• barboraetlikova

Kontext autorky: Michaela Dašková

Ve Studiu ALTA měla nedávno premiéru „sólová performance“ This is not about me! Michaely Daškové. O dva týdny později mě autorka pozvala k sobě domů na návštěvu, kde jsme důkladně probraly můj divácký zážitek a její promýšlení díla. Michaela dlouhodobě působí jako výtvarnice a nedávno dokončila studium taneční improvizace a fyzického divadla v německém Freiburgu. Je to zkušená umělkyně a pedagožka, nicméně v oblasti tance debutuje, a tak dokáže leccos pojmenovat z pohledu člověka, který tento druh umění objevuje zvnějšku. Myslím, že se nám v rozhovoru podařilo poodkrýt některé karty nejenom ohledně jejího přístupu k tvorbě.


V This is not about me! se hodně pracuje s řečí těla konkrétních politiků. Rozpoznala jsem Donalda Trumpa, Alexandra Lukašenka a Andreje Babiše. Po premiéře mi někdo z tvého týmu ještě prozradil, že se na scéně objevuje i Tayyip Erdogan. Jak moc jsi při zkoušení pracovala verbatim metodou, tj. snažila se přesně zdokumentovat a zopakovat gestiku konkrétních lidí?


V případě Trumpa, Lukašenka a Erdogana jsem si vybrala pár záznamů jejich veřejných vystoupení a na ta videa jsem se podívala třeba padesátkrát. Spolupracovala jsem s Marikou Smrekovou a s Cécile da Costa a společně jsme pak z těch projevů vytáhly takový intuitivní kompilát. V případě Trumpa mi řekly: „Musíš se ho přesně naučit.“ Protože nejsem vystudovaná herečka, tak jsem se ho nenaučila zas tak skvěle. V jednu chvíli mi řekly: „To stačí a teď pracuj s tím, co už máš, a hledej svou cestu“. Nějakou dobu jsem ale Trumpovo vystupování hodně zkoušela na sobě.


Velmi dobře si pamatuji pasáž, v níž postava Trumpa se stále absurdnějším vyzněním opakuje, že jí jde jen o to nejlepší. Je mi jasné, že v tomto případě dostala prostor i vaše fantazie, protože to celé působí jako báseň. Jakým materiálem jste se při výstavbě této scény inspirovaly?


Přepsaly jsme si jeden jeho monolog na papír a já jsem pak vzala fixu a začala jsem si barevně zvýrazňovat slova jako „wealth“ a „Earth“, která se tam opakují. Vynořila se z toho chytrá kompozice, taková písnička. On Trump vlastně trochu rapuje. Někteří lidé si pak nevšimnou, že je schopný v jednom projevu tvrdit, že je environmentalista a pak že není environmentalista a že ho zajímá jen ekonomický růst.


Výrazná byla i postava Lukašenka, připadala mi mnohovrstevnatá. O tom, že jde politikům jen o vlastní zájmy, se mluví neustále. Někdy si ale říkám, jestli to není klišé. Na vašem pojetí Lukašenka mě zaujalo, že ukazujete skutečnost složitěji. Není to jen individuální autoritář, ale také člověk pod tlakem mocné situace, který se snaží zachovat důstojný postoj. V jedné chvíli ho dokonce vidíme „stát“ vleže na podlaze …


Myslím, že Lukašenko je jako postava nejvíc materiální. Cítila jsem tu hmotu jeho těla: on je takový fyzický, zemitý. Dlouho jsem pozorovala, co dělá jeho tělo, když mluví. Jak se ta obrovská masa klepe a co vysílají jeho ruce, když gestikuluje. Vůbec jsem ale nepotřebovala jeho projev překládat nebo se učit konkrétní slova, která používá. Stačilo, aby divák věděl, že mluví bělorusky, a pak už šlo jenom o práci s tou situací, kdy proti sobě v Bělorusku tlačí takové dvě síly.


Také jsme dělaly cvičení, kdy jsme přiřazovaly ke každému politikovi nějaké zvíře a u něj bylo okamžitě jasné, že je to velryba. Má nějaký směr, kterým se pohybuje a je strašně těžké s ní pohnout jinam. I když ji ovlivníš, účinek bude mít obrovské zpoždění. Bylo pak pro mě těžké najít způsob, jak kolem sebe vykouzlit takový obal, který já sama nemám.


A jak jsi to nakonec vyřešila?


Musela jsem si představovat, že mám to velké tělo a z kterého místa mohutného těla ten člověk přesně mluví. Hodně mi pomáhalo představovat si ještě něco většího, než je sám Lukašenko.


Ale občas se i takový obr rozloží pod vlivem společenského tlaku. V jedné scéně se postava prohne skoro do mostu a málem se neudrží na nohou.


Viděla jsem ho na jednom videu, kde stojí před masami lidí, kteří na něj křičí, ať jde pryč. On se na ně kouká a pak začne vybízet ty nepohodlné lidi k emigraci. Říká jim, že můžou jít žít třeba do Polska, když se jim v Bělorusku nelíbí. Dívala jsem se na to znovu a znovu a vůbec jsem nemohla uvěřit, že se tohle doopravdy stalo.



