• barboraetlikova

Katedrála svatého Víta viděná v mlze (ke III. nádvoří 48/2 v DISKu)

Předvánoční návštěva inscenace III. nádvoří 48/2 v divadle DISK patří k zážitkům, které vnímám i téměř s dvouměsíčním odstupem živě, jako by se přihodily včera. Zřejmě mě vzpomínky na ten večer jen tak neopustí, a proto je na čase si ujasnit, co na tomto setkání s prací absolventského ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla vlastně bylo tak zajímavého.


V rámci této inscenace se promění skoro celý divadelní sál v hlavní loď Katedrály svatého Víta, kterou vlivem pandemie opustily davy turistů. Velké čtvercové pláty lina, dlaždicovitě pokrývající celé jeviště, evokují mramorové kvádry skutečné podlahy a svými rozměry připomenou rozlehlé prostředí katedrály. DISK ostatně také není zrovna malý, takže se má tato asociace na co navázat a vzniká věrohodný chrámový dojem. Během „mého“ představení se v postranních prostorách za zábranami na sebe diváci ve stoje trochu mačkali, obcházeli prostor a měnili tak úhel pohledu na dění, poposedávali po zemi či po schodech a starali se o svůj dobrý výhled. Připomínalo to turistickou prohlídku. Dojem, že se diváci dostali do pozice cizinců, na které mají políčeno prodejci suvenýrů, posiluje přítomnost stánku s bohatou nabídkou svatých obrázků či jiných katolických předmětů a s prodavačkou zahleděnou do displeje mobilního telefonu. Na stánek ale diváci narazí pouze hned po vstupu do divadelního sálu, pak se jim během hlavní části představení ztratí z dohledu.


foto Veronika Čechmánková, zachyceny: Alžběta Nováková, Olga Pesotska a Inna Zhulina

Jednoduchý příběh, který se během představení odehraje, je vyprávěn s využitím principů charakteristických pro ten typ divadelní tvorby, jemuž se poněkud nešťastně říká „imerzivní“. Už byla řeč o nezvyklém fyzickém zapojení diváků a o zesíleném vědomí, že každému přihlížejícímu mnoho zajímavých detailů uniká prostě proto, že dění pozoruje ze své omezené pozice v rozlehlém prostoru. V imerzivním divadle mohou diváci volit, avšak pouze se zesíleným vědomím faktu, že se svým výběrem vzdávají spousty jiných možností. To, co pojí III. nádvoří s běžnými podobami imerzivního divadla nejhlouběji, je způsob, jímž se tu nakládá s předměty. V případě většiny imerzivní produkce se na rekvizitách nešetří co do jejich množství, ani času vloženého do jejich piplání. Diváci se například mohou prohrabovat šuplaty plnými osobních věcí, číst soukromou korespondenci postav nebo do detailů zkoumat makety v životní velikosti. Významová sdělnost těchto předmětů se však utápí v jejich haptických kvalitách, v atmosféře, již kolem sebe daná věc šíří, v mlhavých asociacích, jež vzbuzuje. Možná by se dalo říct, že věc jako taková v její neproniknutelnosti se stává stejně důležitou jako významy, které jí přisuzuje vnímatel. V některých případech může vést mnohem zajímavější život než pozorovatel, a právě tento moment je dle mého názoru důležitý ve III. nádvoří.


Pracuje se tu s protikladem: katedrála byla zamýšlena jako dům pro křesťanského boha, který dává sílu povznést se nad hmotou skutečnost. Jenomže od chvíle, kdy se z ní stala hlavně historická památka, kam se mimo přední části platí vstup, nejspíš to proměnilo i účel celé budovy. Zachování krásných předmětů se stalo podstatnější než péče o lidskou duši. Tak jsem alespoň četla základní tezi této inscenace v režii Elišky Říhové. Nevyznívá ale jako moralizující výtka, je to spíš danost hodná prozkoumání. Pobyt dvou ukrajinských uklízeček a české správkyně v katedrále, která ztratila svou náboženskou funkci, obsahuje přesto jistý druh spirituality.


Mocným aktérem se na jedné straně stává strach z mechanického poškození symbolických předmětů. Situace, kdy uklízečky použijí nevhodný čisticí prostředek na choulostivý povrch, tu nabírají podobu intenzivních mikrodramat. Otírání prachu z těla Ježíše na krucifixu je inscenováno jako biblický výjev, ale jen do té míry, do jaké se tak situace může jevit náhodnému, zběžnému pozorovateli. Dezorientovaný pohled cizince, tupé prázdno propouštějící jen částečné a letmé proniknutí smyslu, to jsou brýle, které imerzivní divadlo publiku nasazuje často. Ve III. nádvoří podléhají imerzi především postavy. Nechávají se pohltit praktickými starostmi o prostor a únavou. Když člověka úklid hodně zmůže, je logické, že se v jeden moment pokusí uplatnit svůj nárok na pauzu na kávu. Pakliže se po dlouhém hledání zásuvky pro varnou konvici ukáže, že ta jediná volná se nachází u svatostánku, je to pak už jen otázka bezděčného úkonu a z posvátného předmětu se stane polička. Na místě monstrance se octne varná konvice, nevědomky dochází ke svatokrádeži.


