Dramaturg a dramatik Jiří Janků vystudoval český jazyk, literaturu a historii na Pedagogické fakultě v Ostravě a dramaturgii činoherního divadla na DAMU. Již během studia pracoval jako dramaturg v Divadle Petra Bezruče v Ostravě a v roce 1994 se stal jedním ze spoluzakladatelů Divadelního sdružení CD 94. V letech 2002–2006 byl dramaturgem Středočeského divadla Kladno. Odtud odešel společně se svým dlouholetým souputníkem, režisérem Petrem Svojtkou, do Městských divadel pražských, kde působil v letech 2006–2018. V současné době působí v Divadle na Vinohradech a v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Sestavit repertoár tak, aby oslovil diváky, a přitom moct za všechny tituly dát umělecky takzvaně ruku do ohně, je podle něj velká výzva.
dramaturg a dramatik Jiří Janků, foto Divadlo na Vinohradech
S režisérem Petrem Svojtkou chystáte pro Divadlo na Vinohradech jevištní ztvárnění románu Aleny Mornštajnové Hana. Ten už se dočkal dvou dramatizací, v Klicperově divadle v Hradci Králové a v Městském divadle Brno. Vy jste připravil vlastní dramatizaci, čím vás předloha zaujala?
My už jsme s Petrem Svojtkou uvedli řadu dramatizací, stejně jako s Kateřinou Duškovou v Liberci. Když děláte vlastní adaptaci pro konkrétní soubor, má to tu výhodu, že si už během psaní dokážete projektovat obsazení rolí. K Haně jsme sáhli proto, že současné české, nebo spíše moravské, spisovatelky, které se zabývají dějinami dvacátého století, se staly literárním fenoménem. Ať už je to právě Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková nebo Karin Lednická. Pro mě tuto řadu vlastně otevřela už Květa Legátová. Všechny dokážou napsat nesmírně poutavé příběhy vycházející ze skutečných událostí. Já jsem vášnivým čtenářem a v devadesátých letech jsem měl nějakou dobu pocit, že se česká literatura nikam neposouvá. Pak se ale objevily právě tyto dámy a já mám obrovskou radost z toho, že vznikají čtivé knihy, které mají nějakou výpovědní hodnotu a přinášejí témata, o kterých je třeba mluvit.
Je to tak, že když čtete román, tak už se vám v hlavě odehrává představa, jak by se látka dala přenést na jeviště?
Ano, třeba když jsem četl Hanu, tak jsem ihned začal uvažovat o dramatizaci, protože ten příběh je velice silný. Mám dojem, že by mohl oslovit právě diváky tady v Divadle na Vinohradech. Ta kniha není jen o holokaustu, ale především o pocitu viny a o tom, jak byly dějiny dvacátého století zběsilé.
Prozraďte, na které české autory máte ještě takzvaně spadeno?
Rádi bychom uvedli v Liberci některý z textů Jaroslava Rudiše, protože on je s tím krajem spojený. Už jsme uvedli dramatizaci jeho komiksového románu Alois Nebel. Na Liberec je dokonale navázaný Grand Hotel, ale uvidíme, titul právě hledáme.
Co musí ta kniha mít, abyste si řekl, že má dramatický potenciál?
Tak on se dá zinscenovat i telefonní seznam nebo jízdní řád. Ale čím se třeba s Petrem Svojtkou dlouhodobě zabýváme, to je židovská tematika, zejména osudy českých Židů. Už jsme na toto téma udělali celou řadu inscenací a stále nás to nějak oslovuje. V Liberci jsme například s izraelskou dramatičkou Hadar Galron připravili zcela originální projekt s titulem Moje první židovské Vánoce. Podařilo se nám tuto autorku světového formátu přesvědčit, aby přímo pro Divadlo F. X. Šaldy napsala hru. Bylo to velice specifické, protože samozřejmě představa dámy, která se narodila v Londýně a celý život prožila v Izraeli, o tom, co to znamenalo žít v komunismu tady v Čechách, byla trošku zkreslená. A přece jen ji zajímají na židovství trochu jiné aspekty než nás. Ale nakonec jsme se dobrali k zajímavému tvaru a myslím si, že vznikla velice poutavá inscenace, se kterou jsme měli odjet i do Izraele. Bohužel to bylo naplánováno na listopad loňského roku, takže vše zhatila válka.