Měla jsem pocit, že se do pojetí postav často promítá i váš osobní pohled na ony politiky. U Lukašenka by se asi dalo mluvit o fascinaci jeho silou. Váš fantazijní vklad jsem vnímala asi nejsilněji u postavy Erdogana. Už jen proto, že se na chvíli změní v kobru.


I to vzniklo z jeho skutečného gesta a když jsme pak přiřazovaly ta zvířata, tak se to spojilo. Připadalo mi to jako dobrá metafora nějakého neznámého nebezpečí, klidné síly, která může kdykoliv nečekaně zaútočit.


Můj pohled na tvého/vašeho Erdogana osciloval mezi vědomím, že postava odkazuje ke konkrétnímu politikovi, a mezi intenzivním a občas i vše zastiňujícím vjemem strachu z neznáma. Občas mi připadalo, že ta postava není politik, ale strašidlo.


Erdogan je pro mě síla pocházející ze světa, který moc neznám. Nerozumím politické situaci v Turecku, ale vím, že to, co se tam děje, je vážné a může to být nebezpečné. Když moje postava Erdogana mluví, je v tom hodně vzteku. Skutečný Erdogan ho ale nepoužívá: je přísný a jde z něj strach. Ta kobra pro mě byla zhmotnění strachu. Je to něco tajemného, od čeho se radši držíš dál a nevíš, co s tím. V našem prostředí je to neznámé až pohádkové zvíře.


Erdogan se ve vaší inscenaci se občas „rozpůlí“, přičemž jedna část těla se chová jako politik a druhá jako zvíře. Všimla jsem si, že i v pasážích s Andrejem Babišem občas dochází k fyzickému rozkladu postavy. A zároveň se přiznám, že jsem měla pocit, že jsou „babišovské“ scény ve srovnání s těmi ostatními slabší. Jako by jim něco chybělo.


Erdogan byla těžká postava, protože mluví z pozice hodně velké síly, zatímco u Babiše mám pocit, že mluví nejen z pozice moci, ale i strachu. U Erdogana je cítit, že za ním stojí historie národa, nějaké vlastenectví.


A Babiš je víc sám za sebe jako konkrétní jednotlivec.


Babiš je z nich všech vůbec nejobyčejnější člověk.


Ani nevystupuje moc autoritativně.


Není autoritativní, on si autoritu vynucuje tím, že se hodně vzteká. V tom, jak mluví, je často křeč. Vypočítává, co všechno udělal skvělého. To žádný z těch ostatních politiků vlastně nedělá. Alespoň ne v těch videích, která jsem viděla já. U nich nejvíc působí síla jejich přesvědčení o tom, že jsou skvělí. Něco z nich září, zatímco Babiš se snaží každého potěšit.


Z tvého ztvárnění jsem vyčetla hlavně to, že je podbízivý.


Na něm je hodně vidět, co se v něm děje. Není moc dobrý herec jako třeba Trump. Navíc je pořád v koutě, protože ho neustále někdo z něčeho obviňuje. Ale protože jsem Češka, bylo těžké si od něj stoupnout dál. Vlastně jsem ani speciálně nestudovala jeho vystupování, protože ho mám hodně pod kůží. Nakonec by ta postava asi mohl být jakýkoliv byznysmen, který se snaží něco prodat.


Zkoušela sis představovat psychologii těch lidí?


Nehledala jsem si informace o jejich osobním životě. Ptala jsem se ale, do jaké míry vidím člověka a do jaké jenom nástroj moci.


Jako divačka jsem si často kladla otázku, jestli sleduji dokument o tělesném chování konkrétních lidí nebo jestli je to spíš nějaký kolektivně sdílený sen. Tahle nejasná hranice mě fascinovala. Ve scénách, které jsem hodnotila jako nejpovedenější, bylo těžké odlišit hyperrealistický detail od hyperboly. To stimulovalo moji fantazii. Politici pro mě občas zanikali jako jednotlivci a v představách jsem viděla spíš lidi, na které se obracejí. Zajímalo by mě, jestli ses nějak zaobírala psychologií momentu, kdy člověka vnímá masa lidí. To už přece není jen o moci, je v tom i něco nadosobního.


Takhle jsme nad tím nepřemýšlely, ale je to k věci. Když jsem studovala postavy, říkaly jsme si, že si musím co nejkonkrétněji představit, k jakému publiku ti politici promlouvají. Marika a Cécile mi poradily, ať střídavě mluvím za Trumpa a za lidi, které oslovuje.


Místo, kam se dívám, proměňuje velikost prostoru a to, jestli připomíná rozlehlé běloruské náměstí s demonstranty nebo parlamentní síň, kde politici sedí na elevaci. Pro tu inscenaci je důležité, že na scéně nic nemáme, dokonce ani hudební podkres. Diváci si všechno jenom představují.


