• barboraetlikova

Když diváci zastupují herce (3 zkušenosti s virtuálními projekty)

Covidové měsíce přinesly mnoho digitálně zprostředkovaných událostí s divadelními prvky. Zvykla jsem si přistupovat k nim s tím, že můj zážitek bude přesně takový, jaký si ho udělám. Oproti běžným poměrům jsem měla nezvykle velký vliv na výslednou podobu díla, což vedlo až ke stavům lehké bláznivosti, k urputné snaze vytěžit maximum smyslu z každého náznaku možné interakce. Potěšilo mě, když jsem v nejnovějším Světě a divadle narazila na článek Kateřiny Rudčenkové, která ve své reflexi audiopředstavení Národního divadla Ty v mém domě dává najevo, že s tvůrci nehodlá spolupracovat za každou cenu. Událost jsem také absolvovala: Dva účastníci se sejdou u jednoho z nich na návštěvě nebo ve společné domácnosti a stáhnou si do mobilu padesátiminutovou nahrávku, na níž čte Saša Rašilov text Jiřího Austerlize. Oba se pak mají řídit podle toho, co po nich žádá roztomile(?) sebelítostivý návštěvník, jehož hlas vychází z telefonu. S kamarádkou jsme ho poslušně přenášely z místa na místo, jak si přál, a na jeho pokyn přemýšlely například o tom, jestli jsme spolu v minulosti nějaký čas nemluvily a proč. Docela jsme si to užily. Všechno ale v tomto projektu záleží do té míry na individuálním naladění účastníků, že si lze lehko představit, že se v některých účastnických konstelacích snadno ztratí jakákoliv motivace podílet se na události tak jako v případě zážitku Kateřiny Rudčenkové: „Když na vás křičí ‚natoč mě k oknu‘, tak ho k oknu nenatočíte, protože za neuposlechnutí pokynu vám nehrozí žádná společenská sankce jako při interaktivním divadelním představení a z uposlechnutí nevytěžíte nic přínosného.“ (SAD 2021/3, str. 74) Je pravda, že vidina společenské sankce hraje v divadle podstatnou roli. Pro projekty z doby pandemie, kterých jsem se zúčastnila, většinou platilo, že její hrozbu buď oslabily na minimum nebo ji naopak neúměrně posílily či dokonce přímo uplatnily.


Tato rovina vstoupila do popředí také během mé přítomnosti na studentské klauzuře pro jednoho diváka Dream In the Supermarket. Na festivalu Proces Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU ji uvedl polský student Michal Salwińsky pod vedením Cristiny Maldonado. „Představení“ se odehrávalo v nákupním centru Eden a v jeho bezprostředním okolí. Veškerá komunikace s autorem konceptu a zároveň průvodcem vystupujícím jako astronaut Michal se odehrávala prostřednictvím hovoru přes WhatsApp. Když jsem dorazila na domluvené místo před obchoďákem, poslal mě ke květináči, kde se mezi prázdnými lahvemi od vodky, nedopalky a plechovkami od CocaColy skrývala taška se sluchátky, mikrofonem a pětikorunou do nákupního vozíku. Důležitým tématem projektu mělo být dětské vidění, což souviselo s faktem, že zastávka Slavia dřív byla a stále je rájem pro kohokoliv, kdo chce zažít trochu rozptýlení, ne-li dobrodružství. Nachází se tu mimo jiné fotbalový stadion, plavečák, strašidelně chátrající bývalé kino Eden a přímo před nákupním domem občas stává i malý lunapark. Dramaturgickou volbu prostoru zvládl autor perfektně: připomněl mi mé sympatie vůči zdejšímu geniu loci. Když jsem byla malá, Slavia představovala nejzajímavější místo světa.



Po úvodním rozhovoru s Michalem jsem si tedy vzala nákupní košík a vstoupila do „kosmické lodi“ – supermarketu Tesco. Průvodce mě vybízel, abych na zboží pohlížela jako na tajemné předměty. Například místo regálu se sladkostmi bych viděla tubus plný pestrobarevných věcí rozličných tvarů, které v sobě skrývají různé energie a mají odlišné účinky. Michal průběžně vyprávěl o vlastních zážitcích z dob, kdy jako malý nakupoval se svým otcem, jehož chování v obchodě mu připadalo surreálné. Občas vybízel k vyprávění i mě. Byla bych se uvolnila a s potěšením dávala do placu vlastní asociace nebýt skutečnosti, že jsem se nacházela ve veřejném prostoru. Blížilo se půl sedmé večer a představovala jsem si, že kolem mne nakupují unavení lidé, kteří se tu po náročném dni zastavili pro něco k večeři. Možná se ve skutečnosti jednalo o bezstarostné lidi, kteří si tam vykračovali z plezíru, co já vím. Každopádně jsem se cítila hloupě, když jsem uprostřed obchoďáku nahlas popisovala, jaké niterné obrazy ve mně vyvolává pohled na jahodové Rychlé špunty. Brzy jsem sáhla na dno svých hereckých schopností a pokusila se působit alespoň přirozeně a lehce. Nepohodlí, které jsem prožívala, nepřinášelo ani tak vědomí, že bych mohla v očích kolemjdoucích působit divně či dětinsky (i když to také hrálo jistou roli). Vadila mi hlavně exkluzivita mého zážitku, který byl ale zároveň poměrně exponovaný, jelikož mě lidé často museli obcházet a rozhodně jsem se chovala netradičně. Kdyby byla na mém místě charismatická herečka, třeba by dokázala připoutat pozornost nakupujících a předat jim něco z bohatství toho světa, který jsme vytvářeli s astronautem Michalem. Nejsilnější rovinou mého zážitku byla nostalgie po přítomnosti někoho herecky talentovaného a po zpětné vazbě od okolí zasvěceného do události.


Nebude překvapivé, když teď napíšu, že pandemická situace připomněla, jak velkým přínosem je pro scénické dílo fyzická přítomnost herce. Díky covidovým uměleckým experimentům se také ukázalo, o co všechno přicházejí lidé, kteří v sobě herecké dovednosti nerozvíjejí. Například prostřednictvím online hlasového záznamníku VOICES od uskupení Temporary Collective jsem se o prožívání herců pohybového a tanečního divadla dozvěděla mnohem víc než za všechna ta léta strávená v hledišti. Zadání tvůrců znělo, aby se tam lidé svěřovali se svými frustracemi, obtížně popsatelnými emocemi, těžko vyslovitelnými myšlenkami a otázkami, na které možná není odpověď. Ať už do schránky proniklo ze všedního života zúčastněných cokoliv na první pohled banálního (nevím, kdy sníst své avokádo) nebo naopak životně podstatného (dneska mi umřel kamarád na covid-19), vždycky se z toho stal impulz ke hře s kontexty. Nově příchozí posouvali smysl zpráv tím, že na ně odpovídali. Zároveň se opakovaně potvrzovalo, že se i to nejtíživější sdělení může stát předmětem hry, a to při zachování vší obsahové závažnosti. Není snadné popsat, co se přesně dělo (pokusila jsem se o to na mnoha stránkách posledního SADu a stále to nevím). Myslím, že šlo hlavně o to, být co nejkonkrétnější a mluvit vždy raději o nepříjemných pocitech v břiše než o úzkosti. Raději o tónu něčí promluvy než o tom, co mělo být obsahem sdělení. Ale určitě šlo ještě o mnohem víc. Vždycky jsem na hercích obdivovala, že dokážou i o nejobecnějších věcech přemýšlet v materiálu svého těla. V téměř anonymním „safe space“ VOICES to mohli takto dosyta zkoušet i neherci a skoro vůbec se přitom nemuseli strachovat, že podají špatný výkon.


Díky této zkušenosti dokážu lépe nahlédnout, co vlastně scházelo projektům Ty v mém domě a Dream In the Supermarket. Kdyby byl v mém bytě přítomný sám Saša Rašilov, určitě by se choval tak, aby obhájil, že jeho postava stojí za pozornost, i když je vydaná na milost a nemilost ochotě publika ke spolupráci. Pravděpodobně by průběžně nastavoval zrcadlo jak horlivé úslužnosti, tak arogantnímu odstupu diváků. Tedy pokud by se mu dařilo zasadit je do nečekaných souvislostí svého spontánního jednání. Kdyby mezi mnou a astronautem Michalem existoval herecký prostředník, snášel by určitě mnohem obratněji než já pohyb po pomyslné divadelní rampě, kde se slévají různorodé kontexty hlediště s kontextem fikčního světa. Zatímco můj zážitek potopila náročnost takového úkolu, pro trénovaného herce by nejspíš představoval přiměřenou tvůrčí výzvu. Možná by pak bezesporu pečlivě připravený koncept Michala Salwińského vynikl ve vší rafinovanosti a nikdo by se nemusel cítit hloupě.


Barbora Etlíková


VOICES: https://voices.temporarycollective.cz/


Ty v mém domě: https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/ty-v-mem-dome-16665218


Klauzurní festival Proces: https://www.damu.cz/cs/katedry-programy/katedra-alternativniho-a-loutkoveho-divadla/festival-proces/


foto odsud: https://cz.pinterest.com/pin/841891724065668463/?autologin=true

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Kontext autora: W. Ziemilski

Nedávno Podhoubí reflektovalo dílo Sex platformy Terén, a to ze dvou úhlů pohledu. Teď přibyla perspektiva režiséra.