích podobně zaměřených kolegů – nečitelná. To je ale velká škoda. Ani ne tak pro Lenku, jako pro divadelníky obecně. Rozhovor s ní je plný důležitých informací, o nichž se všeobecně příliš neví a rozhodně by se o nich mělo mnohem víc mluvit. Mají totiž silný potenciál vyvést debaty o současné grantové politice z mnohaletého cyklení.


Pochopila jsem dobře, že se Asociace nezávislých divadel věnuje kulturní advokacii? Je to dobrá charakteristika?


Určitě, je to přesná charakteristika. Postupně, jak se nezávislá divadla etablovala a náš sektor se rozšiřoval, ukázalo se, že potřebujeme mluvit jedním hlasem vůči státní správě a samosprávě. Z téhle potřeby vznikla v roce 2016 i naše asociace. Časem jsme se stali pro politiky čitelnými partnery a získali jistou sílu. Dnes máme přes šedesát členských organizací. Zároveň se také síťujeme s ostatními profesními organizacemi, díky čemuž se hlas kultury stává silnějším.


Myslíš nezávislé kultury?


Nejen nezávislé. Během covidové situace došlo k určitému stmelení napříč sektory. Před pandemií působila kultura velmi roztříštěně a nečitelně. V kultuře se pohybuje řada zájmových skupin, které někdy mají shodné a někdy protichůdné cíle. Ale během covidu šlo všem o přežití, situace byla hraniční, začali jsme daleko více spolupracovat a komunikovat. Zvykli jsme si vzájemně spolu věci předdiskutovávat, abychom je mohli dál posouvat společně. To je, myslím, hodně důležité a moc bych si přála, aby to vydrželo i teď v postcovidové etapě.


Ještě se tě zeptám obecně na kulturní advokacii, ať máme jasno, o čem mluvíme. Jaký je rozdíl mezi činností kulturních advokátů a činností odborů? Nebo se ty oblasti v něčem překrývají?


Myslím, že se překrývají. Kulturní advokacie řeší systémové změny, zákonné normy, nastavení financování, grantová řízení... Tím se určitě zabývají i kulturní odbory, přestože jejich prvotním cílem jsou zájmy zaměstnanců. V nezávislém sektoru je ale z důvodu podfinancování zaměstnanost velmi nízká a čistě odborové organizace nevznikají. Existují proto organizace, kterým říkáme profesní a které se soustředí na zájmy jednotlivých povolání, nebo takové jako AND, které sdružují organizace. Ale AND přijímá i individuální členy a často vystupujeme i odborově. Situace lidí, kteří pracují v nezávislém sektoru, je totiž neúnosná. Zaměstnanci v kultuře jsou placeni málo a ti, kteří se v kultuře pohybují jako OSVČ, ještě méně. Jenomže to není tím, že by ředitelé nebo producenti nechtěli svoje lidi zaplatit. Problém je dlouhodobé podfinancování kultury a dlouhodobá absence vize. Dobrat se k tomu, aby byli lidé v kultuře důstojně ohodnoceni, je naším prvořadým zájmem.


Můžeš konkrétně popsat, jak ta vaše činnost probíhá? Třeba jak často se scházíte?


Rada má pět členů, revizora a manažerku. Scházíme se pravidelně jednou měsíčně. Když nastane nějaká urgentní situace, tak se operativně sejdeme i častěji nebo využíváme videohovory, máme taky interní chat, na kterém jsme prakticky denně v kontaktu. Jinak má každý z nás nějaké téma, úkol, na kterém pracuje průběžně. Všichni to děláme dobrovolnicky nad rámec vlastní práce.


Vy nejste vůbec placení?


My nejsme vůbec placení.


A kolik hodin týdně vám to zabere?


Nevím, nepočítám to. Ale hodně.


Co je to „hodně“?


Že se tomu věnuji každý den, určitě několik hodin, možná dvě, tři – vyřizuji minimálně nějaké emaily, komunikuji, něco studuji... A když je akutní problém nebo nějaká akce, tak to spolkne třeba celý den nebo klidně několik dní.


Ani členské příspěvky vám nepokryjí honoráře?


