V podzimních měsících jsem se při pražských premiérách opakovaně setkávala s postavou psychologicky zaměřeného terapeuta/terapeutky. Pojetí se lišila, někdy tvůrci usilovali o co nejvěcnější přístup k psychologii jakožto vědě se smysluplnými pravidly a s historickým vývojem. Jindy profesi stylizovali, zbavili ji nálepky „psychologie“ a soustředili se spíš na otázku, co popularita různých terapií vypovídá o naší společnosti. Anebo si pustili fantazii na špacír, zatímco se ponořili do prozkoumávání společenského rozměru terapeutického vztahu. Referenčním bodem vždy zůstávala psychologie jakožto seriózně pojatá věda, naopak skoro vůbec se nedostala do centra pozornosti terapie v pojetí magických či ezoterických učení. Také v dílech nevystupovaly postavy viditelně nemocné, na první pohled takříkajíc „smyslů zbavené“. Díla se soustředila spíš na tu stránku psychologie, kde se tato věda stává vyhledávanou, společensky sledovanou i kontrolovanou. Kde budí všeobecný dojem, že by mohla lidem odlehčit od běžných existenciálních trápení a od krutých činů nebo jejich následků. Rozhodla jsem se, že se na tematiku zaměřím souhrnněji a vytvořím seriál. Postupně bych se chtěla věnovat inscenacím Terapie v Dejvickém divadle, Freudovo pozdní odpoledne v Divadle Na zábradlí, Should I stay or should I go? od uskupení 11:55 a poslední premiéře divadla Ungelt Zpívat jako Gigli.
O psychologii postav v tomto seriálu paradoxně půjde velmi málo, mnohem víc pozornosti se dostane obecně psychologii jako nástroji duševního rozvoje. Tím spíš, že se jedná o celkem obecnou látku, mi připadá fér nejdřív vyjádřit svůj osobní vztah k ní. Sama jsem se totiž v hledišti mnohokrát přistihla, jak odhaduji, zdali divadelníci někdy odbornou pomoc skutečně potřebovali a zažili nějaký druh terapie, nebo jestli si jen představují, jaké by to asi bylo. Když jsem dospěla k druhé z možností, podkopalo to mou důvěru a ztratila jsem o představení zájem. Už proto považuji tuto látku za velmi citlivou a choulostivou na nepokoru. Zlehčování užitečnosti psychologie rozhodně není na místě, střízlivý pohled na společenskou roli této vnitřně rozrůzněné profese „novodobých duchovních“ ale také ne. Protože má tato věda na poměry jiných humanitních oborů status populární, hodně vyhledávané a finančně oceňované instituce, obsahuje vzhledem ke svému výjimečnému společenskému postavení velký dramatický potenciál.
Pro mé současné přemýšlení o tématu bylo zásadní setkání s filmem Jaroslava Papouška podle téměř stejnojmenné knihy Miroslava Skály Cesta kolem mé hlavy za 40 dní. Spisovatel a mj. spoluzakladatel satirického a kabaretního divadla Večerní Brno bohužel získal jakožto pacient solidní expertízu, dokonce v padesáti letech odešel kvůli vážné nervové chorobě do invalidního důchodu. Mám tendenci jeho vhledu do světa různého druhu terapií důvěřovat také proto, že jsem o filmu debatovala s množstvím svých kamarádů – zkušených pacientů a pravidelných návštěvníků různých sanatorií, stacionářů a ordinací. Svědectví těchto expertů všedního dne jsou mým dalším podstatným opěrným bodem. Osobně mám jistou zkušenost s terapií v dospělosti, byť jen jednu a krátkou, zato dobrou a celkem zásadní. A jinou zkušenost s mnohaletou terapií v dětství, o níž nedokážu říct, jaké místo v mém životě vlastně zaujímá. Její smysl asi zůstane navždy tajemstvím a zdrojem mého ambivalentního vztahu k psychologii.
V Cestě kolem mé hlavy se o depresivního neurastenika Roberta Kiliana starají v psychiatrickém sanatoriu postupně dva terapeuti a jedna terapeutka, přičemž je pečlivě vykresleno, jak se mísí jejich osobní rysy s osvojenými technikami, nastolenými pravidly a vědomostmi, které při pohledu zvenčí působí až esotericky. Vzniká tak tajemství snadno vzbuzující u pacientů touhu ho proniknout nebo popřít, která se leckdy projevuje komicky či jako cenný zdroj motivace. Podíváme-li se na terapeuty prizmatem scénologie Jaroslava Vostrého, můžeme dospět k závěru, že si k výkonu povolání nasazují rituální masku tvořenou rafinovanými, mocensky performativními symboly. Na terapeuta často není vidět, pohybuje se zpravidla v prostorech speciálně vyhrazených pro terapie, anebo je alespoň zaplacen či kýmsi zodpovědným povolán. Opírá se o hierarchizovanou instituci: používá institucionalizované poznatky a své improvizace konzultuje se supervizorem, a tudíž svou improvizaci institucionálně posvěcuje. Podobu jeho impozantní profesní masky navíc neustále vyvíjí mnoho kolegů, kteří se starají o to, aby těsně přiléhala ke společenské skutečnosti. Snaží se, aby více sloužila, než budila pozornost.
Maska, i když je povrchním pohledem neviditelná, nutí toho, kdo ji nosí, k proměně chování. „Každý herec, který hrál v masce, ví, že využívá tělo jinak, má-li na obličeji masku, byť by prováděl stejné pohyby, stejná gesta,“ konstatuje se ve Slovníku divadelní antropologie (s. 144). Člen Společnosti Starého holubníku a Kartelu, divadelní reformátor Charles Dullin napsal: „Použitím masky vyžadujeme od herce, aby se zbavil všeho, co v sobě miluje, svých návyků, zálib a okouzlení sebou samým, aniž bychom narušili jeho individualitu. Je to svým způsobem očista, která jej připravuje k objektivnějšímu a zobecňujícímu umění.“ (Jan Hvnar, Francouzská divadelní reforma, s. 146) Ať už se jedná o tu část společnosti, která využívá služby terapeutů, nebo o tu část, která jejich aktivity pouze periferně registruje a zběžně si je představuje, terapeuti mohou obě strany podobně jako karnevalové bytosti děsit či jinak fascinovat. Nicméně propracovanost jejich masky a už pouhá její existence budí společenský respekt. Zároveň to může terapeuta či terapeutku ve fantazii povýšit do pozice tajemné bytosti, která sice má lidské přednosti i neřesti a omezený přístup k informacím, disponuje však odstupem, soustředěním a povoláním zobecňovat. V běžném životě se to nezdá, ale na jevišti vyniká, jak magicky působí pouhé soustředěné úsilí o zobecnění.
Terapeuti na jednotlivce navíc pohlížejí prizmatem vědomostí, které mu většinou nejsou přístupné. To by bylo zdrojem fascinace, i kdybychom upustili od scénologického pohledu. Budeme-li věcní, tak se snad dá říct, že institucionalizovaná pravidla a imperativ přijímání každého jedince takového, jaký je, poskytují jak léčeným, tak terapeutům možnost dočasně se odpoutat od svých individuálních limitů. Umožňují jim částečně se skrýt před tím, co je jinak v běžném společenském životě příliš tíží. Cokoliv, co zavání skrýváním se před pohledem nezasvěcených či veřejnosti, snahou si odlehčit, vzbuzuje zvědavost a bývá proto vděčným námětem pro divadelní zpracování.
V inscenacích, jimiž se hodlám v tomto seriálu zabývat, někdy hraje důležitou roli představa tajemství a čehosi skrytého, co postavy díky terapii odhalují. Často je ale otázkou, jak jejich poznání přijmou ostatní. Ve společnosti není pro určitá zjištění prostor, anebo člověka čeká ještě hodně práce, než je prosadí a obrousí jim hrany. To je ale jen jedna z možných perspektiv, z nichž se lze na téma dívat. Neméně pozoruhodné je vědomí, že jsme všichni potenciálními klienty nějakého terapeuta a kdo ví, zdali existuje spolehlivá hranice mezi označením „klient“ a „pacient“. Nahlížíme-li vztah malé skupiny lidí, kteří se ve spolupráci snaží posunout řešení nějakého osobního problému dál, a vztáhneme tuto jejich snahu k širšímu celku civilizace, vzniká nespočet třecích ploch a inspirativních momentů. Jejich jiskření jsem si užila při přemýšlení nad každou z inscenací, o nichž hodlám psát, a doufám, že se mi trochu z té badatelské radosti podaří v dalších dílech seriálu předat dál.
pokračování příště …
Barbora Etlíková