• eliraiterova

Jak mluví ten, kdo musí? (o podobách Zdi Marlene Haushofer v HaDivadle i na síti)

HaDivadlo vstupem do své 47. sezóny nazvané Nerůst vyhlásilo pauzu neustálému produkování nových divadelních inscenací a v duchu tématu si slíbilo neuvést žádnou novou premiéru kromě tří odložených ze sezony minulé. Ta nesla zaštiťující název Adaptace a po adaptaci Mobyho Dicka v režii Rastislava Balleka přinesla také českou premiéru divadelní adaptace románu Zeď rakouské spisovatelky Marlene Haushofer. Tento krok lze chápat také jako gesto a jako takové je úctyhodné. Vůči Marlene Haushofer má totiž české prostředí nejeden dluh. Ačkoli v německo-jazyčném prostředí je autorčino jméno více než známé a Zeď z roku 1963 je považována v podstatě za kultovní záležitost, u nás vyšla teprve před třemi lety a to jako vůbec první překlad Haushofer. Do roku 2019 se tak český čtenář nemohl s touto pozoruhodnou autorkou vůbec seznámit.


Do sezony zvané Adaptace patří román Haushofer ještě z jiného důvodu (než pouze a zkrátka proto, že jde o adaptaci); jeho hrdinkou je bezejmenná žena, která nám prostřednictvím svých retrospektivních deníkových svědectví přináší zprávu o katastrofě, která ji potkala. Zatímco trávila čas na lovecké chatě své sestřenice a jejího manžela, kteří se mezitím vydali na procházku do vesnice, vyrostla v blízkosti chaty hladká průhledná zeď. Hrdinka tak zůstává uvězněna na několika kilometrech čtverečních, odříznuta od světa, sama s cizím psem, krávou, již objeví na přilehlé pastvině, a kočkou, která se jednoho večera přikrade do lovecké chaty. Co tedy zbývá? Sebevražda nebo nekompromisní tvrdá adaptace. Hrdinka zvolí druhou možnost.


Sama Haushofer přiznala Zdi značnou míru autobiografičnosti. Román můžeme číst jako odraz úzkostí a depresí, se kterými se potýkala od mládí; zeď jako metaforická překážka, vězení rodinného maloměstského života, který žila namísto dráhy emancipované spisovatelky. Haushofer zemřela mladá, ve svých padesáti letech, na rakovinu kostí. Zdá se mi to zvláštně příhodné, pro témata síly a křehkosti prostupující jak její dílo, tak její životní příběh.


Marie Ludvíková při remediaci, foto: HaDivadlo

Remediace: sdílet samotu po kapitolách


Naplánovanou březnovou premiéru Zdi zahradila zeď jiná – lockdown. Z toho důvodu se tvůrci rozhodli adaptovat (!), rozpracovanou inscenaci tzv. „zremediovat“ a umístit na webové stránky za tímto účelem vytvořené. Díky remediaci, tedy přelití vzniklého materiálu do rozličných mediálních podob, vzniklo dvacet pět krátkých kapitol provádějících celým románem, které tvůrci od dubna do května vypouštěli do virtuálního éteru: audio, video, fotografie, text… (mojí oblíbenou kapitolou je Bouřka, v níž můžete ovládat audio-panely s nahraným deníkovým záznamem hrdinky a různými zvuky deště a hromů, a potom video-sekvence listování Zemědělským kalendářem z roku 1983 se všemi jeho obskurnostmi). Tvůrci chápali remediaci jako experiment, který jejich slovy „neměl nabízet jedinou ‚pravou‘ interpretaci románu“, ale být spíše „kolektivní evokací fragmentů Zdi uvnitř naší omezené reality“ a umožnit tak jiné setkání s „alpskou Robinsonkou“ Marlene Haushofer.


Seriál jsem na jaře sledovat nestihla, nicméně jsem ho procházela teď na podzim po jeho kompletním zveřejnění, několik dnů před návštěvou divadla. Zatímco jsem si kapitoly pouštěla v době, kdy jsem byla zrovna několik dnů nezvykle sama doma, bezděčně jsem se tak myslím potkala s účinkem, kterého chtěli tvůrci docílit v covidové uzávěrce: samotu a usebrání hrdinky jsem prožívala intenzivněji, tísnivěji, a zároveň mi ona sama byla bližší, než by mi byla, kdybych se s remediací setkala někde v kavárně nebo ve vlaku. Hrdinka se stala na pár hodin součástí mého večera, mé osobní samoty. Inscenaci jsem pak také na základě tohoto zážitku, svou intenzitou se přibližujícímu zážitku četby románu, navštívila v napětí a očekávání.


Remediace, foto: HaDivadlo

Inscenace: otázky po teple a chladu


Zeď v režii Kamily Polívkové rozhodně není tradiční divadelní inscenací (ať už si na škále „tradiční“ představíte cokoli). Režisérka v HaDivadle spolu s dramaturgy Annou Prstkovou a Ivanem Burajem představila tvar, který štěpí vnímání diváka a vede ho spíše než k sledování narativní linie k pozorování dílčích detailů a nuancí. Oproti vizuálním vjemům jsou předsunuté zvukové plochy: audio nahrávky i ozvučené předměty na scéně, a tato vrstva tvoří styčné pole inscenace. Drží například divákovu pozornost v momentě, kdy Tereza Hofová coby představitelka hlavní a jediné hrdinky poměrně dlouho přeřezává tupou pilou tenký kmen. Za standardních podmínek by divák nejspíš rychleji ztratil pozornost, kmen je ovšem nazvučený a jakákoli manipulace s ním je tak hlasitější a plnější a tím jakoby blíž, zvnitřněná, intenzivní. Hlediště je postavené jako tři elevace do tří stran kolem bílé čtverhranné jevištní plochy, přičemž se hraje na různé strany. Otázka, kam se posadíte, je tedy klíčová, a její špatné vyhodnocení vás může poněkud nešťastně znevýhodnit.