Z nich financujeme chod asociace. Máme výkonnou manažerku, které můžeme dát honorář, platíme PR, což je důležité, organizujeme Valné hromady, platíme členství v některých zastřešujících organizacích a pak jsou tam nějaké drobné položky typu cestovné na různé akce. Pro tento a příští rok jsme získali grant z Norských fondů, který je zaměřený na podporu kapacit profesních organizací. Díky těmhle penězům můžeme oslovit expertní spolupracovníky na některá témata. Připravujeme webinář v rámci Valné hromady, která bude v červnu, a na rok 2023 plánujeme konferenci. Obojí ve spolupráci s EAIPA (European Association of Independent Performing Arts, pozn. red.), jejímž jsme zakládajícím členem. Tahle spolupráce je pro nás důležitá z hlediska srovnání podmínek u nás a jinde v Evropě.


Ale co vás živí?


Normálně pracujeme v divadlech přece, respektive ve svých domovských organizacích. Asociaci se věnujeme, protože musíme, bez její činnosti by byl náš sektor v daleko horší situaci.


Podle mě bys měla mít plat tak šedesát tisíc jenom za to, co děláš.


Upřímně, nechtěla bych být “zaměstnancem” svých kolegů. Dělám tuhle práci, protože chci, ne protože musím. Potřebuju dělat věci, ve kterých vidím smysl. Úplně si nemyslím, že by funkce v Radě měly být placené. Ale potřebovali bychom vytvořit profesionální zázemí. Odborníky, kteří by pro nás zpracovávali expertizy, průzkumy, komentovali materiály, dodávali nám argumentaci. První krok jsme udělali tím, že jsme požádali o už zmíněný Norský grant na budování kapacity profesních organizací.


O potřebě organizace, jako je ta naše, se mluvilo před jejím založením roky, vznikaly různé iniciativy. AND jsme založili roce 2016, kdy došlo k výkyvu v grantovém řízení hlavního města Praha. Řadě subjektů se dotace snížily až o polovinu, sektor se ocitl v hraniční situaci.

Takže založení asociace bylo takto přímou reakcí na nebezpečí?


Ano, ten pocit ohrožení byl velký. S Šárkou Pavelkovou jsme iniciovaly přípravný výbor. Byli v něm Jakub Vedral, Štěpán Kubišta, Ivo Kristián Kubák, snad jsem na nikoho nezapomněla. Pak jsme svolali ustavující schůzi a byli jsme až překvapeni, jak myšlenka zarezonovala. Postupně naše agenda začala narůstat. Ono to chodí tak, že když něco začneš dělat, tak tvoje práce generuje další práci a okruh úkolů, které je potřeba udělat, narůstá, pokud se to snažíš dělat pečlivě. Naším hlavním tématem jsou samozřejmě grantové systémy, jejich nastavení, administrace a výše prostředků, které se v nich rozdělují.


Na mě to teď působí, jako kdyby hrozilo, že by se bez vaší činnosti celý grantový systém okamžitě proměnil v něco úplně nesmyslného.


Takhle to zní, jako že jsme nějací rytíři na bílých koních, ale samozřejmě tvoříme také součást dalších struktur. Kulturní advokacie je dnes už systémově rozrostlá. Například jsme členy ITI (International Theatre Institute aka Mezinárodní divadelní institut, pozn. red.), který sdružuje v podstatě všechny divadelní organizace. Na druhé straně jsme také členy Unie zaměstnavatelských svazů, v rámci níž jsou například připomínkovány vznikající právní normy a která je členem kulturní tripartity. A samozřejmě na těch věcech pracují politici a úředníci státní správy a samosprávy. My jsme jejich zpětná vazba.


Jak si práci dělíte?


Tak nějak samovolně. Především myslím, že jsme vždycky byli tým, na Radě je otevřená atmosféra, témata probíráme společně, stanovíme si priority a vzájemně koordinujeme činnost. Já se z podstaty své profese, kterou je dramaturgie, hodně věnuji strategickým materiálům, třeba kulturním politikám, různým strategiím, jejichž připomínkování probíhá obvykle v několika kolech. V podstatě mám pocit, že pořád něco čtu a komentuju. Jakub Vedral byl v covidovém týmu Ministerstva kultury, je naším zástupcem v prezidiu ITI, takže bych řekla, že je takovým naším vyjednavačem. Štěpán Kubišta se teď věnuje spíš grantovým věcem a Tereza Sochová se zaměřuje na vzdělávání, respektive na spolupráci mezi Ministerstvem kultury a Ministerstvem školství. Vždycky máme v radě i regionálního zástupce, což je momentálně Honza Kvasnička, který se věnuje regionálním tématům a komunikaci. Ivo Kristián Kubák, který je revizorem, se účastní zasedání UZS. A nesmím zapomenout na Kryštofa Koláčka, který není sice členem Rady, ale zastupuje nás v EAIPA a věnuje se mezinárodním vztahům. A samozřejmě spoustu věcí řeší naše výkonná manažerka Lenka Bočková. To je ale všechno takové zjednodušení, protože ve skutečnosti toho všichni děláme víc, účastníme se řady jednání, konferencí… Teď musím připravit Zprávu o činnosti na Valnou hromadu, to jsem vždycky překvapená, kolik toho zvládáme.


