Samuel Špilar a Barbora Etlíková se společně vydali do pražského Rock Café na reprízu inscenace Shrex: Hra o přežití. V následujícím textu vzájemně sdílejí své divácké zážitky a obecnější názory. Nápad na text vznikl z iniciativy Samuela, studenta magisterského oboru na Katedře alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Inscenaci poprvé viděl v době, kdy se ještě hrála v Kasárnách Karlín. Když stál tehdy v dlouhé frontě, napadlo ho, že ještě nikdy neviděl tolik mladých lidí čekat dobrovolně na divadlo, kteří by si pak navíc představení užívali a bylo by znát, že s nimi skutečně komunikuje a že na něj přišli z vlastní iniciativy. Barboru, která se o projektu dozvěděla až v době jeho největší popularity, oproti tomu „na první dobrou“ zaujalo, že jde o nezávislý projekt, který dokáže zaplatit své náklady jen ze vstupného. Hned začala být zvědavá, jak vypadá divadlo, které dokáže nalákat tolik lidí, a navíc mladých.
Barbora
Ty máš povědomí o zkušenostech a vzdělání tvůrců inscenace Shrex. Pokud jsem to správně pochopila, tak režijně-dramaturgický tým nemá vysloveně divadelní vzdělání a část hereckého týmu také ne.
Samuel
Z centrální tvůrčí dvojice Ondřej Kulhavý a Adina Šulcová se znám osobně pouze s režisérem. Ondřej Kulhavý je student Katedry autorské tvorby a pedagogiky na DAMU, a já jsem od něj vlastně viděl jenom tuhle inscenaci. Vybavím si ještě Echodrama, které dělal ve Venuši ve Švehlovce, ale to jsem neviděl, tak vlastně ani nedokážu mluvit o jeho estetice bez Adiny Šulcové. O její tvorbě naopak vím víc, protože je v rámci své generace dost výrazná v oblasti videotvorby. Ona nejdřív studovala malbu na AVU a pak se dostala na filmovou režii na FAMU. Udělala dva docela výrazné filmy, jeden z nich se jmenuje Spiknutí holčičích hoven a byl nominovaný na Ceny české filmové kritiky 2022 v kategorii Nejlepší krátký film (režie Adina Šulcová a Viktorie Novotná pozn. red.).
Barbora
Filmy, na kterých se podílela Adina Šulcová, stejně jako inscenace Shrex, k níž napsala scénář a také tam účinkuje, oslovují generaci Z a možná i mladší publikum. Říkal jsi, že když ses poprvé vydal do Kasáren Karlín, viděl jsi kolem sebe množství lidí ve věku patnáct až sedmnáct let. Ale na naší repríze v Rock Café bylo docela dost lidí mého věku – tedy kolem třicítky – i starších. Získala jsem z toho dojem, že se nejedná o vysloveně generační záležitost. I když se v programu výslovně píše: „Fraškoidně absurdní konverzační komedie dotýkající se generačních témat Gen Z.“ Vlastně si myslím, že dobré divadlo by mělo mít nadgeneračně srozumitelnou výpověď a že ji tohle dílo také má.
Samuel
Moje první setkání s inscenací Shrex v její první sezóně bylo překvapivé, protože do té doby jsem měl zkušenost s mladými lidmi na divadle v tak velkém počtu spíše v rámci nějakého povinného programu se školou. Ale tohle bylo něco úplně jiného. Také jsem rovnou přemýšlel, co by se stalo, kdyby se o tomhle dozvěděla profesionální divadelní scéna či někteří pedagogové na DAMU. Zajímalo mě, jestli by to ti lidé snesli, protože pro některé by mohl být dost náročný jazyk či forma inscenace. Přemýšlel jsem nad tím, co by se stalo, kdyby se jim řeklo, že takhle možná bude vypadat divadlo, které se bude objevovat čím dál víc. A třeba, pokud by měli komunikovat s mladší diváckou skupinou, jestli jsou připravení brát tato jejich témata jako normu.