Mé pochybnosti ohledně inscenace se sbíhají v otázce po povaze projevu Terezy Hofové. Ten je pojatý psychologicko-realisticky s nádechem patosu, věty jsou ceděné skrze ústa s jakými sekanými důrazy, znějícími trochu povýšeně, distancovaně, a často je provázejí vzlyky, zályky a také prožívaná gesta (křečovité sevření vlasů na temeni hlavy). Je zde patrná hereččina snaha zvnitřnit si postavu, pochopit její počínání a soucítit s ní, otevřít její bolest. Potíž to představuje ze dvou důvodů. Zaprvé se tento projev bije s projevem ostatních herců, kteří představují zvířata v hrdinčině blízkosti a budují jejich ztvárnění na osobnostním herectví, minimalisticky, s hravostí a humorem. Nejvýrazněji takové pojetí působí u Marie Ludvíkové, která v roli Belly svým držením těla, úsporným pohybem a neustálým žvýkáním žvýkaček zcela přesně nahmatává esenci způsobu, jakým na člověka působí kráva. V jejím decentním počínání je obsažena velkorysá rozvaha a přitom zachovává nadsázku, lehkost, vtip. Také ostatní herci postupují v tomto duchu; v nenápadných nahozeních pozorujeme věrného, trochu melancholického Rysa Jiřího Svobody, obezřetnou, člověkem kdysi zraněnou Kočku Kamily Valůškové nebo drzá rozjívená koťata Magdaleny Strakové a Táni Malíkové, Tygra a Perlu.


Druhá potíž tkvící v Hofové projevu se mi zdá ještě jaksi esenciálnější, hlubší, problematičtější. Pociťuji ji v tom, že pro dramatický psychologický přístup není v textové předloze opora. Pamatuji si, že můj hlavní čtenářský zážitek při prvotním setkání se Zdí spočíval v naprostém odzbrojení a v šoku nad chováním hlavním hrdinky, v údivu nad její naprostou mírou přizpůsobení a vytrvalosti v situaci nanejvýš děsivé, bezvýchodné. Znovu a znovu jsem si kladla otázku, proč se hrdinka nezkusí podkopat pod zdí, proč nepozoruje, kudy vede hranice zdi a jak daleko sahá, proč nepátrá po dalších lidech v zahrazené oblasti? A jak je možné, že se ve vzpomínkách nevrací k vlastní minulosti, ke svým dětem, o kterých pouze konstatuje, že jsou pro ni již mrtvé? Koncentruje se na jediné: přežít, být zde a nyní, starat se o svá zvířata. „Stal se ze mě strom,“ říká, zatímco čím dál těsněji srůstá s přírodou. Pokud by ale hrdinka uvažovala podobně zranitelně, dramaticky, jako uvažuje v Hofové podání, podobným otázkám by se přeci neubránila? Konflikt jako kdyby krystalizoval v tom, co Lehmann nazývá teplé a chladné divadlo – jako by se Hofová snažila vydolovat teplo na místě, kde panuje pouze chlad a v tomto důsledku její počínání vyznívalo nepatřičně, uměle.


Hofová nese na bedrech nesmírně obtížný úkol, celá inscenace skutečně stojí v podstatě na ní a herečka nemá plnohodnotného partnera, prchlivá zvířata skládají v kontextu její úlohy jen drobné střípky na okraji celku. Navíc text drží na holé bílé ploše, obklopena diváky ze tří stran. Racionálně takový koncept dává smysl: vržena do nehostinného prostoru, v ostrém kontrastu se zvířaty, které tato skutečnost nejspíš netrápí. Scénicky je ale velmi problematický, těžkopádný a ve snaze o minimalismus působí paradoxně až příliš doslovně. Zároveň se domnívám, že mohlo být mé vnímání podpořeno konstelací na první repríze, zdálo se, že panuje především ze strany Hofové určitá nervozita, a dokážu si představit, že postava hlavní hrdinky vyzní na jiných reprízách ve svém jednání chladnější, věcnější, racionálnější, epičtější. Takové pojetí by mohlo lépe odpovídat strohosti jazyka a myšlení Haushofer. Jak píše o Zdi v textu pro revue pro literaturu a kulturu Souvislosti Jiří Zizler: „Je to psaní bez efektů, beze snahy o vytváření literatury. (…) Takhle píše jen ten, kdo musí, jen ten, komu můžeme věřit každé slovo.“ Podobné podněty lze přeložit na divadlo: jak se v divadelní adaptaci oprostit od efektů (třeba i jen efektů v hlasové dikci), od snahy vytvářet divadlo; jak zprostředkovat příběh někoho, kdo mluví, protože musí? Takové otázky se mi zdají v kontextu dramatizování Zdi velmi palčivé.


Eliška Raiterová


Zeď: https://www.hadivadlo.cz/hra/zed/


Kompletní remediace rozpracované inscenace: https://zed.hadivadlo.cz/

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše