Šéfredaktor online časopisu Taneční aktuality a absolvent Konzervatoře Duncan centre Josef Bartoš získal v září 2023 hned dva nové akademické tituly. Na Hudební fakultě Akademie múzických umění obhájil disertační práci Sdílené tělo / Empatie jako prediktor úspěchu profesionálních tanečníků a tanečnic. Na Katedře psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy mu přidělili magisterský titul, mimo jiné za diplomovou práci Perfekcionismus a poruchy příjmu potravy u profesionálních tanečnic a tanečníků klasického a současného tance. Z jeho snah propojit psychologii s oblastí tance můžeme čerpat inspiraci například v podcastové řadě Tanečních aktualit, kde se pravidelně věnuje tématům spojeným s mentálním zdravím tanečních umělkyň a umělců.
Oba se tu a tam napříč obory protínáme už mnoho let – nejen na poli psaní o performativních uměních, ale rovněž jsme svého času v rámci svých disertačních výzkumů společně navštěvovali mezinárodní konference Cognitive Futures in Arts and Humanities. Zatímco v mém případě šlo o lehký flirt s propojováním psychologie a umění, pro Josefa se téma záhy stalo zcela seriózním, systematicky sledovaným předmětem jeho nejširšího profesního zájmu. Že by naše občasné konverzace ve foyer při čekání na začátek tanečních představení měly přerůst v obsáhlý publikovaný rozhovor, mi bylo definitivně jasné, když jsme setkali v roce 2022 na Konferenci o tanečním výzkumu. Josef tehdy přednesl inspirativní příspěvek A Cognitive Approach: New Perspective to Dance Studies? o užitečných zásadách, které se dodržují v jiných humanitních vědách – především v mnohem strukturovanější psychologii.
Jak tě tvůj doktorský výzkum v tanci přivedl ke studiu psychologie?
On můj zájem o psychologii začal o něco dřív. Už když jsem odcházel z Konzervatoře Duncan centre, tak jsem si podal přihlášku na dvě vysoké školy. Jednu na HAMU a druhou na psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Takže už tenkrát mě psychologie zajímala, jenomže jsem se nakonec rozhodl pro HAMU. Neměl jsem za sebou nějakou výraznou aktivitu jako spousta mých spolužáků, kteří se psychologii opravdu věnovali po celou střední školu. Mě prostě obecně zajímal psychický život člověka. Stále vnímám, že tanec je pro mě hlavní činitel v mém životě a chci, aby to tak zůstalo.
Už během studia na HAMU jsem si ale začal všímat, že je obor Taneční věda brán hodně historicky. Což je v pořádku a je to dané pedagožkami, které ho vyučují. Ale já jsem cítil, že mi to nevyhovuje, a tak jsem začal hledat, co by šlo dělat dál. Na jedné přednášce jsme se bavili o propojení taneční vědy s jinými humanitními obory a paní profesorka Dorota Gremlicová zmínila, že spolupráce s psychologií skoro neexistuje. Tenkrát mě to trklo a šel jsem za ní s tím, že mě zajímalo, jestli by nešla udělat diplomová práce na téma „tanec a psychologie“. Tam pro mě tohle všechno začalo. Malý problém byl, že tohle nikdo nedělal. Neměl jsem za kým jít a zeptat se, co všechno se tady dá v téhle oblasti dělat.
Vidíš, já jsem myslela, že téma „psychologie a tanec“ je docela rozšířené.
Ani ne.
Ale třeba v oblasti neurokognitivní psychologie vyšlo pár publikací s tímhle tématem.
To je ale záležitost třeba posledních patnácti let. Možná dvaceti, když budu přehánět. Ti lidé se koncentrují kolem jedné konference Cognitive Futures in Arts and Humanities. Jinak se nemáš na koho obrátit.
Takže tahle konference, kam jsme spolu jezdili, je podle tebe jediný prostor, kde se veřejně a mezinárodně propojuje tanec s psychologií?
Kdysi, ještě před covidem, mě jedna profesorka navedla na to, že existuje psychoanalytická konference, která se zabývá uměním. Tenkrát jsem tam měl jet, dostal jsem na to i grant, ale pak přišel covid, takže se to neuskutečnilo. Minimálně v Čechách se propojení tance a psychologie nedělá. Nebo jen výjimečně. Nejblíž k tématu má asi antropologie a etnochoreologie, kterým se věnuje Daniela Stavělová. Ta mi nakonec vedla diplomku a disertačku, jenže pořád to nebyla psychologie.
Takže já jsem postupoval tak, že jsem zadával do Googlu „psychology of dance“ a zkoušel jsem najít něco… Tenkrát se mi moc nedařilo a asi týden před odevzdáním diplomky jsem zjistil, že existuje skvělý sborník The Neurocognition of Dance, ale to bylo trochu pozdě. A pak vlastně díky tobě, že jsi mi řekla o té konferenci Cognitive Futures in Arts and Humanities, se mi zobrazila celá nabídka lidí spojených s touhle akcí, kam patří i Bettina Bläsing, která je editorkou toho sborníku. Znal jsem jen ji a ještě Pil Hansen, se kterou Bläsing spolupracuje. Takže jsem začal chápat, že v té oblasti skutečně existují nějaké vědecké snahy. To mě nakoplo, říkal jsem si, že by bylo fajn se do toho zapojit.