Barbora
K tomu bych ráda namítla, že si nemyslím, že by se v této fázi jednalo o dílo, které by bylo ignorované profesionální divadelní kritikou. V posledním čísle Světa a divadla roku 2024 vyšla recenze od Zdeňky Horváthové a většina mých kamarádek divadelních kritiček o té inscenaci buď ví nebo se na ni chystá nebo ji už viděly. Zároveň, když jsem se účastnila představení, tak jsem měla pocit, že se mluví o tématech, která pálí i mě. Témata, o nichž byla řeč, se nijak zásadně nevymykala tomu, čím člověk dennodenně žije, pokud se zapojí do online sociálních sítí, hlavně asi Instagramu. Rozhodně jsem neměla pocit, že by ta inscenace „spadla z Marsu“. Ale možná mě přesvědčíš o tom, že jsem nějaké zásadní části nerozuměla.

foto Marie Sedelmayerová
Anotace k inscenaci: Čtyři osoby se probudí v neznámém prostoru. Byly uneseny Skládačkovým vrahem, za jejich špatné (bezbřeze sobecké) chování. Dívka, která nesbírá výkaly po svém psovi, sebelítostivý fuckboy a chorobný lhář, fanatická Havlova fangirl a narkoman. Budou bojovat o přežití v parodii inspirované SAW.
Paralely s instagramovou kulturou
Barbora
Připadá mi podstatné zmínit, že ta inscenace je výrazná hereckým zpracováním, protože se v ní potkává dost osobité amatérské herectví s výkony profesionálů, jako jsou Simona Lewandowská nebo studenti herectví Radek Lajfr a Martin Mlčouch. Připadalo mi zajímavé sledovat, jak se tyhle přístupy snažily navzájem nějakým způsobem konverzovat. Nebo prostě společně vytvořit kompaktnější dílo na bázi určité uvolněnosti. Řekla bych, že jsou všichni docela statičtí, když pronášejí své monology.
Během představení mě napadalo, že je to dílo prosté obvyklých imperativů, které se učí na divadelních oborech, a vlastně jsem si to užívala jako docela osvobozující přístup. Ale nemůžu samozřejmě posoudit, do jaké míry je ta směsice amatérismu a profesionality vědomé gesto a do jaké jde o šťastnou shodu okolností.
Samuel
Pro mě je otázka, kdo z týmu primárně stojí za formou té inscenace a jak moc ji ovlivnila Adina Šulcová. Podobně jako ve Spiknutí holčičích hoven zde scénáristka také sama vystupuje. Očividná nadsázka v určité fraškoidní formě dialogu se také dá přisuzovat Adině Šulcové. I určitá trashovitost nebo trash estetika je pro ni signifikantní.
Zároveň, když později po premiéře vybuchla popularita téhle inscenace na sociálních sítích, viděl jsem příspěvek Vojtěcha Sochora, studenta produkce DAMU, který k tomu psal, že to je započetí třetí divadelní reformy. To mě přirozeně zaujalo a vlastně jsem si říkal, že když to někdo takhle označí – třeba i z vtipu – tak že to asi musí být nějakým způsobem výrazné. Je to vlastně nějaký drzý inscenační jazyk, který se nebojí oscilovat na nějaké hranici nedotaženosti, amatérismu s patosem.
A pak je pro tu formu také hrozně důležité, že tvůrci inscenaci pojmenovávají jako konverzační komedii. To je něco, k čemu třeba i mainstreamový divák může mít určitý vztah a nějak s ním takovýhle, řekněme, archaický formát vlastně může komunikovat. Začal jsem přemýšlet nad tím, že forma inscenace může být určitou náhradou za ty činoherní scény, kam dneska diváci masově chodí. Hned jsem začal utopisticky přemýšlet nad tím, jestli tohle třeba časem nahradí určitý typ mainstreamu. Moje kamarádka Jana Vaverková, která se byla podívat na té samé repríze jako my, tvar nazvala novým lidovým divadlem či Cimrmany generace Z.
Barbora
K tomuhle mi musíš říct víc, protože já tam ten potenciál být něco úplně přelomového nevidím.
Samuel
Podle mě přichází úplně jiný mainstreamový divák, který potřebuje něco trochu jiného. Nejde jenom o témata, ale i o formu, která replikuje zkratkovitost. Nějaký rytmus scrollingu a prohlížení reels na Instagramu nebo obsahu TikToku.
Barbora
To asi chápu. Vlastně mi pobývání na Instagramu hodně připomínaly výstupy Kristýny v pojetí Simony Lewandowské. To je milovnice krásných citátů Václava Havla, kterou Skládačkový vrah zavřel, protože je neustále vnucuje ostatním a zahlcuje je. Hodně mi to připomíná nějaké instagramové profily, které svoje sledující dennodenně konfrontují s názorem, že určitý pohled na svět je skvělý. V různých variacích pak sledující vystavují nejrůznějším afirmacím.
