Vojtěch Švejda, Jan Kalivoda a Jan Dörner nás na začátku nejnovější inscenace seskupení Wariot Ideal Kámen nůžky papír ujišťují, že v následujících šedesáti minutách – víc bychom přece nevydrželi – vysvětlí všechno, co bychom podle jejich názoru měli vědět. Tvar místy připomíná performativní přednášku, jejímž cílem je pravděpodobně ironizovat autoritativní nastavení vzdělávacího systému hlavně za pomoci interakcí s publikem. Herci nechávají diváky, a to především přítomné děti, aby se hlásili o slovo, a po neuspokojivé odpovědi na otázku, jestli jsou bonbony zdravé (v určité míře totiž ano!), je neváhají rázně opravit. Zbytek večera pak věnují podobně závažným tématům: velkému třesku, společným základům všech náboženství, vztahu řádu a chaosu, nejdůležitějším lidským vynálezům, neviditelné ruce trhu nebo otázce, jestli světlo v lednici svítí i poté, co se její dveře zavřou.
Wariot Ideal | foto Martin Špelda
Témata se vrší překotným tempem a jen těžko se v inscenaci hledají záchytné body či náznak struktury. Nejčitelnějším refrénem se nakonec stává chaos. Ten byl totiž na počátku všeho. Až poté přišel řád. A každý pořádek (nejezení bonbonů) musí vyvažovat nepořádek (jezení bonbonů). Nad vysvětlováním, pojmenováváním a uspořádáváním jevů, jimiž člověk dává okolnímu světu systém a jež jsou hlavním obsahem inscenace, stojí anarchie a zmatek. To ony určují jejich kompozici.
Rozdělávání ohně | foto Martin Špelda
Informačně obsáhlou inscenaci dynamizují hudební čísla a soustředěná práce s objekty. Performeři na scéně za pomocí klacíků a provázků primitivním způsobem rozdělávají oheň, zprovozňují podomácku vyrobený gramofon, předvádí synchronizaci metronomů a prezentují revoluční 3D divadlo. Jeho ukázce předchází budované očekávání: diváci dostávají papírové 3D brýle už na pokladně, dlouho zůstávají bez využití, nakonec ale dojde na velkolepou prezentaci 3D fotografií, které samozřejmě doprovází vysvětlení toho, jak se trojrozměrný obraz v mozku tvoří. Ze všech scén je cítit velký zápal pro věc i dětská hravost. Ostatně tvůrci v anotaci uvádí, že se prostřednictvím inscenace snaží „osvětlit některé otázky, na které sami jako děti nedostali od rodičů odpověď“. Proto se dál ptají a hledají.
Synchronizace metronomů | foto Martin Špelda
Velkým úskalím inscenace je ale absence věkového omezení – je pouze označená za vhodnou pro rodiče s dětmi. Obávám se, že pokud představení navštíví mladší diváci, kteří nebudou na základě delší divácké zkušenosti navyklí na úvahy a polemiku o právě zhlédnutém, odejdou pouze s pocitem, že se jim někdo v šedesáti minutách snažil vysvětlit ÚPLNĚ všechno.