Inscenace Snowflakes režiséra Viktora Tauše má podtitul „živý trailer“ k připravovanému filmu Amerikánka, který do kin dorazí v květnu tohoto roku. Označení inscenace uváděné na Jatkách78 za filmový teaser ve mně vyvolává hned několik úvah o vztahu divadelního a filmového média, vedle něhož si divadlo s výrazně menší diváckou základnou musí neustále obhajovat svou relevanci. Zvolení zpracování traileru skrze živé umění ale režisér a autor konceptu jednoznačně zdůvodňuje. Na začátku představení vítá publikum se slovy, že chce, aby diváci měli možnost s dětmi, jež vystupují v jeho filmu, chvíli pobýt. Právě na prožití principu spolubytí je pro mě zážitek ze Snowflakes založen. Představení, ač probíhá v téměř plném Velkém sále na Jatkách, zanechává silný dojem sdílené zranitelnosti a intimity. Text inscenace totiž do velké míry vychází z autentických výpovědí vystupujících dětí. Sněhových vloček. Křehký se ale zdá spíše umělecký zážitek než děti samotné. Ty jsou dle vlastních slov pevné jako skála.
Skupina třiceti neúnavně performujících dětí pochází z dětských domovů i funkčních rodinných zázemí. Popisují svoje sny a přání: „Chtěla bych žít na statku. Chtěla bych být herečka. Chtěla bych mít kadeřnickej salón v Hollywoodu. Chtěla bych potkat Emmu Watson. Chtěl bych, aby lidi byli štastný. Chtěla bych dlouhé vlasy do pasu. Chtěla bych šest černých koťátek. Chtěl bych zlatého retrívra. Chtěla bych mít chaloupku na kraji lesa. Chtěla bych být šťastná. Chtěla bych přijmout sama sebe. Chtěl bych mít kolem sebe lidi, na který se můžu spolehnout.“ V autorských textech dětí se opakují motivy péče o ostatní, představ o štěstí, vzteku, ale i vnímání vlastní síly a odhodlání. To je podtrženo energickou choreografií, do které se kromě dětí zapojují hudebníci, hudebnice (především ANNABELLE a zpěvák ADONXS) a herečky spolupracující na filmu Amerikánka (Pavla Beretová, Lucie Žáčková a Tereza Ramba).
Integrace dětí je stěžejním aspektem i tématem inscenace. Pod vedením Viktora Tauše spolupracují performeři v různorodém dětském kolektivu lišícím se od sebe věkem, původem i mírou funkčnosti rodinného zázemí, ale i s divadelními a hudebními profesionály. Působivé je emotivní pěvecké sólo jedné z mladších holčiček. Další rovinou integrace se pak stává setkání s diváky. S diváky, kteří naslouchají jejich příběhům, obdivují jejich upřímnost, energii i obrovskou touhu žít. A nakonec s nimi i oni svá přání sdílejí. „Chtěla bych chlapa,“ ozývá se z publika. „Být dobrá máma,“ „Udělat zítra zkoušku z ústavního práva,“ „Aby brácha přestal brát drogy,“ odpovídají další. Dochází tak k završení spolubytí herců a diváků, k završení sdílení křehkosti mezi dětmi a dospělými. Takové křehkosti, ke které je ale potřeba obrovská síla. A kterou mohla umožnit jen divadelní událost.