Tohle se vám, myslím, hodně dařilo. Zároveň jsem ani neměla pocit, že mě manipulujete, protože všechny efekty byly přiznané už tím, že se odehrávaly v divadelním rámci. Na malém sále s dvaceti diváky si jsi neustále vědomá, že si to všechno jen představuješ. Navíc ty triky, které fungují v komunikaci s davy, působí na divadle trochu komicky.


Zjistily jsme, že u každého z těch politiků jsou důležité hlavně ruce. Oni vůbec nevystupují jako celí lidé, pracují jenom s horní půlkou těla. Když se na Trumpa díváš v televizi, kamera si ho přitáhne a jeho tvář je přes celou obrazovku. Není pak vidět, že jsou jeho vystoupení na pohyb strašně chudá. Neměly jsme si v tomto ohledu co vzít, tak jsme se smířily s tím, že o tělo moc nepůjde. Řekly jsme si, že musíme diváka vtáhnout do tady toho. Má pár gest, která jsou dost specifická a my jsme se je pokusily posunout ještě víc do extrému a pracovat s tím, jak zachází se slovy. Trump mi připadá jako kouzelník. V tom, co říká, mu obsah často úplně chybí nebo jedno tvrzení vymaže jiné, a přesto způsob jeho vystupování působí lákavě. Na divadle je ale víc vidět, co dělá jeho tělo, jestli je ztuhlé nebo uvolněné.


Když iluzionistické techniky politiků přenášíte do malých divadelních sálů, tak vlastně pomáháte odkouzlit jejich manipulativní chování. Zvědomujete účinky jejich triků. Všimla jsem si, že jako spolehlivé techniky v tomto ohledu působí zveličení nějakého gesta nebo jeho mnohočetné zopakování. Použily jste nějaké další metody?


Určité věci jsme zpomalily nebo používáme slova bez významu, abychom zdůraznily znění promluvy. V případě Babiše vyniká jeho porouchanost: má rozmlžený pohled a hodně těká očima. Snažila jsem se zjistit, jak to vlastně vypadá, když ti politici používají tělo. Hledala jsem videa, jak tančí.


Byl někdo z nich dobrý tanečník?


Z nich nikdo. Erdogan nikde nemá veřejné video, jak tančí. Trump občas naznačí nějaký taneček, když je na uvolněnější akci. Ale ten jeho pohyb je hrozně absurdní. Lukašenko má jenom záběry z plesu, kde jsou pro něj připravené krásné holky. Střídají se u něj jedna po druhé a on s nimi tančí valčík a vlastně se tam neukazuje.


Ještě mě napadlo, že v inscenaci nevystupuje ani jedna politička.


Přemýšlely jsme, čím to, že to jsou samí muži. Jenže my jsme buď našly nevýrazné političky nebo nám naopak připadaly nadějné.


Daly jste si s hledáním práci?


Docela jo. Našly jsme australskou premiérku, která měla takový rapovaný proslov o šovinismu mezi kolegy. Byla dobrá. Hodně nás zaujala americká politička Alexandria Ocasio-Cortezová. To je taková odvážná holka, která říká nepříjemné věci narovinu. Ale nepřišly jsme na způsob, jak to začlenit, aby to nerozbilo všechno to, co jsme už v inscenaci měly.


Byl to vděčný herecký materiál?


Určitě.


A jaké nástroje ona používá?


Je cítit, že mluví sama za sebe a že má hluboké, důležité, lidské důvody. Její osobní důvody, proč dělá tak náročnou práci, jsou dobře čitelné. Bojuje totiž za skutečné hodnoty. Není to jenom byznys nebo kariéra jako u našich čtyř postav. Dobře používá gesta i hlas, rapuje a působí jako rebelka.


Z jiné stránky jsem si lidské roviny všimla u Angely Merkelové. Ona je taková matka rodu, šamanka a lidé jí to věří. Dokáže vyzářit to, že jí lidé můžou důvěřovat. Jedná klidně, zkušeně, v jejím chování je srdečnost. I ona používá celé tělo, ne jenom rozumovou část. A dost podobně to mají i islandská a dánská premiérka. Ony tu politiku dělají z jiného místa.


Je to pro ně podle tebe výhodné?


Lidé podprahově čtou vnitřní stav těch, kdo dělají politiku. I když si to třeba přesně neuvědomují, hodně silně to ovlivňuje jejich postoj k nim. Od vnitřního nastavení každého politika se pak odvíjí, kam ho ostatní pustí. Třeba když je někdo naspeedovaný, vyvíjí na ostatní tlak a ti od něj pak musejí odstoupit. Asi to platí na všech úrovních politiky. Nejde o to, že má člověk skvělé nápady a že je to, co říká, fakticky podložené. Jestli ostatní jeho názory slyší, záleží hodně na tom, ze kterého místa v těle vychází jeho vystupování.


Barbora Etlíková a Michaela Dašková


foto z oficiální propagace k performanci


info o inscenaci This is not about me!

https://www.altart.cz/program/michaela-daskova-this-is-not-about-me-premiera/


trailer k inscenaci:

https://vimeo.com/555784864


video, kde tančí Donald Trump:

https://www.youtube.com/watch?v=XXN8xxCxA5s&t=46s

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše