Třetí díl seriálu Motiv psychologické terapie na pražských jevištích
Západní umění je po staletí zatížené úzkostí z ovlivnění, kterou ve stejnojmenné knize popsal americký literární kritik Harold Bloom. „Slabší talenty idealizují, postavy obdařené skutečně tvořivou imaginací si přisvojují,“ to je skutečnost, která už potrápila duši nejednoho umělce. Představy s ní spojené sdílí i umělecká kritika, takže se posuzování tvůrců podle toho, „kdo je větší“ a kdo koho umělecky požral, stalo důležitou součástí našeho odborného soudu. Irský dramatik Tom Murphy odhaluje ve hře Zpívat jako Gigli (již na podzim uvedlo Divadlo Ungelt) principy takového zápasu mezi umělci o ovlivnění. Rámcově jde o situaci, kdy nás zaujme něčí dílo a posléze se v naší duši chtě nechtě objeví řada otázek útočících na naše pudy. Dílo jako by se ptalo: Pustíš mě k sobě bez žárlivosti? A pokud to nedokážeš, budeš mě obdivovat a necháš se mnou ovlivňovat? Anebo se díky mně dáš na umění a pokusíš se dokázat, že na mně není nic nedostižně úžasného? Bloom ve své knize popisuje následné tanečky uměleckého vědomí v každém z nás, jež spouští tento typ otázek. Snaze vymanit se z vlivu silného uměleckého díla jeho protičtením se nejspíš nelze vyhnout. Nicméně kultura posedlá alfaumělci, jakou dlouho byla a do jisté míry stále je ta naše, může připoutat k tomuto zápasu nepřiměřeně mnoho pozornosti.
Murphy ony procesy vyvolané setkáním s působivou krásou zachycuje u postav, které žijí mimo oficiální uměleckou kulturu. Vykresluje tyto pochody v syrové podobě v myslích lidí, kteří byli po většinu života prostí velkých tvůrčích ambic, postrádají technickou průpravu, jenom do nich prostě náhle vstoupí múza. Přitom původně hledali spíš pomoc psychologického typu. Výměna energií se odehraje mezi pěveckým odkazem italského belcantového zpěváka Beniamina Gigliho, „terapeutem“ JPW Kingem a jeho jediným klientem, jemuž Murphy říká Irčan.
šamanem proti své vůli
V Divadle Ungelt uvádějí toto drama na českých jevištích vůbec poprvé a v režii Marka Němce ho pojímají velmi pietně (což je na této scéně pravidlem). King je člověk po všech stránkách oslabený, v podstatě úplně na dně. Kdysi přečetl spoustu knih o psychologii a filozofii a nechal se zasvětit do ezoterické, dříve mediálně známé dynamatologie. Ani dynamatologem nejspíš dávno není, protože organizace, pod níž působí, se zřejmě ocitla v rozkladu. O návštěvu omšelé obytné kanceláře s vypojeným telefonem každopádně dávno ztratili zájem klienti. V jednom ohledu je King profesionál – dokáže do sebe nalít obdivuhodná kvanta alkoholu. V Ungeltu pije Gin Beefeater po lahvích, ba ani to ne – chlastá ho z mnohalitrového barelu na vodu, a to už k snídani. Doslova žije ve snách, úplně odtržený od skutečnosti i od vlastního těla, neschopný ani soustředění na sex, ani cesty na nákup. Jiří Hána hraje Kinga jako navenek veskrze klidného a rozumně vyhlížejícího jemného muže, nápadného snad jenom občasným zasněným pohledem do krásného nepřítomna.
Je to snadná kořist pro Irčana, který ho přiměje k tomu, aby se znovu pokusil stát dynamatologickým terapeutem a během několika dobře zaplacených sezení si z Kinga udělá svého šamana. Uzdraví se poté, co na něj přenese svou utkvělou představu, že k životnímu štěstí je bezpodmínečně nutné dokázat zpívat jako Gigli. Na začátku příběhu byl Irčan v pojetí Radka Holuba tragikomicky vyhlížející figurka přerostlého panovačného kluka přesvědčeného o své výjimečnosti při hře na operního zpěváka. Po svém vyléčení vyhlíží jako milý a uvolněný, ale nikterak nápadný chlapík. Dynamickou proměnou teď však místo něho prochází King. Sám nyní musí kriticky pohlédnout na Gigliho a dokončit, co Irčan začal. Ten se dostal pouze do první fáze odmítnutí závislosti na „rodičovském“ umělci. V jedné chvíli, když ještě šlo o terapii s psychologickou ambicí, se King zeptal svého klienta: „Vy chcete zpívat jako Gigli?“ A odpověď zněla: „Ne ‚jako‘!“
setkání s golemem v sobě
Na ungeltovské inscenaci jsem ocenila obzvlášť dvě věci – Holubovo pojetí Irčana a závěrečnou scénu, která má podnítit pověstnou murphyovskou katarzi. Jsou to totiž momenty, které prostředkují fenomén života v permanentní opilosti – ať už ideální představou o sobě samém, nebo alkoholem – nezávisle na normativních představách o tom, co to dnes znamená „žít dobrý život“. V inscenaci vynikají a zdrojem inspirace se stávají Irčanova těžkopádnost a křečovitost způsobené urputnou snahou být ďábelsky přitažlivý jako někdejší proutník a mimořádný „talent od přírody“ Gigli. Holub se v jeho pojetí nebojí jít až na hranici karikatury, ale dává nám šanci vcítit se do Irčana ohledně jeho potřeby brát sebe sama vážně. Na jednu stranu se tedy můžeme do jisté míry nechat postavou ovlivnit, propadnout způsobu vnímání, jehož prizmatem si Irčan přeje být nahlížen. Jelikož se vlivem své přepjatosti chová dost amúzicky, není vůbec obtížné se na něj současně dívat s nadhledem a zároveň se ho bát. Vzhledem k toporným operně grandiózním pohybům má vzezření jako oživlá golemovitá loutka. S hrdostí se také svěřuje, že je krutý vůči ženě a synovi, jemuž v jakémsi záchvatu spálil všechny hračky. Nepříjemné pocity může vyvolávat i vědomí vzdálenosti mezi jemností Gigliho zpěvu a hrubostí Irčanovy vůle se mu podobat.
Hlavním úkolem v této terapii – začátku originální umělecké tvorby – koketování se šamanismem, zkrátka v druhé fázi dynamatologického procesu, je opustit paralyzující obdiv ke Gigliho zpěvu. Bloom tento krok nazývá démonizací: „Pozdější básník se otevře něčemu, co v rodičovské básni považujeme za sílu, která samotnému rodiči vlastně nepatří – a otevře se jí právě v té míře, aby se ocitl mimo dosah předchůdce.“ King zahájí další fázi protičtení tím, že kriticky poukáže k nepěknému sklonu k sebelítosti, který v Gigliho áriích vystupuje do popředí. V ten moment jej už Irčan neposlouchá, protože touha po kráse v něm ustoupila touze vést mírný a spokojený život. King na druhou stranu už dávno nedokáže docenit a asi ani vnímat tento klientův úspěch.
V závěrečných scénách podniká King to, o čem je přesvědčen, že to musí udělat. Vykrade psychiatrickou kliniku a nadopuje se psychofarmakologickým koktejlem, který chtěl původně umíchat Irčanovi. Pak se odehraje jakési divadlo na divadle – vidíme Kingův blud – ve kterém doopravdy obstojně zazpívá Gigliho árii. Jelikož nevíme, jak moc se King předávkoval, ani o jaké léky šlo, nemůžeme ani odhadnout, zdali je to jeho předsmrtná vidina, anebo prolomení hranic osobní imaginace. Ve druhém případě by se jednalo o ten typ snové představy, kterou zažijeme v takové síle, jako by se ona událost doopravdy přihodila. Otevření víček nás vyplivne do nové skutečnosti.
Z perspektivy zdravotnictví a práva bychom tento akt nejspíš hodnotili negativně, protože se King stal vedle alkoholika ještě narkomanem a zlodějem, a navíc možná umírá. Z perspektivy svého uměleckého vývoje si ale pomohl, protože si dokázal představit sebe sama na Gigliho místě, proměnit vizi nedostižné legendy v představu umělce z masa a kostí. Využil svůj latentní herecký talent, který se možná skrývá v jádru jakéhokoliv uměleckého výkonu, postavu Gigliho posvém pochopil a ztělesnil. To si jistě žádalo nemálo energie: znamenalo to pohlédnout do tváře golemovi ve svém nitru. Skrz Irčana se dostal do kontaktu s potřebami, které mu jinak nebyly vlastní: něco si dokázat, riskovat, přeceňovat se, jít přes mrtvoly (třeba i přes tu svou).
hozená rukavice současným debatám o umění?
Nutno ujasnit, že pokud by se jednalo o hozenou rukavici, neházeli by ji tvůrci z Divadla Ungelt. Když už by ji někdo házel, tak já, inspirovaná jejich inscenací. V poslední době se hodně debatuje o hranici mezi náročností umělecké tvorby a zbytečnou sebetrýzní, o rozdílu mezi pedagogickou přísností a drilem. Určitě není na škodu si na prknech konzervativního a mainstreamově zaměřeného Ungeltu připomenout pudovou stánku umělecké tvorby.
V této inscenaci se vychází z představ o umění, které si diváci mohli utvořit během kdejakého sebebanálnějšího rozhovoru. Objevuje se tu řada klišé: umělec je podivín, ignorant bez smyslu pro realitu, impulzivní a posedlý vlastními emocemi. To v praxi není samozřejmost a já většinou navštěvuji taková divadla, která tyto stereotypní představy vyvracejí. Současné debaty o umění navázané na feministické nebo ekologické myšlenkové proudy podporují spíš estetiky, které směrují pozornost mimo starosti spojené s úzkostí z ovlivnění, jak ji popisuje například Bloom. Odvracejí pozornost od navazování na předchůdce, které vedlo k přehnanému vzájemnému porovnávání mezi uměleckými generacemi a hlavně k depresivnímu dojmu, že se umění stále více oslabuje, ne-li přímo umírá v rozkladu. Bez tradice se ale umění neobejde a nemůže se úplně zbavit ani úzkosti z ovlivnění.
Inscenace Zpívat jako Gigli naznačuje hranici, kde snaha „žít kvalitní život“ podle běžných představ naší společnosti naráží na pudovou stránku umělecké tvorby. Bylo by naivní předpokládat, že lze tyto dvě oblasti snadno harmonicky sladit. Předposlední premiéra v Ungeltu poskytuje inspirativní návrat nohama na zem všem, kdo by v něco takového doufali. Mýtus trpícího umělce je nesmysl, přímá úměra mezi kvalitou tvorby a bolestí neexistuje. Jenomže významnými pomocníky při rozbíjení idealizujícího obdivu vůči vlivným umělcům jsou například ochota se namáhat, vůle překonat strach, schopnost vzdát se alespoň na chvíli kontroly nad situací. A už jen tato trojice je nejspíš náchylná způsobovat bolest a vyvolávat nebezpečné situace. King, alespoň ten v Hánově a Němcově pojetí, rozhodně není ideál, kterého by si diváci automaticky brali za vzor. Není moc charismatický, a to je dobře. Je hlavně bezděčným nositelem velmi nejisté naděje na uskutečnění jakéhosi mlhavého cíle. Což by mohl být dobrý výchozí bod pro uvažování o umělecké tvorbě jakéhokoliv typu.
Barbora Etlíková
S tímto dílem seriálu jsem čekala do chvíle, kdy budu mít o napsaný článek o třech inscenacích Divadla Ungelt pro Svět a divadlo 2022/1. Jeho součástí je i text o Zpívat jako Gigli, ale zcela jinak pojatý.