Příběhy čtyř současných hereček Moravského divadla Olomouc, díl II.

seriál Ely Brotkové

V loňském roce se mi vícekrát podařilo navštívit Moravské divadlo Olomouc (MDO) – divadlo, ve kterém jsem nikdy předtím nebyla, a vlastně ani netušila o jeho existenci. Zabloudila jsem do něj díky nedávné činoherní premiéře Erbenovy Kytice slovenského režiséra Mariána Pecka, jehož divadelní tvorbu sleduji kontinuálně již několik let. Byla jsem velmi zvědavá, jak si poradil s českou literární klasikou, tak jsem neváhala a vycestovala za novým divadelním dobrodružstvím.

Inscenace Kytice mě nakonec upřímně nadchla svojí netradiční divadelní magií: levitujícími židlemi, mohutnou dřevěnou skříní ukrývající slasti i neřesti, kontrastní hrou pestrobarevných světel, naléhavou hudbou, androgynními charaktery, podmanivě stylizovaným pohybem, jakož i vypjatými dramatickými situacemi zobrazenými optikou současné doby.

Z hereckého obsazení inscenace Kytice mě především zaujaly čtyři herečky: Natálie Tichánková (jako Vypravěčka v baladě Polednice, Nevěsta v baladě Svatební košile), Kristína Jurková (jako Panna v baladě Vodník, Dcera v baladě Dceřina kletba a Vdova v baladě Holoubek), Jana Posníková (jako Matka v baladě Polednice a Babka v baladě Vrba) a Vendula Nováková (jako Vypravěčka fragmentů balad Věštkyně a Záhořovo lože a Paní/Vrba v baladě Vrba). Tyto herečky si získaly moji pozornost nejen tím, že na hraně tragičnosti pozoruhodně ztvárňují klíčové ženské hrdinky.

Moje zvědavost dozvědět se více o procesu vzniku inscenace Kytice i o mně dosud neznámých herečkách nakonec vyústila v interview s Natálií, Kristínou, Janou a Vendulou. Mým cílem je víc zpropagovat současný činoherní ansámbl MDO, proto každý díl seriálu představí jednu herečku z různých hledisek. Naše rozhovory se nezaměřovaly pouze na divadlo. Mluvily jsme i o jejich morálních vzorech, volnočasových aktivitách i zatím nesplněných snech.

/

V druhém díle představuji Kristínu Jurkovou – činoherní a muzikálovou herečku. Také zpěvačku živé party kapely Jamr's. Původem z vesnice Karná na východním Slovensku. Kristína je půvabná, charismatická žena se srdcem bojovnice. Chce na sobě neustále pracovat jako herečka i jako osobnost. Nebojí se jakékoliv herecké role. Její schopnost nevzdávat se a překonávat překážky je pro mě velmi inspirativní. Kristína vystudovala muzikálové herectví na JAMU v Brně. Po absolutoriu získala angažmá v Divadle Radost v Brně a také začala hostovat v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V Činohře MDO působí od sezony 2019/20. Kristína aktuálně hraje především množství výstředních ženských postav – rozmarnou Manon Lescaut ve stejnojmenné inscenaci (rež. Hana Mikolášková), mazanou Lišku Bystroušku v inscenaci Liška B. (rež. Miroslav Krobot), nebo i psychicky rozervanou Lídu v inscenaci Andělé mezi námi (rež. Michaela Doleželová a Roman Vencl). Mluvily jsme spolu o významu umění v jejím životě, vnímání herectví, lidech, kteří ji zásadně formovali a formují, ale například i o tom, jestli se považuje za feministku.

  

  

Jak si vzpomínáš na svůj první kontakt s divadlem? Čím si tě získalo? 

Herectví jsem se aktivně začala věnovat na ZUŠ v Topoľovke, je to taková malá vesnička na východním Slovensku. Od základní školy jsem také chodila na recitační soutěže, na základě čehož jsem zjistila, že chci jít pak na konzervatoř do Košic, protože mě divadlo moc baví. Jsem také z muzikální rodiny. Mamka je zpěvačka a taťka je taky hudebník. Takže jsem k umění měla vždy hodně blízko. První intenzivní kontakt s divadlem jsem měla ve čtvrtém absolventském ročníku na JAMU. Šlo o inscenaci Anna Kareninová. Tehdy jsem od publika cítila silnou zpětnou vazbu, která byla pro mě hodně důležitá. Poprvé to nebylo o tom, zkoušet někde na zkušebně, ale dostat se na jeviště a cítit přítomnost diváků. Jejich energie byla nepostradatelná. Na herectví mě naplňuje také, že má pestrou paletu životů. Je to škola emocí. Neumím si představit, že bych dělala něco jiného a žila v stereotypu.

Vystudovala jsi soukromou konzervatoř v Košicích a pak muzikálové herectví na JAMU. Jak si vzpomínáš na svůj přestup ze Slovenska do Česka? 

Už ve třeťáku na konzervatoři jsem věděla, že bych chtěla dělat muzikál. Konzervatoř, kde jsem studovala, byla založená nejen na herectví a zpěvu, ale hlavně na pohybu, což mě výrazně ovlivnilo. V té době jsem nechtěla dělat jen činohru, protože mi v ní chyběl pohyb a zpěv. Tak jsem zkusila právě muzikál, který nabízí širší škálu možností sebevyjádření na jevišti. A kde jinde, než na JAMU? Jinde na Slovensku ani v Česku se tenhle obor studovat nedal. Na muzikálové herectví mě ale nepřijali hned, z kapacitních důvodů, byla jsem náhradnice. Nakonec jsem se tam ale na poprvé dostala, protože jedna dívka nenastoupila a raději se rozhodla pro studium medicíny. Po konzervatoři jsem nechtěla jít hned do angažmá. Podstatnější pro mě bylo nastoupit do divadelní praxe s důslednější průpravou v herectví, zpěvu a pohybu.

 

Kdo tě během vysoké školy nejvíce umělecky i osobnostně formoval? 

Řekla bych, že to byla moje vedoucí ateliéru, Sylva Talpová. Vždycky mi řekla, jestli jsem moc nebo málo. Rozvíjela mě a budovala ve mně jevištní sebevědomí. Nejčastěji korigovala moji jevištní mluvu, protože dělá léta dabing. Mimo jiné jsem na JAMU vlastně vypadala o dost jinak než teď… Měla jsem dlouhé rudé vlasy a tak o patnáct kilo víc. Paní T. (jak jsme ji nazývali) mi říkala: „Ty vlasy super, ale není to úplně použitelné do každé role. Udělej s tím něco!“ (smích) Nevnímala jsem to z její strany jako kritiku, ale tak, že mi chce pomoct a motivovat mě. Jak jsem se najednou fyzicky začala proměňovat, protože jsem zároveň sama chtěla, tak jsem najednou začala být univerzálnější herečka do více typů rolí. Mentoring byl a je pro mě v herectví moc důležitý. Cítila jsem se správně v jejím ročníku. Na jednu její větu nezapomenu: „Vy jste v první řadě herci, kteří mají tu výhodu, že umí zpívat a tančit.“

Bylo těžké se přizpůsobit požadavkům českého herectví? V čem vnímáš rozdíly mezi českým a slovenským herectvím?

Všimla jsem si, že Češi hrají drama trošku víc s patosem. My Slováci v sobě podle mě dokážeme dramatičnost vyvolat snáz. Na druhou stranu si neumíme ze sebe udělat takovou legraci jako Češi. Myslím si, že se od nich v té komediálnosti můžeme stále učit. I mně trvalo, než jsem pochopila český humor. Hraní komedií jsem ze začátku zbytečně moc prožívala, jako bych hrála Čechova. Ale myslím, že mi netrvalo nějak extra dlouho přizpůsobit se české mentalitě a jejich poetice hraní.

Před nástupem do olomouckého divadla jsi také působila v Divadle Radost v Brně a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Co sis odnesla z těchto divadel?

V Radosti jsem byla třičtvrtě roku. Byla to pro mě taky zajímavá zkušenost. Šlo hodně o kolektivní spolupráci na jevišti, když jsem zrovna nehrála na forbíně, tak jsem v zadním plánu držela loutky nebo hrála na hudební nástroj. Neumím si představit, že bych to dělala celý život, protože by mi klasické činoherní herectví chybělo, ale jako první angažmá po škole mě to velmi obohatilo v rámci divadelní disciplíny práce s loutkou a s dětským divákem. Všechno sme si chystali sami - od kostýmu až po rekvizity. Byla to pro mě podstatná řemeslná zkušenost, za kterou jsem dodnes vděčná. Během angažmá v Radosti jsem také jezdila do Národního divadla v Ostravě, kde se mi podařilo dostat do muzikálu West Side Story, kde jsem hrála pěvecko-taneční roli Estelly.

Od sezony 2019/20 jsi začala působit v činoherním souboru Moravského divadla Olomouc. Jak si vzpomínáš na své začátky v tomto divadle? 

