V únoru proběhla v brněnském Národním divadle premiéra hry Feminista, která tematizuje sexuální a genderově motivované násilí na vysoké umělecké škole. Na poptávku divadla hru vytvořil Marek Šindelka coby svou dramatickou prvotinu. Inscenace vzápětí vzbudila rozličné reakce. Tímto textem k nim připojím ještě jednu.
K jejímu společnému sepsání jsem oslovila Tomáše Blatného, nedávného absolventa divadelní vědy a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a zároveň zakládajícího člena Iniciativy Nahlas, která se zformovala v návaznosti na kauzu týkající se docenta Petra Christova. S fakultními procesy, o kterých hra pojednává, má Tomáš přímou zkušenost a již nějakou dobu je v pravidelném kontaktu jak s vedením fakulty, vyučujícími na katedře, poškozenými studentkami, tak také s ombudsosobami na regionální i celostátní úrovni.
Má výchozí pozice není Tomášově příliš vzdálená. Kromě toho, že jsem absolventkou AMU a bývalou senátorkou studentské komory jejího akademického senátu (z let 2018–2021), se cítím být podporovatelkou Iniciativy Nahlas, jejíž činnost sleduji od úplných počátků. Témata, kterými se hra a inscenace zabývá, se nás tak obou blízce dotýkají a dá se říct, že se cítíme být v inscenaci v roli studujících zastoupeni.
Cílem naší reflexe není podat vyčerpávající analýzu dramatu ani inscenace, ale upozornit na některé jejich aspekty, které vnímáme na základě naší zkušenosti s kauzami genderově podmíněného násilí jako problematické, především proto, že výrazně zkreslují procesy, které nyní v akademickém prostředí probíhají, stejně jako motivace studujících a moc, jíž mají disponovat.
V první části textu se věnujeme Šindelkovu dramatu, ve druhé části inscenaci režisérky Aminaty Keita a dramaturga Jaroslava Jurečky, která na jeho základě vznikla. Dotkneme se také některých reakcí, jež inscenace vyvolala, konkrétně recenzí Kateřiny Kykalové otištěné v Divadelních novinách a Evy Klíčové na A2larmu a komentáře Jana Němce na Českém rozhlasu Vltava.
K TEXTU
V měřítku 1:1
Šindelka napsal Feministu jako realisticky koncipované konverzační drama. V měřítku 1:1 v něm zachycuje dění na FAMU, kde se formuje studentský odpor vůči násilnému chování pedagogů. Šindelka v rozhovoru sice říká, že události jeho textu jsou smyšlené, nicméně jedinci znalí prostředí mohou rozpoznat narážky na konkrétní reálné lidi i situace, ať už jde o výchozí situaci připomínající loňské zformování studentské iniciativy Ne!musíš to vydržet, úvodní formát večírku zrcadlící každoroční Mikulášskou nebo poznámku jednoho z pedagogů Nemohli bychom poprosit někoho ze střihu, aby je všechny vyhodil?.
Právě tento zdánlivě realistický podklad představuje kámen úrazu, neboť předkládá obraz, který silně sugeruje, že takto věci jsou: takto se studující a vyučující chovají, takové kroky podnikají, takovou mocí disponují a takto fakulta potažmo univerzita na jejich jednání reaguje. Většina z toho má ovšem ke skutečným událostem uplynulých dvou let v českém akademickém prostředí značně daleko.
Opilecký komentář, který hýbe horama
Prvním takovým zkreslením, a zároveň zbanalizováním celého tématu je samotná výchozí situace textu, tedy pedagogův prohřešek, který uvádí celé dění do pohybu. Pedagog Zach se na večírku opije a nazve ženy menstruačními fašistkami – čím jalovějšími, tím agresivnějšími – a prohlásí, že by měly mít v době menstruace
zákaz vstupu do ateliérů, protože v periodě mají silnou tendenci rozvíjet menstruační filosofii. Že už má plné zuby debat o platové nerovnosti a o matkách samoživitelkách, když je má vést s dětmi, které žijou z kapesného rodičů a ještě nemají vyvinutou dělohu.
Rozhodně není na místě něco takového bagatelizovat – obdobné sexistické a šovinistické výroky jsou nevhodné a urážlivé a verbální ponižování je rovněž projevem násilí, vůči kterému se vymezují i všechny univerzitní etické kodexy. Jenže. Daný akt je v textu vyobrazen jako jednorázový výrok, který opilý pedagog sděluje v soukromém rozhovoru svému kolegovi na večírku (byť na půdě školy) v domnění, že nikdo ze studujících není přítomný (o studentce Anetě, která vše vyslechne z pánských záchodů, nevědí). Zach se za svůj výrok vzápětí při první střízlivé konfrontaci omluví a opakovaně jej zreflektuje – veřejně i soukromě. Řekne, že se stydí, že se omlouvá a že se nechtěl nikoho dotknout.
Taková situace rozhodně není běžnou situací, se kterou jsme se v posledních dvou letech setkávali. Hlavním hrdinou Feministy není někdo jako Dominik Feri, Petr Christov, Miroslav Vaněk, Pavel Mücke ani další z pedagogů, o nichž jsme se v uplynulých měsících mohli dočíst v mediálním prostoru. Ústřední postavou je pedagog, který si řeší, jak to má se vztahem vůči emancipačnímu feministickému hnutí, a naráží, poměrně překvapen, na své zakořeněné šovinistické postoje. Jinak však studující podporuje a žádné konflikty s ním nejsou. Jeho vnitřní dilema je tak nepochybně zajímavým tématem, nutno však zdůraznit, že kvůli dílčím opileckým komentářům, za něž se navíc dotyčný záhy omluví, iniciativy zabývající se sexuálním obtěžováním v akademickém prostředí opravdu nevznikají.
Vznikají na základě výpovědí studujících, které v posledních letech přinesly svědectví o dlouhodobém systematickém psychickém i fyzickém nátlaku, kterému studující opakovaně čelí a kvůli němuž z akademického prostředí mnohdy odcházejí, v lepším případě bez traumatu. Sexuální násilí a diskriminace se děje ze strany konkrétních jedinců (převážně zaměstnanců či vyučujících) vědomě, opakovaně a nikoli soukromě, nýbrž často před kolektivem dalších studujících. Zároveň u dotyčných autorit zpravidla nedochází k výše popsané sebereflexi. V posavadních kauzách bylo naopak jejich běžnou reakcí překvapení nad nařčením, jeho popření, argumentování ve svůj prospěch vlastní odborností, profesionálním pedagogickým působením a oblíbeností u studujících (např. vyjádření doc. Christova v Deníku N) nebo zpochybňování relevance výpovědí, popírání jejich pravdivosti či kredibility anonymních zdrojů (např. Feriho závěrečná soudní obhajoba).
Univerzita, co šlape jak hodinky
V tomto ohledu pak působí „proces“, který v divadelní hře studující vyvolají, vyloženě absurdně.
Stručně zrekapitulováno: studentka Aneta zaslechne nevhodné řeči svého pedagoga Zacha, okamžitě se svěří spolužákům Miladě a Jirmanovi a začnou bojkotovat Zachovy přednášky. Na jejich podnět je také ihned svoláno mimořádné zasedání kolegia děkana, kam jsou pozváni i stávkující student a studentka a autorka podnětu Aneta. Zach se Anetě omluví, zbylým dvěma to ale nestačí, a tak napíšou dopis rektorovi. Vystraší tím nejen děkana, ale i další vyučující, kteří z obavy o vlastní pozice odhlasují disciplinární řízení, jehož předmětem má být vyhazov dotyčného pedagoga. Děkan pak na chodbě přemlouvá Anetu, aby s ním zašla podat vysvětlení k rektorovi a potvrdit, že celou věc řeší v součinnosti. Ale marná snaha, rektor všechny předstihl a jak Zacha, tak děkana téměř na hodinu odvolal z funkce.
Tedy postupně:
Zaprvé, medializované kauzy ukazují, že každá z poškozených osob potřebuje čas, aby mohla situaci sama v sobě zpracovat, byla schopna se s ní někomu svěřit a jen v některých případech sebrala dost odvahy a energie na to, aby ji byla s to i nějak řešit. Případ Anety je sice od popsaných kauz co do vážnosti odlišný, přesto je představa, že hned druhý den vystupuje s podnětem na setkání děkanského kolegia, kde konfrontuje pedagogický sbor, sotva reálná.