Z inscenace Moje první židovské Vánoce, foto Divadlo F. X. Šaldy
Když ještě přemýšlím o Haně Aleny Mornštajnové, tak téma války, potažmo válečných uprchlíků, je v současné situaci bohužel dost aktuální.
Samozřejmě, je to tak, a právě hledání témat, která vypovídají o dnešní době, je dle mého pro práci dramaturga stěžejní.
Vy se nebojíte žánru komedie ať už jako dramaturg nebo jako autor. Co musí podle vás komedie mít, aby byla inteligentní?
Já si myslím, že uvádět komedii jen proto, aby se lidé zasmáli, je málo, že to zkrátka nestačí. Takže i tam je přítomnost tématu důležitá. V Česku máme obrovskou tradici kvalitního divadelního humoru, stačí připomenout Voskovce s Werichem, Semafor, Vodňanského a Skoumala, Ypsilonku a tak dále. V tom je nastavená určitá laťka. Jsou i komedie, kde si takzvaně utíráte nos židlí, ale já když píšu jakoukoliv komedii, tak se snažím, aby to nikdy nebylo podbízivé. Aby ten humor byl chytrý a aby nad tím divák mohl trochu přemýšlet.
Hadar Galron si velmi oblíbila Českou republiku, jak k tomu vlastně došlo?
Ona tady prorazila svou hrou Mikve, která se prvně uváděla v Národním divadle na scéně divadla Kolowrat v režii Michala Dočekala. Od té doby ovládla česká jeviště, protože je opravdu dobře napsaná, a navíc dává herecké příležitosti dámské části souboru. Hadar si v česku od své první návštěvy našla hodně přátel, já a Petr Svojtka jsme ji poznali na festivalu Isra-Drama v Tel Avivu. Víte, když jsem poprvé přijel do Izraele, tak jsem měl pocit, že jsem u sousedů. Protože mentalita lidí nebo smysl pro humor jsou velice podobné a asi není náhoda, že česko-izraelské vztahy jsou nadstandardní. Myslím si, že oproti ostatním evropským zemím, kde v současné situaci opět bují antisemitismus, u nás vlastně takovou míru této nesnášenlivosti neznáme. Pokud tedy nepočítám nějaké krajně pravicové extremisty. To byl také aspekt, na který jsme naráželi během spolupráce s Hadar v Liberci, protože ona měla potřebu víc to téma antisemitismu akcentovat, ale my jsme tady opravdu vždy Židy vnímali jako jedny z nás.
Jak vlastně hra Moje první židovské Vánoce vznikala? Hadar Galron vycházela z příběhů konkrétních lidí?
Ona si na základě reálné předlohy vymyslela příběh, který se odehrává v Liberci. Fascinovalo ji to, co se dělo s židovskou identitou v komunistickém Československu, tedy ve druhé a třetí generaci přeživších holocaustu. Řada lidí se svého židovství zřekla, buď v důsledku válečných zvěrstev ztratili víru v Boha, nebo se báli o své životy, protože politické procesy v padesátých letech měly také antisemitský podtext. Lidé si měnili jména, vzpomeňme třeba na Otu Pavla, který se vzdal svého typicky židovského příjmení Popper. Zajímavé je, že další generace se opět k židovství vrací, aniž by třeba o svých kořenech věděla. My jsme absolvovali desítky rozhovorů především s lidmi z pražské židovské obce a vyslechli jsme spoustu nesmírně zajímavých příběhů. Hadar to všechno zapisovala, zkoumala a na základě toho vznikal text.