Připadá ti v pořádku, že musejí existovat takové asociace lidí usilovně pracujících zadarmo, jako je ta vaše, aby kultura vůbec nějak fungovala?


Každý obor, pokud chce mít nějaký vliv na to, co se s ním děje, musí mít své zástupce a organizace. I v průmyslu a v zemědělství jsou odborné nebo odborové organizace, které komunikují se státní správou. Já jsem to nikdy nestudovala, jestli to dělají z nadšení nebo jsou za to placeni. Mě to nezajímá, u nás je to takhle.


Každá lidská činnost potřebuje, aby někdo vysvětloval politikům situaci v sektoru. Někdy to vypadá, jako že na straně státní správy a v samosprávě – říkám naschvál takhle, protože nejde jenom o ministerstvo ale i o kraje a města – dělají něco ze zlé vůle. Ale často je to jenom proto, že nemají tu praktickou zkušenost, vhled. A naše práce spočívá v přenosu informací. Zprostředkováváme státní správě údaje o tom, jak sektor funguje, v jaké je situaci. A naopak býváme takovým mostem, díky kterému může státní správa a samospráva se sektorem komunikovat.


Představa, že lhostejní politici škodí kultuře tím, že na ni vědomě kašlou, je v divadelní komunitě celkem rozšířená. Ty ji tedy nesdílíš?


Ne, já si to fakt nemyslím. Člověk má vždycky tendenci – obzvlášť my divadelníci – vidět věci jako příběh, nějak je interpretovat. Ale skutečnost je o dost složitější. Zájmových skupin v naší oblasti je víc a může se i stát, že bude někdo v lobbingu úspěšnější než jiní, čímž vznikne nerovnováha, kterou je třeba vysvětlit a napravit. Problém je spíš v tom, že za více než třicet let od převratu nevznikla žádná šířeji společensky sdílená vize kultury.


Lenka Havlíková, foto Zdeněk Sokol

Když jsme domlouvaly tento rozhovor, říkala jsi, že máš z něčeho aktuálně strach. Co jsi měla na mysli?


Mám strach z toho, aby se kulturní scéna zase neroztříštila. Vždycky jsem se snažila – nejenom v asociaci, ale i v divadle – o síťování a navazování spoluprací, protože to považuji za hodně důležité. A teď jsme ve složité ekonomické situaci, která je daná těmi dvěma lety covidu plus válkou na Ukrajině. Hospodaření státu se samozřejmě bude potýkat s nedostatkem prostředků, což ovlivní financování kultury. Je důležité, abychom nezapomněli, že primární zájem nás všech je, aby kultura byla financovaná důstojně a aby mýtus jednoho procenta na kulturu – což už je dávno málo – byl nejen naplněn, ale i překročen. Jestli dneska odbory vyhlašují stávkovou pohotovost kvůli státním zaměstnancům, tak situace lidí pracujících v kultuře je ještě daleko horší. Dlouhou dobu kultura fungovala na tom, že nějaká skupina vždycky začala něco křičet a bylo to pro celek kontraproduktivní. Myslím, že bychom se neměli vracet do téhle fáze, která je už překonaná. Dnes jsme už na levelu, kde se témata diskutují strukturovaně.


Obvykle to na mě takhle moc nepůsobí.


Možná je to tím, že organizace, které to dělají, nemají dostatečné prostředky a sílu na PR. A upřímně, není ani moc kulturních novinářů ani prostoru v médiích. Je to dlouhodobá práce, která vyžaduje trpělivost, špatně se o ní mluví a vlastně málokdo ji chápe. K tomu, abychom měli třeba lepší platy pro všechny ty, kdo působí v kultuře, nestačí opakovat, že chceme lepší platy. Musíme naši práci popisovat a říkat: „Tihle a tihle lidi dělají to a to a aby se té práci mohli věnovat, musejí mít takovou a takovou školu, nadání, stráví tím tolik a tolik času ...“ Tohle jsou důležité nuance, které lze těžko propagovat nejen směrem k veřejnosti, ale i uvnitř oboru. Dneska se třeba mluví o statutu umělce, což je výsledek dvouleté práce během covidu, kdy bylo zapotřebí spoustu dříve oficiálně neuchopených věcí definovat. Pracovaly na tom desítky lidí společně napříč různými profesemi a organizacemi. Teď je nutné záležitost posunout dál do zákonné formy.


Ze všech stran slýchám, že v se české kultuře nic k lepšímu nevyvíjí. Jak bys na takové tvrzení reagovala?


Není to pravda. Mimořádný úspěch byly covidové kompenzace. Na statusu umělce se pracuje. Za úspěch považuju také třeba Státní kulturní politiku, která díky covidu prošla obsáhlým připomínkovým řízením celé odborné veřejnosti a současné vedení ministerstva pracuje na její implementaci. I nedávno představená Pražská kulturní politika zohlednila připomínky odborné veřejnosti. Příští týden budeme jednat se zástupci HMP o připomínkách k novému grantovému systému. Je toho víc. Ale určitě není vše zalité sluncem. Samozřejmě problém je stále s objemem financí a s vícezdrojovým financováním. Rozpačitější je prozatím Národní plán obnovy, který měl mimo jiné oživit kulturní infrastrukturu, ale pro nezávislý sektor zůstala většina plánovaných výzev nedostupná. Například na výzvu Rozvoj regionálních kulturních a kreativních center v rámci NPO nezávislé subjekty vůbec nedosáhnou. Ve výzvě na technologickou modernizaci kulturních institucí v současné době nejsou alokovány žádné prostředky. Tyto dvě výzvy byly velkou příležitostí pro obnovu infrastruktury a podporu kulturních komunit hlavně v regionech. Fakticky se prostředky využijí na předpřipravené investiční akce, projekty menšího rozsahu, které mohly řešit podmínky regionální nezávislé kultury nebo třeba komunitních aktivit zůstanou stranou. Momentálně běží výzva Mobilita I. pro státní příspěvkové organizace a čekáme na vyhlášení výzev Mobilita II. a III., které mají následovat na podzim a mají směřovat i do soukromého a veřejnoprávního sektoru. Nemůžeme si představovat, že se všechno zlepší mávnutím kouzelného proutku. Je to každodenní trpělivá práce. A k výsledku nevede to, že si někdo partikulárně stoupne před nějakou budovu s transparentem. K výsledku vede, když se na něm pracuje, přestože to třeba dlouho trvá.


Nesráží tě někdy vědomí, že si spousta lidí možná myslí, že tvé obrovské vynaložené úsilí za to nestojí?


Já si něco takového nepřipouštím. Každé nezávislé divadlo vzniklo odspodu a kdyby si jeho zakladatelé říkali, že nic nedokážou, tak nic nedokážou. Vlastně je to způsob myšlení, kdy vždycky přemýšlíš o tom „jak“, a ne „jestli“ to jde nebo nejde. Prostě se ptáš, jak to půjde. Když jsem začínala s Divadlem X10 a dostala jsem první grant jako fyzická osoba, měla jsem vyrobit čtyři inscenace a neměla ani prostor, ani lidi. Prostě jsem to za ten rok udělala, protože jsem šla krok po kroku.


Co si vlastně myslíš o tom nedávno odeslaném Otevřeném dopisu ministru kultury ve věci udržitelnosti a nerůstu v kultuře? Nejsi mezi jeho signatářkami. Je to proto, že s ním nesouhlasíš?


Já jsem to nepodepsala a také jsem iniciátorům napsala proč. Nepochopila jsem, jaký je cíl toho dopisu a komu je určený. Výhrady vůči tlaku na růst nemají zrovna v případě Ministerstva kultury opodstatnění, protože ministerské granty nemají výkonové ukazatele. To se týká spíš měst a obcí, které zejména na své příspěvkovky vytvářejí daleko větší tlak jak ohledně návštěvnosti, tak výroby. Chápala bych, kdyby byl dopis adresovaný třeba konkrétním magistrátům. Také mi text nepřipadal moc srozumitelně napsaný, sama jsem se v něm ztratila. A zároveň je to podle mě i případ tříštění sil, o kterém jsem už mluvila. Proč dopis iniciátoři neprodiskutovali nejdřív uvnitř sektoru? Třeba by se ty formulace nějak posunuly a oni by získali větší podporu.