Zadruhé, studující nejsou jednomyslná masa, která se při první příležitosti semkne a začne bojkotovat působení pedagoga na fakultě. Kamarádská solidarita se nerovná studentské solidaritě a v případě, že by bylo reálné, že člověk svolá stávku ze dne na den v reakci na oplzlé komentáře jednoho pedagoga, tak by se na univerzitách mohlo stávkovat nonstop. Nehledě na to, že studentský aktivismus je extrémně psychicky, koordinačně a časově náročná činnost, které se studující věnují z nutnosti (nikoli z plezíru), aby tak upozornili na problémy, v jejichž řešení instituce selhává, a které tak za ni musí řešit sami.
Zatřetí, každý, kdo jen trochu přičichl k akademické politice, nebo se jen pokusil vyřešit jakýkoli problém na studijním oddělení, ví, že doopravdy nic se na univerzitách neděje okamžitě, nýbrž s nekonečnými prodlevami a průtahy. Svolání mimořádného zasedání kolegia hned druhý den po večírku v reálném světě zrcadlí spíše dlouhá čekací doba na e-mailovou odpověď nebo lhůta etické komise, která si třeba na FF UK ještě nedávno vyhrazovala právo na prošetření podnětů až 9 měsíců (takže mezitím teoreticky stihnete i porodit dítě nebo vystudovat půlku magistra).
Začtvrté, hlasování o disciplinárním řízení a rektorovo rozhodnutí o okamžitém vyhazovu působí úsměvně v kontrastu s nedostatkem reálných mechanismů nebo spíše s neochotou vedení institucí je využívat při penalizaci predátorského chování. Ze strachu z potenciální žaloby ze stran dotyčných vyučujících tak mnohem častěji dochází k rozvázání pracovního poměru dohodou, kdy je vyučující sice na nějakou dobu odstaven z výuky, ale výši platu to zpravidla neovlivňuje.
Cancluj, cancluj, vykrúcaj
V kombinaci s výše řečeným pak působí problematicky také to, jak je konkrétní jednání realizováno: Z replik studujících (nejen) na zasedání vyvstává, že jsou velice suverénní – obhajují se, promptně reagují na své vyučující, argumentují, nenechají se zastrašit a v závěru jim i vyhrožují. To čtenáři sugeruje pocit, že jde o vyrovnané strany, z nichž každá disponuje jistou mocí. Vzhledem k vyústění situace to dokonce vypadá, že studující mají navrch. Problém ale je, že studující ve skutečnosti takovou moc nemají – o tom ještě později.
Výsledkem je tak zkratkovitý a nepravděpodobný obraz řešení dané problematiky na akademické půdě. Opravdu velký problém vyvstává zejména proto, že se celý děj netýká příčin, kvůli nimž všechny studentské iniciativy reálně vznikly. Ono to pak totiž vypadá, že studující cancelují vyučující kvůli nevhodné poznámce na večírku, protože mají potřebnou moc, čas a energii. A to prostě není pravda.
Kolektivní povědomí, nebo rezervoár stereotypů?
K reálným dnešním problémům řešeným v akademickém prostředí se více přibližuje druhá polovina textu, ve které dojde ke znásilnění studenta Jirmana pedagogem Flossmannem (nutno podotknout, že znásilnění chlapce homosexuálním mužem není v akademickém prostředí ČR zatím popsaná situace, nicméně jistě možná a vyskytující se v jiných prostředích). Absurdní ale je, že text věnující se dané problematice staví do centra pozornosti v porovnání se znásilněním nezávažný problém onoho opileckého komentáře.
Zároveň je zvrácené, že u Šindelky student ze znásilnění pedagogem následně mocensky profituje (posuzuje projekty spolužáků na zasedání děkanského kolegia). Takové počínání se u studujících v kauzách opravdu neobjevuje, a když, tak leda v útočných diskuzích pod články k tématu společně se stereotypem „falešné obvinění chudáka pedagoga“. Zdá se nám nešťastné ho takto akcentovat, neboť relativizuje rozvr