V prváku na doktorátu jsem jel na tu konferenci poprvé, vlastně jsme tam jeli společně. Tenkrát mi ale nikdo neřekl, že tohle téma se sice zkoumat dá, ale rozhodně ne v podmínkách, které máme tady. A další věc je, že tahle konference nemá ani vlastní asociaci. To bylo první, co jsem řešil. Jestli se můžu někam zapsat, abych znal novinky a co se kde děje. Ale nebylo kam. A stále není. Nedávno jsem se stal alespoň členem Dance Studies Association, protože mám pocit, že myšlenkové zázemí americké tradice dance studies má k mému přístupu blíže než to evropské.
debata na MOVE festu, Ostrava 2023, foto Kamil Hauptmann
Tanec je pro vědu komplexní podnětový materiál.
A pokud se přesuneme do současnosti, kdy jsi nedávno dokončil magisterské studium na Katedře psychologie na FF UK, tak našel jsi tam někoho, kdo ti dává k tvému tématu cenné poznámky?
Ne, protože tam tanec nikdo nedělá. Vznikla jedna kniha od Jarmily Vondrové z JAMU, která se jmenuje Vliv psychiky na taneční výkon žáků a studentů. Budu možná trochu kritický, ale je to pedagogická psychologie aplikovaná na taneční prostředí. Což je v pořádku, ale nemá to přidanou hodnotu v přístupu k tanci, o který se zajímám já, ačkoliv se jedná o psychologii. Nic jiného tady vlastně neexistuje. Následek toho je, že disertační práci na HAMU jsem psal opravdu sám, protože jsem se neměl koho zeptat.
Znamená to, že ti na té Katedře psychologie nijak s tvým doktorským výzkumem na HAMU nepomohli?
Oni o něm vědí a občas mě i podporují. Třeba mi dovolili – což bylo super – že jsem v rámci doktorátu na HAMU dostal asistenta na výzkum a oni jim to započítali jako hodiny do účastí na psychologických výzkumech, které musejí mít studenti splněny.
A dokonce jsme s lidmi z Katedry psychologie mohli konzultovat i naši studii Osobnostní charakteristiky studentů tanečních konzervatoří: výzkum založený na pětifaktorové teorii osobnosti. Ona se vlastně vyvinula z jednoho úkolu z předmětu zaměřeného na psychologickou metodologii. Já jsem si tenkrát říkal: „Hele, když už ten výzkum budeme na tanečnících dělat, tak ho musíme i publikovat. Protože fakt nic podobného neexistuje. Tanci by to neskutečně pomohlo.“ Takže jsme to ze studentského úkolu dokopli až do akademické studie v recenzovaném periodiku.
Má o tvé bádání v oblasti spojení tance a psychologie někdo z psychologie zájem?
Takhle, abych to uvedl do kontextu… Když se podívám na to, kdo se ve světě zabývá tancem v souvislosti s psychologií, tak jich napočítám do deseti a nikdo z nich není v Česku. Je ale pravda, že v Národním ústavu duševního zdraví je jedna paní, která se zabývá vlivem hudby na psychiku člověka. Ale to není tanec… A pak díky Hance Polanské vím, že existuje interdisciplinární výzkum vztahu tance a demence.[1]/ Ona je ten jediný člověk, který se spojení tance a psychologie nějakým způsobem blíží. I když je to spíše medicína a neurověda, tak přece jenom je součástí toho i psychologie, protože se ve výzkumu snaží řešit kognitivní funkce. A ověřují i praktickou část – jestli jejich hypotézy opravdu fungují.
Míváš také někdy pocit, že vědci nemají nástroje na to, využít tanec v jeho komplexitě?
Myslím si, že si české medicínské týmy ještě neuvědomují, že přítomnost umělce, když zkoumají tanec, je stejně důležitá jako třeba přítomnost statistika, psychologa nebo neurologa. I když ostatní členové týmu rozumějí statistice, tak nebudou přesně vědět, jestli data nejsou zkreslená. Od toho je přítomný metodolog, který to pozná s jistotou a ví, co udělat, aby získaná data byla validní, a pak statistik, který udělá svá kouzla ve statistických programech. Neurolog třeba řekne: „Hele, my předpokládáme tohle, ale na magnetické rezonanci se nám ukazuje něco jiného.“ A psycholog se zase bude snažit nějakým způsobem hlídat, aby výzkum vypovídal něco o obecném efektu tance na psychiku. A stejně tak, když se používá nějaký specifický prvek tance, tak by tam měl být někdo, kdo tanci rozumí, jako je třeba Hanka, a hlídal, jestli je použitý správně. Ale tam pak samozřejmě nastává problém, že si výzkumné týmy neuvědomují, že je to samostatná disciplína. A zároveň, my jakožto taneční vědci nebo tanečníci se díváme na vědecké metody skrz prsty a sami se k nim nesnažíme přistoupit. Takže je to i na nás.
Jak to myslíš?
Když se budeme uzavírat do těch svých kruhů, tak nám to nepomůže. Když uvidíme, že se někde dělá nějaký výzkum, tak bychom měli nabídnout pomocnou ruku. Vždycky je to o komunikaci, i v té vědecké komunitě. Když budou dělat taneční výzkum příště a mít dobrou profesní zkušenost s nějakým tanečním odborníkem, tak pak ho s velkou pravděpodobností přizvou i do dalšího projektu. Jde o to, aby vznikla otevřenost napříč obory, bez předsudků.
Ale to se zatím podle tebe neděje?
Neděje. A má to za následek, že tanec je v některých výzkumných metodách používán opravdu banálně a nesmyslně. Na té konferenci, kde jsme se naposledy potkali (pozn. red. na Konferenci o tanečním výzkumu 2022 na pražské HAMU), se často zmiňovalo, že se zkoumá to, jak člověk vnímá tanec na funkční magnetické rezonanci nebo třeba na magnetoencefalografii pomocí videí trvajících jenom pár sekund. A z toho se potom dedukuje, co se děje během hodiny a půl, když se díváme na předsta