Myšlenka nerůstu a toho, že se má míň vyrábět a víc tvořit, není nic, s čím by lidé v sektoru obecně nesouhlasili. Už dlouhou dobu se postupně prosazuje, a to i v nezávislém divadle a v kultuře obecně. Jenže hodně záleží na způsobu, jakým se to veřejnosti podá. Ten, který zvolili autoři dopisu, mi nepřipadá šťastný. Jednou z výtek bylo, že se argumentuje přínosem kultury pro HDP. Jenomže zrovna pro kulturní advokacii je tahle stránka věci hodně důležitá. Podle posledního satelitního účtu kultury byl v roce 2019 přínos kultury pro HDP 1,55%. HPH, což je hrubá přidaná hodnota, 2,33%. To znamená, že sektor kultury vytvořil 2,33% z celkového HDP ČR. Z tohoto pohledu je neobhajitelné, že do kultury ještě nejde to třicet let skloňované procento ze státního rozpočtu. My kulturu neekonomizujeme, jenom se snažíme lidem, kteří nevědí, jak funguje – což je dejme tomu většina poslanecké sněmovny – najít srozumitelné argumenty.


Když jsi říkala, že měli autoři dopis nejdřív prodiskutovat uvnitř oboru, tak to by asi bylo komplikované, protože neformální nerůstová skupina je mezioborová.


Podle mě se má taková iniciativa ozvat buď profesním asociacím v oborech, které sdružuje, anebo někomu, kdo pořádá nějakou konferenci. Třeba pro Culture Get Together by to mohlo být zajímavé téma.


Ale tak třeba i bude, protože mezi signatáři jsou lidé z Nové sítě, která tuhle konferenci organizuje.


Třeba jo. Hlavně si myslím, že se musíme naučit vést diskusi strukturovaně. Když si my dvě tady teď řekneme, že se nám něco nelíbí a napíšeme petici, tak ji asi napíšeme dobře a seženeme třeba 500 podpisů. A k čemu to bude?


Lenka Havlíková na první čtené, foto Dita Havránková

Co je z tvého pohledu pro nezávislý sektor teď důležité?


Musíme si uvědomit, že nezávislý sektor má za sebou velký vývoj a některé klíčové organizace už dnes přesahují možnosti grantového systému. Je důležité připomínat, že během let vznikla po celé České republice síť nezávislých divadel vytvořených zespoda, a ta se dostala momentálně do patové situace. Větší subjekty se nacházejí pod skleněným poklopem. Mohly by se vyvíjet dál, ale grantové systémy je na té úrovni už nedokáží podpořit. Myslím, že bychom měli mít možnost takové subjekty institucionalizovat a financovat nad rámec grantových systémů, v nichž by se tím pádem uvolnily prostředky pro ostatní. V tuhle chvíli je systém nepropustný. A dále bych ráda zdůraznila, že v době před covidem měly naše organizace průměrně 45% soběstačnost a vzorové vícezdrojové financování. Dnes se potýkáme s vysokou inflací, obrovským nárůstem vstupních nákladů, poklesem návštěvnosti a tedy i tržeb, s propadem výnosů z vedlejší činnosti. Vše je dáno vnějšími okolnostmi. A grantové prostředky obecně zůstávají zhruba na úrovni roku 2020. Potřebujeme pomoct, aby sektor nezanikl. Anebo ať někdo řekne, že nezávislá síť má zaniknout, a přijme za to politickou zodpovědnost.


Hodně se teď diskutuje o možnostech spolupráce zřizované a nezřizované sféry. Připadá ti to jako důležité téma a žádoucí praxe?


Já myslím, že je dobře, když se to děje, ale podle mě by k tomu neměla být ani jedna strana nucena. K posunu došlo v době pandemie, třeba Divadelní svět Brno objednal několik inscenací od různých nezávislých souborů. Což je skvělé, pomáhá to, ale byla to jejich iniciativa. Jde také o to, jak má taková spolupráce probíhat. Pokud bude na příspěvkové organizace vyvíjený tlak a budou to brát jako povinnost, začnou vznikat umělé projekty. Je správné podporovat ty organizace, které mají autentický zájem a třeba programový důvod. Smysl má systémová spolupráce souborů. Jiná otázka je poskytování prostorů, protože nezávislá sféra se potýká s jejich nedostatkem. A když je máme, tak víš, jak vypadají.


Tahle výpomoc ohledně prostorů už částečně funguje.


Už roky Masopust hraje v Divadle Na Zábradlí, Jedl teď ve Švandově divadle, část programu Divadla Komedie je tvořena nezávislými subjekty, určitě bychom si vzpomněly i na jiné příklady. Ale není to vlastně až tak moc časté. To je ta nejjednodušší forma spolupráce, že divadlo někomu poskytne prostor nebo zkušebnu. Je to určitě dobré. Ale není to řešení problému. V zahraničí je běžné, že nezávislá síť má k dispozici vybavený, moderní dům, normální budovu, vlastněnou státem nebo městem, kterou poskytuje nezávislým subjektům.

Mluví se o zahraničním nastavení grantové politiky, „kde to funguje“. Co to je za prostředí? Existuje vůbec?


Existuje, modelů je několik. Za vzor se dává funkční a dobrý rakouský, nejblíž se mluví o Slovensku, kde udělali reformu a vytvořili grantovou agenturu. U nás se o tom už také mluví roky, že by měl být reformován Státní fond kultury a grantový systém úplně oddělen od státu. Hodnotitelé by tam vlastně byli zaměstnáni a mohli by se práci věnovat na plný úvazek. Zatím je u nás tahle práce taky takové hobby a nejblíž má asi k oběti.


Je reálná šance, že by se někdy grantová komise oddělila od státu?


Já si myslím, že jo. Ty věci se prostě stanou, jednom to nikdy nejde tak rychle, jak je potřeba a jak si lidé představují. V podstatě všichni vědí, co se má dělat, jenže procesy hrozně dlouho trvají. Zároveň je důležité, aby se při každé politické změně zachovala kontinuita a aby tyhle práce nezačínaly pokaždé od začátku. Ten, kdo píše kulturní politiku, by ji měl psát dostatečně věcně, aby ji mohl naplňovat nejen on, ale třeba i ti, kdo mají úplně jiný politický názor.


V Manifestu AND jste psali, že chcete systematizovat spolupráci mezi městy, státem a kraji. Teď žádná spolupráce neexistuje?


To je velmi různé, protože každý kraj má jiné nastavení. Zřizuje jiné organizace, jinak se dělí s městy o to, které instituce kdo financuje. Nezávislá kultura v regionech to má složitější než ve velkých centrech. Obecně, z hlediska nezávislého umění, kraje a obce nerozlišují mezi nezávislým uměním, slavnostmi nebo komunitními akcemi, v grantových řízeních se scházejí vlastně nesouměřitelné žádosti. Výše alokovaných prostředků je také velmi různá. Snažíme se navázat komunikaci s Asociací krajů a měst, protože zatím probíhala spíše nahodile, na základě osobních kontaktů. Samozřejmě existují příklady dobré praxe, v řadě měst i krajů aktualizují grantové systémy, aby více odpovídaly současné době. Některé kraje realizovaly analýzy, je škoda, že se jejich zjištění šířeji neprezentovala ve veřejném diskurzu.


Jaký vliv nebo pravomoce má ve věci této spolupráce ministr kultury?


Samozřejmě, že nemůže krajům a městům nic přikazovat. Podobně jako v kulturní advokacii jde hlavně o to vytvořit společnou vizi.


Jakou jsi zažila největší nepříjemnost v rámci grantového procesu?


Asi už zmiňované granty HMP v roce 2016. A teď to, co se dělo okolo Programu festivalů MK ČR. Ale dobrá zpráva je, že ministerstvo ten problém řeší. Proběhlo několik jednání a ministerstvo připravuje další kroky. Když je ticho, tak to není vždycky proto, že se nic neděje. Většinou je to proto, že někde nějací lidé lidé pracují na řešení.


Jaký byl největší úspěch, kterého se asociaci zatím podařilo dosáhnout?


K tomu došlo jednoznačně během covidu, protože reprezentanti celého sektoru obstáli, když se jim podařilo vysvětlit nutnost kompenzací. A pak jsme také zvládli posunout úroveň komunikace s politiky, kteří začali brát naše organizace vážně. Vědí, že je důležité s námi komunikovat a že nejsme jejich nepřátelé. Nejtěžší je přesvědčit partnery, že i když říkáš něco jiného než oni, tak to není nepřátelský postoj. Jenom se objevil věcný problém, který je třeba řešit.


ptala se Barbora Etlíková


Zde se můžete připojit do podhoubového mailing listu - dáme vám vědět, když vyjde nový článek

Chtěli byste nám zanechat zprávu, navrhnout opravu či komentovat článek? Udělejte to zde.

Děkujeme za zpětnou vazbu!

Nejnovější příspěvky