Jenže potřeba posvátna také jen tak nezmizí, a tak proti rutinní a neuvědomované svatokrádeži stojí linka s nádherně ozdobenými oživými mrtvolami. Ty vycítily, že prostředí katedrály je bez návštěv věřících stejně mrtvolné jako jejich krypty, a rozhodly se rozšířit své teritorium. I tato linka je podána ve stylizaci odpovídající pohledu člověka odvyklého víře v nadpřirozeno. V programové brožuře se píše o Katedrále svatého Víta: „Každý, kdo do svatostánku vstoupí, jako první řekne: ‚Jé, tady je to krásný.’ Takže už sám prostor nevybízí člověka k duchovnímu aktu, ale k tomu, že vyndá foťák.“ Něco podobného by se dalo říct o zdejších oživlých mrtvolách, které nebudí primárně hrůzu, ale dojem muzejních exponátů – mají očnice vyšité barevnými korálky a bohatě zdobená pestrá roucha.


foto Veronika Čechmánková

Na inscenaci je důležité téma vidění jakožto procesu. Uklízečky ze strašidel nejprve vidí jenom špínu, kterou po nich musejí uklidit z již jednou vyčištěné podlahy. Jenomže postupně – a to je na celé inscenaci nejpozoruhodnější – začínají ostřit novým způsobem. Myslím, že právě tento rozměr III. nádvoří, mě tak silně vtáhl do hry. Vnímala jsem jednoduše jako velmi napínavé sledovat, co která uklízečka začíná vidět za omezující mlhou. Diváckou pozornost stimulovala i skutečnost, že to dlouho vypadalo, jako že se za děním neskrývá žádný rozumem uchopitelný smysl, byť si ho nakonec každá postava posvém našla. Opět ale hrály větší úlohu náhody nebo možná nějaké podvědomé vnitřní naprogramování spíš než bdělé rozhodnutí. Když jedna uklízečka zrovna stála na místě, kde se mrtvoly rozhodly konat své obřady, zapadla do jejich ceremoniální choreografie a už s nimi zůstala. Jeden moment bych ráda vyzdvihla jakožto výjimečně mnoho vypovídající o imerzivním jazyku inscenace i o jejím stylu. V jedné situaci zírají vyděšené postavy k Ježíši na krucifixu zavěšeném nad scénou, pokoušejí se o modlitbu, vpíjejí se do světce očima. Po čase situace dospěje do bodu, kdy ho bůhvíproč s pomocí teleskopické tyče sundají na zem. Kolem mě ten akt vyvolal slyšitelná pousmání, protože to působilo, jako by si postavy myslely, že se sochou Ježíše nadosah budou v bezpečí. V tom úkonu ale byla také spousta mechaničnosti – možná ho tak pokaždé sundávají, když ho chtějí oprášit. Který z nabízených výkladů byl bližší skutečnosti, anebo zda oba stejně a proč, zůstalo tajemstvím.


Odhaduji – a ráda bych se mýlila –, že mnoho diváků uvidí této inscenaci jen rozvláčnou kritiku náboženského turismu a konzumní společnosti. Pro mě to je ale jedno z nejsmysluplnějších využití imerzivního jazyka, které jsem na divadle mohla vidět. Inscenace tematizuje komerční potenciál imerzivního přístupu a současně imerzivitu pojímá jako výraz neodvratné proměny způsobu vnímání, již v současnosti zažíváme. Zviditelňuje mlhu, jakou v našich myslích zanechává informační smog, i úzkost ze ztráty návaznosti na kulturní tradice. Otevírá téma pověstné čím dál větší „povrchnosti“, z níž současné myšlení obviňují starší generace, ať už tím slovem myslí cokoliv. Je ale nezbytné vyjít dílu vstříc a naladit se na jeho novou citlivost, aby všechno výše popsané vyniklo, jelikož III. nádvoří 48/2 je dle mého názoru sice vizuálně atraktivní, leč divácky celkem náročná inscenace.


Barbora Etlíková


III. nádvoří 48/2 v DISKu

Zde se můžete připojit do podhoubového mailing listu - dáme vám vědět, když vyjde nový článek

Chtěli byste nám zanechat zprávu, navrhnout opravu či komentovat článek? Udělejte to zde.

Děkujeme za zpětnou vazbu!

Nejnovější příspěvky