A další paralela s instagramovou kulturou, která mě teď napadá, je způsob komunikace na sociálních sítích, kdy se texty hodně kouskují na menší celky. A ve větších homogenních pasážích se tučně vyznačují pasáže, aby se udržela pozornost čtenářů. Ve výsledku se podle mě pozornost rozpadá na kratší srozumitelné pasáže, schopné navodit určitou náladu, emoci nebo vhled.
Samuel
A pak je pro tuhle kulturu ještě typické navrstvení extrémního množství vjemů do krátkého časového úseku. Což hodně lidí bere negativně, jako že to negativně ovlivňuje naši pozornost. Ale možná je to přesně to, co formuje mantinely, ve kterých se může odehrávat umělecký tvůrčí proces. Třeba je to akorát potřeba vzít do hry.
Barbora
A tys měl pocit, že je v Shrexu moc informací na malých časových úsecích?
Samuel
Nejde úplně o nějakou informační hodnotu, ale spíše se tam hodně rychle mění témata v konverzaci a dynamizuje se tím dění na jevišti. V jednu chvíli se bavíme o fetování a z ničeho nic řešíme pejska. A to se pořád střídá a cyklí. To jsou i vlastnosti současné pozornosti, která je roztěkaná, tříští se. Dřív jsme byli takoví přehlcení, ale teď je to roztěkanost, což je vlastně trochu něco jiného. Na jednu stranu může tohle prostředí přehlcovat, ale je to vlastně takový nekonečný loop. Abychom nikdy nezůstali jakoby sedět, ale pořád jsme někam přeskakovali, a tím zůstali in.
Barbora
Také jsem si všimla, že zdi na Instagramu se hodně cyklí, sice se třeba pořád objevuje něco trochu jiného, ale ty základní rámce sdělení se vlastně pořád vracejí. V takovém kontextu pak chápu, proč se ve Shrexu objevuje fuck boy Davidos v pojetí Radka Lajfra, který je úplně zacyklený ve vlastní sebelítosti. Společně s postavou projdeme až do takové cynické roviny, kdy se postupem času můžeme podivit nad hloubkou schopnosti se sebelitovat. Ke konci, v důsledku toho, jak jsou ostatní postavy otrávené, se pak inscenace začne nést v atmosféře cynismu. Zatímco on stále dokola projevuje autentickou emoci, jeho okolí už mu nevěří vůbec nic. Vztah mezi postavou a jejím okolím zůstane zabetonovaný v odmítnutí.
Vedle toho, že je hodně osvěžující vidět na divadle takhle akcentovanou negativitu v mezilidských vztazích, která je pochopitelná a vlastně také přirozená a na místě, tak to také dobře komentuje ten svět, kde se lidé cyklí v rámci vlastní sebeprezentace. Paradoxně tím ale zmenšují svou šanci na to, že je okolí přijme takové, jací jsou.
Samuel
Ještě v souvislosti s napojením inscenace na instagramovou kulturu dává smysl její herecké obsazení, jelikož část hereckého týmu jsou veřejně známé osobnosti. Například Sebastian Šikl účinkoval v reality show LIKE HOUSE, která se vysloveně zaměřovala na influencery. A potom je tam Radek Lajfr, který sice studuje herectví na DAMU, ale vlastně je i docela známý hudební interpret. I tohle publikum asi na Shrexu přitahuje. Vědí, že tam potkají někoho, kdo s nimi komunikuje jako veřejně známá osobnost jejich generace. Pro jiné generace to jsou odlišné typy osobností, které je lákají do divadla, třeba dejme tomu Ivan Trojan v Dejvickém divadle.

foto Marie Sedelmayerová
Sláva ve stylu generace Z
Barbora
Jaké jsou podle tebe vlastnosti současných celebrit generace Z? Předpokládám, že vyplývají ze specifik působení na sociálních sítích.
Samuel
Určitě, a možná, že o to právě jde. Ty předešlé generace do divadla hodně přitahuje filmové herectví. A je logické, že tu současnou zase bude zajímat způsob vystupování, jaký se objevuje na sociálních sítích. Nejsou to celebrity, na které by se chodilo do kina a které by se objevovaly večer v televizi, ale lidé, s nimiž se dennodenně sekáváme na svém feedu nebo ve storíčkách. I tady se divadlo stává místem, kde se vychází vstříc nějaké základní touze se setkat s oblíbeným známým člověkem.
