Mladý ubrečený muž, špinavý od bílého prachu, rozcuchaný a celý zmačkaný, leží v černé rakvi umístěné před velkým bílým plátnem. Jako by neklidně a s bolestmi usínal. Na podlaze před ním se všude válejí maličkaté střepy. Ty jsou v náhodných obrazcích rozházeny po celém jevišti Venuše ve Švehlovce a některé se válejí dokonce i pod nohama diváků a divaček z první řady. Mezi střepy je poházeno i několik rozmačkaných pomerančů, jejichž lepkavá šťáva se na pozadí černého lina misí s rozlitou vodou, kapkami krve a rozšlapaným bílým prachem. Obraz doplňují další náhodné předměty jako květiny, lahve s vodou či telefon, které nahodile leží ve zpustošeném prostoru.
Zmiňovaný obraz se postupně noří do černočerné tmy a uzavírá stejnojmennou jevištní adaptaci knihy Kdo zabil mého otce francouzského autora Édourda Lousie. V podobě smutné a emotivní „one man show“ ji se sdružením Depresivní děti touží po penězích nastudoval režisér Jakub Čermák.
Louis svou literární zpověď, v níž rozvíjí tíživý dialog s vlastním otcem, publikoval v roce 2018 a hned v její předmluvě koketuje s možnostmi divadelního zpracování. Píše v ní o palčivé (fyzické i psychické) distanci otce a syna a o tom, že v jeho vidině scénického provedení mluví pouze a výhradně syn.
Je tomu tak i v Čermákově adaptaci, která Louisovu předlohu věrně kopíruje. Mladý muž (Daniel Krejčík), který na konci každého představení uléhá do rakve, rozehrává klipovitou zpověď a obžalobu vlastního otce. Ve své dospělosti se retrospektivně vrací do minulosti, do dětství a dospívání, a snaží se rozklíčovat vztah s otcem. Hledá temné i světlé chvilky, analyzuje dopady chování svého otce na vlastní život a přemítá nad jeho i svými volbami.
Otec (Adam Mašura), s nímž se syn snaží jednostranný dialog vést, je celou dobu společně s ním přítomen na jevišti. Nevydá však ani hlásku a jen tiše přijímá synovy výtky, obžaloby a řečnické otázky. Stává se postupně jakousi loutkou, která je v synově plné moci. Ten ji totiž různě animuje: na jeho tělo plivá, určuje jeho přesné místo v prostoru, či jej sám polévá krví, aby demonstroval otcovy násilnické sklony.
Prostřednictvím dlouhého a rozkouskovaného monologu směrem k publiku i k otci Krejčík střídá mezi vyprávěním v přítomném čase a konkrétními obrazy z minulosti, které sám performuje. Jsme tak třeba svědky synovy zoufalé snahy upoutat otcovu pozornost pomocí dětského „obývákového“ vystoupení na píseň Barbie Girl od skupiny Aqua, jejich nesčetných hádek, při kterých sklo a nádobí létá vzduchem, a i mála intimních a hřejivých interakcí mezi dvěma muži. Třeba když syn otce navštěvuje v jeho stáří a sleduje jeho proměnu v citlivého muže, snad i hrdého na svého syna. Jindy mu zase syn ale chladně odpírá pomeranče, které mu přinesl a ledabyle je hází kolem starého otce tak, aby se k nim nedostal.
Emotivnost, expresivita a náruživost, s níž oba herci vytvářejí dvě odlišně poničené postavy, je působivá, časem se ale okouká určitá laciná doslovnost, se kterou inscenace často pracuje. To řečené Krejčíkem je vzápětí demonstrováno na Mašurovi a tato doslovná popisnost posléze bohužel celek okrádá o kouzlo metafory a vlastní divácké imaginace.
Potřeba vše říct a hned i přesně demonstrovat jinak zdařilé inscenaci vytvářející tíživou atmosféru plnou obviňování, očerňování, zpovídání se, hledání útěchy a rozuzlení ubírá na síle a přesvědčivosti. Dialog syna s otcem, který Krejčík s Mašurou vytváří, totiž jinak skvěle komentuje komplikovanosti všedních vztahů, které sami každý den prožíváme.