KDO SE BOJÍ, NESMÍ DO VIRTUÁLNÍHO LESA DÍL II.
Komplexní vědecká práce - Gesamtwissenschaftwerk
Potenciál
V sousedním Německu v současnosti vzniká stále více a více projektů a hybridních festivalů, kde se potkávají různé oblasti, obory a instituce. K německému festivalu imerzivních umění Dive (zkratka pro Digital Immersive Virtual Environment) se v letošním posledním ročníku připojilo Bochumské Schauspielhaus, které svou hlavní budovu poskytlo interaktivní instalaci s názvem I AM (VR) režisérce Susanne Kennedy, jež v posledních letech získala několik významných ocenění a působí především v mnichovském divadle Kammerspiele. Režisérka Kennedyová, po několikaleté zkušenosti s prací s technologiemi, nyní zkoumá potenciál divadla ve spojení s virtuální realitou. S pomocí VR headsetu se diváci mohou pohybovat vizuálně úchvatným světem, jejž vyvinuli scénograf Markus Selg a programátor Rodrik Biersteker, kteří společně vyhráli německou divadelní cenu v roce 2020 v kategorii nejlepší výprava za inscenaci Ultraworld v rámci Volksbühne Berlin. I AM (VR) noří diváky do zvláštního světa, ve kterém se prolínají mýty a sci-fi. Návštěvníci této divadelní virtuální reality se, podobně jako Oidipus, vydávají za sebepoznáním. Pod vedením digitálních avatarů procházejí fázemi „duchovního vývoje“, dokud nejsou připraveni postavit se před orákulum.
Do Bochumi jsem jela speciálně za tímto 40 minut dlouhým virtuálně – imerzivním zážitkem a má touha, aby performativní tvar byl nejen zábavou ale i sebepoznáním, se splnila. Byl to divadelní rituál se vším všudy. Vydala jsem se do velkolepé bochumské divadelní budovy, koupila si lístek, a v předsálí v prvním patře byla uvaděčkami doprovozena do bílého stanu, kde mě posadily na ornamentálně zdobený kobereček a pomohly mi s nasazením VR headsetu a sluchátek. Prvotní technologické problémy s kontaktem a zvukem hbitě vyřešil technik Saša, což bylo velmi vtipné a dramatické a přineslo to zjištění, že technické potíže mohou do uměleckého díla přinést kouzlo nečekaného a život. V dalším okamžiku jsem se ocitla v úplně jiných dimenzích a v nich se ponořila do svého vlastního prožitku a příběhu. Překvapila mě dokonalost vizualizace, která přispěla k silnému emočně-tělesnému prožitku. Vstupem do prvního prostoru je dlouhý tunel, v němž plujete na svém koberečku a slyšíte hlasy mnoha lidí, kteří se ptají na otázky, jaké někdy běží hlavou každému z nás: Proč je žlutá barva žlutá? Jak velký je vesmír? Jaký je smysl mého života? apod. K dalším interaktivním krokům vás navádí hlas vypravěče i obrazy a postupně projdete přes vstup do meditační místnosti, místnosti s příběhem, a dokonce i přes virtuální les, kde zapadá slunce a kde zapálíte oheň, až nakonec vyjedete výtahem ke stromu poznání. Poté plujete nekonečným prostorem ke kyklopickému Oráklu, které na vás mrká pokaždé jiným naprosto reálně vyhlížejícím okem. Nakonec vás vybízí, ať položíte svou základní otázku. Mám tušení, že odpověď, je jen jedna a pro všechny stejná, ale důležité je, že vás myšlenka pozvedne a uvědomíte si, že odpověď leží ve vás samotných.
Techno šamanismus
V architektonickém moderním skvostu zvaném Dortmunder U – mrakodrapu, který vypadá jako z komixu, se nachází Zentrum für Kunst und Kreativität – sídlí sekce Technické fakulty a HMKV. Der Hartware Medien Kunstverein je prostor pro produkci, prezentaci a zprostředkování současných, respektive experimentálních médií a umění. Tato instituce pracuje na úrovni již zmíněné komplexnosti (zvolila bych opět ono označení Gesamtwissenschaftwerk) – spolupracují s inženýry, výtvarníky, performery i divadelníky např. z oboru dramaturgie. V každém patře mrakodrapu probíhá samostatná výstava, jejíž návštěvníci-účastníci nezůstávají pouze pasivními příjemci.
Nejdůležitější z hlediska performance je aktuální instalace, která probíhá do února 2022 a nese název Techno schamanismus. V této výstavě umělci zkoumají spojení mezi starověkými rituály a futuristickými systémy. Hlavní postavou celé expozice je Joseph Beuys, jejím tématem je stoleté výročí jeho narození. Jako výchozí bod svého uměleckého působení pěstoval celou dobu vlastní postavu šamana. Techno šamanismus v názvu inscenace se zase zaměřuje na současné umělce, kteří považují šamanismus za svého druhu technologii, ale zároveň používají nové technologie k vyvolávání šamanských energií. Exprese, které Beuys tak ikonicky využíval k léčení a transformaci společnosti, ke kultivaci duchovního spojení s prostředím, k překonání moci a logiky kapitálu, nyní používají současní umělci, kteří tímto aktualizují své strategie a otázky týkající se digitální doby. Rozhodnete-li se vkročit, budete naprosto pohlceni a zhruba po hodině se vrátíte zpět do šedé reality města Dortmund. Výstava pracuje s klasickým rozdělením prostoru na výtvarné exponáty, publikace a imerzivní video instalaci. Skrze ni můžete vstoupit do virtuální reality, ve které jste aktéry vy sami a sem tam i nějaká jiná, zvláštní bytost. Závěrem se dostáváte k roztomilému manifestu kybernetických čarodějnic, který obsahuje například tuto část: „Jeden uzel v čase. Poté se svět změnil, zmizela paměť a pak už jsme nemohli chápat život, ani vpřed ani vzad. Je čas přestat uhýbat, přestat se klamat. Čas čelit aktuálním změnám. Ne bez úzkosti, ale s odhodláním.“
Kombinování forem a sdílení
Hybridní tvar OBLOMOW REVISITED kolínského městského divadla v režii Luka Percevala měl premiéru 11.11.21. Tato inscenace založená na Gončarovově klasickém díle klade otázku: co se stane s lidmi, kteří se cítí odpojení, kteří nebudou chodit ven a nebudou sedět v kavárnách nebo divadlech ani potom, až pandemie skončí? Celý příběh Oblomowa se odehrál prakticky před vlastní divadelní premiérou, která byla vrcholem a jíž také projekt končí. Tento divadelní seriál trval 6 týdnů a za celou dobu měl několik tisíc shlédnutí. To je počet diváků, který by se fyzicky do divadla nikdy nedostal. Kolínský Schauspielhaus začal s digitalitou experimentovat až na začátku pandemie a po pokusech se streamy a podcasty se podařilo prakticky objevit nový umělecký formát. Což znamená hodně pro herectví i dramaturgii a odpovídá to na otázku, co by se asi stalo, kdybychom se totálně odloučili od klasického divadelního jeviště. Dramaturgyně Lea Göbel hovoří o budoucnosti, ve které se sice nechce rozloučit s jevištěm, ale digitalizaci bere jako dobrý doplněk. V rámci svého výzkumu jsem s Leou mluvila o nových pocitech a o tom, co tato zkušenost přinesla její práci:
Co Oblomow přinesl pro budoucnost kolínského divadla a co je poučením pro příště?
-Tento projekt ukázal, že digitální tvorba není pouze náhradním produktem koronavirové pandemie, ale že by se divadlo mělo i nadále zabývat virtuálními narativy a digitálním obsahem. Protože a především je zde publikum, které to chce vidět. Díky digitálním projektům lze také oslovit nové diváky. Přišlo by mi to skvělé, kdybychom mohli za sezónu uvést vždy jednu digitální inscenaci jako dodatek k „analogovému“ programu.
Jaké jsou tvé pocity po úspěšném uvedení něčeho nového a jaké byly nebo jsou reakce publika?
-Reakcí publika jsem byla velmi překvapená. K tomu musím dodat, že se z našich diváků stali zvědaví Twitch-chateři (Twitch-chat je chatovací místnost). Na této platformě jste měli možnost sledovat náš projekt jako vícedílnou sérii. Uživatelé, kteří se přihlásili až později, byli o obsahu informováni lidmi, kteří už tam byli delší dobu. Stačilo, aby se k chatu připojili pod heslem „co se doteď stalo“. Vlastně jsme s inscenací OBLOMOW REVISITED oslovili lidi, kteří normálně do divadla nechodí. Buď proto, že je program nezajímá, nebo proto, že tam nikdy nebyli – protože divadlo je často vnímáno jako místo „elitní kultury“, ke které má řada lidí respekt. Přiblížili jsme tedy divadelní obsah publiku divadla neznalému: Jak vzniká inscenace? Jak vznikají kostýmy, scéna a obsazení? Jak dlouho zkoušíte? Mnozí to považovali za velmi vzrušující!
Rozuměla jsem tomu správně, že každý díl měl tisíce followerů?
-Správně. V našem archivu je zhruba 50 videí, které jsme za celou dobu natočili. Průměrně mají všechna videa kolem stovek zhlédnutí. Náš nejvyšší počet diváků v jednu chvíli byl 8 000.
U Oblomowa se pracovalo na webových stránkách, které vznikly speciálně pro tento projekt, i na sociálních sítích. Pracovalo se tam s iluzí a fakeováním skutečnosti – divák mohl po celou dobu sledovat divadelní zkoušení a kupříkladu zcela reálně působící konflikty, které během něj probíhaly mezi herci a inscenátory, a mohl na ně reagovat. Až zpětně se dozvěděl, že to, co působilo jako reálná hádka mezi tvůrci, bylo taktéž zinscenované. Pro dokonalý výsledek jsme se rozhodli technicky spolupracovat s Romanem Senklem, jedním ze zakládajících členů Akademie für Theater und Digitalität a současným odpovědným technikem pro digitální odvětví městského divadla Dortmund. Dortmundská divadelně digitální akademie jako první svého druhu vznikla před třemi lety a má zásadní postavení. Institutu proto bude věnován celý a poslední díl této trilogie.
Andrijana Trpković