Tvůrčí trio Jana Doležela, Justiny Grecové a Jany Vaverkové, které od příští sezony převezme umělecké vedení brněnského HaDivadla, představilo svoji poetiku pražskému publiku v Divadle X10 inscenací Člověk se objevuje v holocénu. Adaptace stejnojmenné novely Maxe Frische sleduje izolovaný život stárnoucího pana Geisera v horské švýcarské vesnici, který bojuje proti ztrátě paměti vzpomínáním a vystřihováním informací z encyklopedií a slovníků. Po formální stránce inscenace vychází především z fragmentárnosti Frischova postmoderního textu, kde se beletristické pasáže Geiserových myšlenek prolínají s výstřižky encyklopedických hesel.
Zprvu je to tedy podívaná mírně chaotická. Náhodné historky z života hlavního hrdiny přecházejí volnými asociacemi do výkladu o zlatém řezu, popisu počasí nebo úvah o povaze lidské existence a diváctvo se na základě těchto různorodých útržků pokouší zrekonstruovat Geiserovu paměť. Obsahová přeplněnost se pak odráží i v eklektickém pojetí jednotlivých scén – zpívá se, objeví se formát performativní přednášky i kuchařské reality show, komunikuje se s publikem… Hraje se všude možně a členitý prostor sálu se využívá na maximum. Součástí je dokonce procházka do okolí divadla nebo útrob Domu uměleckého průmyslu, kde X10 sídlí.
Zvolenou formu chápu jako způsob reprezentace fungování paměti, vzpomínání a přemýšlení – tedy procesů nelineárních, fragmentárních, často chaotických a zahlcených mnoha impulsy. V průběhu inscenace se často ocitáme uprostřed situace stejně náhle jako uprostřed myšlenky či vzpomínky. Možná už ani nevíme, jak a proč jsme k nim dospěli, důležitější je, co nám odhalují. Proud myšlenek nás někdy zkrátka pohltí natolik, že si ho ani plně neuvědomujeme, a přirozeně se v něm přesouváme od každodenních banálností k tíživějším úvahám.
Stejným způsobem jsem přistoupil i k vnímání představení: spíše než na přemýšlení v kauzalitách jsem se snažil jednotlivé situace prožít. Fragmentárnost, ale především vtip a akční nasazení celého hereckého týmu navíc inscenaci zajišťují spád. Z dramaturgického hlediska zůstala ale lehce podceněná funkčnost celku. Tvůrčí tým ostatně v anotaci uvádí, že vycházel „ze společného ohledávání jednotlivých témat“. Trochu to ale působí, že už ponechal náhodě, zda a jak se části poskládají do smysluplného tvaru. Ucelenější sdělení se tak pro mě bohužel ztratilo ve změti jednotlivých scén.
Možná ale dnešní svět, inscenaci ani obraz pana Geisera v celistvosti uchopit nejde a zvolená forma má odrážet informační přesycení a chaos, v němž je obtížné se zorientovat a který svou útržkovitostí ani hledání hlubšího smyslu nepřeje. I po přečtení rozhovoru s tvůrčím kolektivem však přemýšlím, proč se tuto zprávu rozhodl komunikovat zrovna na půdorysu Frischovy prózy, když se na jiná její témata v adaptaci příliš nesoustředil…