Barbora
V podstatě jde o starou dobrou masovou slávu, která se ale k lidem dostává jinými kanály…
Samuel
Ano, hlavně její distribuce je odlišná. Obecenstvo tyhle lidi vlastně vnímá v hodně krátkých sekvencích. A některé věci se s vystupováním hereckých hvězd minulých generací vysloveně vylučují. Lidé, kteří patří do generace Z, prostě poznají, jestli je kontent nějakého účtu přirozený nebo naopak komerční či příliš snaživě komunikativní. Často slýchávám, že je nějaký účet třeba falešný nebo cringe.
S tím souvisí otázka, co vlastně divák dnes od člověka na jevišti nebo osoby jednající na jevišti potřebuje a jaký performativní jazyk s ním komunikuje. Dokážu si představit, že někdo se jde podívat na Shrex a odsoudí ho skrze to, že to je prostě amatérské divadlo. Může mu to připadat nedotažené. Ale já si myslím, že jejich cílová divácká skupina se na herecké výkony dívá úplně jinak. Performativní jazyk, ze kterého jde cítit herecké řemeslo, pro ni podle mě už prostě není autentický. Často jí řemeslo připadá takové divné a nepřirozené.
Barbora
To dost odpovídá i mým pozorováním zvnějšku nebo i tomu, jak moc má tahle generace ráda celebrity, které jednoznačně nadřazují sdělení formě, jako Taylor Swift. A pak si také myslím, že ke kontakt s hvězdami z generace Z se často pomyslně odehrává spíš v komorním prostoru než v obrovském sále. Mám pocit, že je mnohem přátelštější k různým druhům intimněji laděných komunikací a nestaví celebritu na nějaký nápadný piedestal. Což může být pro lidi zvyklé na jiný typ slávy matoucí, ale otevírá to prostor pro nějaký druh autenticity, která na starší generace může působit jako amatérismus. A měla jsem pocit, že tohle vidím i ve Shrexu. Na jevišti se ocitali amatérští herci a herečky, kteří byli přesvědčiví tím, že z nich každý měl charisma toho druhu, jak jsme o něm právě mluvili.
Samuel
Influencer je totiž většinou specifický typ člověka, úspěšný i díky tomu, že mu schází dokonalost, která může být vnímána jako něco neupřímného. Někteří influenceři se nebojí zveřejnit i v nedokonalosti, nesrozumitelnosti a v nevycizelovaném zacyklení se, které pak divák vnímá jako vysokou míru autenticity. A to stejné se dá říct i o té inscenaci, kdy svícení úplně nesedí, častokrát jim ujede timing a Adině Šulcové, která tam performuje s modifikovaným hlasem z režie, často není rozumět. Přesto se dá na představení zažít jistá intenzivně upřímná atmosféra, o níž nemůžu říct, že bych se s ní setkával na DAMU.

foto Marie Sedelmayerová
Barbora
Zároveň hodně přemýšlím nad tím, že je potřeba mít v divadelním spektru mainstreamový jazyk a pečovat o něj třeba i ze strany umělecké reflexe.
Samuel
Pokud nebude existovat nezávislá scéna, která by cílila na jednoznačnou a možná občas i plochou komunikaci s divákem, tak nebude prostor ani na divadlo, které naopak výrazové prostředky posouvá a nesnaží se jednoznačně zalíbit.
Barbora
Myslíš, že Shrex směřuje k jednoznačné líbivosti nebo k povrchnosti?
Samuel
Ne, ale myslím si, že tvorba Adiny Šulcové je dost přímočará. Nebere si servítky, nesnaží se „být něco víc, než by stačilo“, jelikož ona svá témata zvládá vykreslit vrstevnatě levou zadní, což je fascinující. Je to jednoduchý přístup, ale ne primitivní – mezi nimi je hodně tenká hranice, ale určitě je třeba to rozdělovat. Hodně dlouho bychom se tu mohli bavit o nějakém kvalitním a nekvalitním mainstreamu.
Když jsem nad tímto dřív uvažoval, tak se mi vybavily pojmy „metamoderna“ a „New sincerity“, které mají společné rysy. „Novou upřímnost“ mám primárně spojenou Davidem Fosterem Wallacem, který ve své tvorbě hodně kritizoval postmodernu a zároveň ji úplně nepopíral ani neodmítal, spíše navazoval. S estetikou Shrexu ho pro mě spojuje hlavně ta ostrá upřímnost informovaná postmoderním cynismem a ironií, ale i srozumitelnost. Metamodernu definuje kulturní historik Timotheus Vermeulen např. jako sdílený dokument, který se teprve skládá a pomalu vyobrazuje, co se děje kolem nás, jak v umění, tak ve společnosti. Oba směry je důležité zmínit i ve vztahu ke generaci Z, která myslím také neodmítá velké myšlenky, a hlavně nesouzní s myšlenkou, že vývoj umění skončil v postmoderně a už nikdy nebude nic dalšího. Neřekl bych, že Shrex je nějaký ukázkový příklad metamoderny, ale zacítil jsem v něm určité záblesky. Na tvůrcích Shrexu jde vidět, že se nechtějí vyloženě vymezit, ale spíš, aby tvar nějakým způsobem zapadal, komunikoval. Ne pouhá ironie nebo patetické vylévání srdce, které nikam nevede, ale něco, co obojí syntetizuje.
Barbora
Já pozoruji návrat k moderně právě v příklonu k myšlenkám komunismu nebo jiným ideologickým hnutím. Na Instagramu často dochází k „náboru“ do skupin s určitým politickým smýšlením. Občas mě překvapuje, jak přímočaře se to děje, protože generace Z se nebojí tezí ani manifestů. Možná to pak na starší generace může působit, jako že má ráda jednoduchost a líbivost, ale to je až důsledek toho nastavení.
Ve Shrexu ale dochází minimálně na úrovni dramatického textu potažmo scénáře i k hlubší kritice takového nastavení. Vlastně je to i kritická reakce na kritické nastavení té generace jako takové. Ve smyslu, že generace Z se nebojí pojmenovávat problémy hodně napřímo. Shrex ukazuje, že pokud takové postavy skončí společně zavřené v izolaci, může to nabrat nepěknou dynamiku, i když všichni zůstanou styloví a sví. Nejsem zvyklá na umění, v němž generace Z kritizuje generaci Z, v tom je to možná v divadelním kontextu trochu přelomové.
Samuel
Je to takový vtip za vtipem, když veřejně říkají: „My tady děláme inscenaci o generaci Z.“ Shrex s tou generací komunikuje, protože se nestalo, že by si tvůrci řekli: „Tak co se těm dětem bude líbit?“ a pak podle toho něco udělali „pro young adults“. K takovým projektům si lidé z cílové divácké skupiny nevytvoří intenzivní vztah. V téhle inscenaci ale jsou určité věci, které jsou možná trošičku štiplavé, vybočující ze stereotypních témat nebo forem. Tady jsou „dětem“, nebo i velmi mladým teenagerům prostě představeny.
Kdybych měl říct konkrétní příklad, kdy se podobný přístup také ukázal jako funkční, tak např. v pražském Národním divadle byli do Bakchantek přizvaní Bert & Friends. To vnímám jako hodně dobrý strategický krok. Když jsem navštívil představení, viděl jsem spoustu diváků o dost mladších než já, kteří se podle mě přišli podívat na Bert & Friends. Ono je to zabití dvou much jednou ranou, protože nejen, že slavná osoba nebo uskupení pak inscenaci propagují skrze svoji platformu, ale zároveň ta samotná instituce – v tomto případě Národní divadlo – se najednou ukazuje v úplně jiném světle. To je důležité, podle mě je potřeba generaci Z divadlo otevřít.
Nejde to dělat tak, že starší tvůrci se mermomocí budou snažit vytvořit kontent pro mladší publikum. Podle mě naopak potřebují lidi z generace, která v tomhle prostředí vyrůstala, jako je Sebastian Šikl nebo jiní, aby ho vytvořili za ně. To se bohužel moc často neděje. Mám pocit, že divadla mají trochu zásek, protože starší generace si chtějí obsah pořád tvořit samy. Pokud by si nějaké divadlo vzalo do souboru influencera bez hereckého vzdělání, třeba by pak nastala nějaká řetězová reakce.
Samuel Špilar a Barbora Etlíková