Ještě v Radosti jsem narazila na Janku Ryšánek Schmiedtovou, která v MDO režírovala Dům Bernardy Alby. Právě ona mi řekla o konkurzu v Moravském divadle. Nakonec mě vzali. Možná i díky tomu, že jsem mohla ukázat muzikálové dovednosti, což se v tu chvíli hodilo, protože hledali náhradu do muzikálu Starci na chmelu za kolegyni Danielku Klevetovou, která odcházela na mateřskou dovolenou. Mé herecké začátky v MDO byly hodně opatrné. Jak jsem soubor moc neznala, styděla jsem se a trochu se i bála otevřít, což se u mě moc nestává. Snažila jsem se brát připomínky skromně a chtěla se od kolegů co nejvíce učit. Ale co si budem, byla jsem nováček souboru, takže bez vtipů o Slovácích a podobných srandiček se to neobešlo. (smích)

 

Jaká z aktuálních rolí je tvá nejoblíbenější a jaká pro tebe zůstává dosud výzvou? 

Pod kůži se mi zapsala balada Dceřina kletba z inscenace Kytice, kde hraji postavu Dcery. Pan režisér Marián Pecko se mě snažil hodně proměnit v rámci výrazu, fyzična i hlasu. Matku mi hraje kolegyně Lenka Kočišová, též Slovenka, díky které má pro mě tato balada o to větší sílu. Balada je ve slovenštině, tak možná proto se mě tolik dotýká a je pro mě autentická. Aktuálně mi začíná lézt pod kůži role Lídy, kterou budu hrát v momentálně připravované inscenaci Andělé mezi námi na téma eutanázie. Hereckou výzvou pro mě byla i postava Manon ze stejnojmenné inscenace Manon Lescaut. Tuto včelu mám moc ráda.

Mezi tvé poslední nejvýraznější inscenace lze zařadit již zmiňovaný titul Kytice v režii hostujícího režiséra Mariána Pecka. Jak si vzpomínáš na proces zkoušení?

Když jsme měli první čtenou, bála jsem se, aby všechny mé postavy v Kytici nebyly stejné. Ze začátku tam hraji Vdovu, která zabije svého muže. Pak v baladě Vodník hraji Pannu, která přijde o své dítě. A na konci hraji v baladě Dceřina kletba postavu Dcery, která se sama zabije. Zpočátku pro mě bylo těžké od sebe nějakým způsobem oddělit všechny tyto ženské postavy, protože životní osud každé z nich byl fatální. Nakonec se to myslím postupně podařilo. Pro interpretaci Vdovy jsme našli klíč pojmout ji tajemně a zároveň živelně. Při zkoušení Dceřiny kletby se přemýšlelo nad tím, jak metaforicky ztvárnit potrat. Pan režisér to pojal způsobem mně blízkým - během. Po šestiminutovém běhu se člověku najednou začne hrát autenticky. Ve Vodníkovi jsem se také snažila zapojit své akrobatické dovednosti. Jsem vděčná, že jsem díky Mariánovi mohla jít naproti výzvám. Věřila jsem jeho představám o Kytici, na kterých ale nelpěl, nabídl nám je.

V současném repertoáru Činohry MDO ztvárňuješ i jiné výstřední ženské postavy. Jak se ti hrají? Zajímáš se i o feminismus?

Snažím se mít ráda každou roli kterou dostanu, od dcery, přes matku, milenku atd. Každá role je jiná, některá jde snáz, jiná hůř. Ale ten proces mě baví, to hledaní. Chtěla bych být typově univerzální herečka, neškatulkovat se, to si pak herec vyzkouší leccos. Feminismus mě zajímá, ale nelpím na něm. I já jako žena dokážu mnohdy chlapům říct svůj vlastní názor, ale spíš tou kamarádskou formou. Víckrát se mi pak ta debata osvědčila, cítila jsem, že jsou moje práva a ženskost i více respektovány, než kdybych byla radikální feministka.

Kromě toho, že jsi herečkou, aktivně působíš i jako zpěvačka v skupině Jamr's band. Jak ses dostala do této kapely? Jak hodnotíš své dosavadní zkušenosti v ní?

Nevím, jestli natolik aktivně, ale ano, své hobby rozvíjím v kapele, ve které se pořád učím a rozšiřuji pěvecký rozsah. O Jamr's mi řekl kamarád, kolega Filip Tailor, který v ní v té době hrál a taky nás doprovázel v Manon Lescaut na klavír, kde mě slyšel zpívat. Nebýt jeho, tak tam asi nejsem. Mám štěstí na lidi kolem sebe a nikdy si to nepřestanu připomínat. Pořád se ale víc cítím  jako herečka než zpěvačka. I když mě to tolik baví, mám před tím obrovský respekt. Po dvou letech v Jamr's jsem ráda, že se pěvecky posouvám. Za projevenou důvěru jsem vděčná i zpěvačce Zuzce Mimrové.

ptala se Ela Brotková