Na festivalu čisté improvizace se odehrála také projekce poloimprovizovaného Husitského filmu s podtitulem Kapitoly ze života Jaška z Třesovic v režii Michala Bednáře a Jana Hofmana, který vznikl během pěti natáčecích dní. Uvádí se pod hlavičkou 11:55, byť jeho obsazení zahrnovalo také členy spřízněných uskupení jako například 8lidí či Ufftenživot. Barbora Etlíková hovor odstartovala názorem, že Husitský film je dílo věnované polovzdělanosti povýšené na životní styl lidí, již sami sebe jinak považují za kulturní elitu.
Etlíková: Film pojednává o tom, jak se lidé, kteří nevědí nic o husitech, rozhodnou natočit o husitech film s poutavým názvem Za pravdu a podobojí. Petr Erbes představuje historika docenta Erbena, tedy odborníka, který by měl ručit za to, že tvůrci zůstanou alespoň trochu nohama na zemi. Jakožto jediný garant smysluplných vazeb filmu na současnou historiografii to však vůbec nemá lehké. Tvůrčí tým totiž vědeckým rešerším nechce věnovat pozornost, dokonce ani těm zpopularizovaným: nemá trpělivost. A tak je historik často umlčován s tím, že už mluví moc dlouho. Okolnosti ho nutí, aby hledal nové, poutavější způsoby, jak se podělit o své vědomosti. Klesá na úroveň pseudovědecké ezoteriky, aby ho vůbec někdo poslouchal.
Je na něj smutný pohled, když bere tvůrce do muzea, aby se podívali na „skutečný šíp“, který připravil Jana Žižku o oko. Nebo když je vede ke „skutečnému stromu“, pod nímž je prý pohřben Prokop Holý. Je to tím tristnější, že se z filmu ani nedá vyčíst, jestli docent Erben vnímá své ústupky jako pokles úrovně, anebo jestli své smýšlení plně a definitivně přizpůsobuje poptávce. Při sledování filmu mě často napadala asociace na filozofii Anny Hogenové, o jejímž veřejném vystupování nedávno vyšel v Lidových novinách ostře kriticky namířený článek Žena za pultem filozofie. Ve společnosti existuje obrovská poptávka po poznání, které by bylo srozumitelné a zároveň by člověka oslovovalo i emočně. Pro někoho zdatného v sebeprezentaci a s kladným vztahem k popularitě je snadné nechat se strhnout tímto vírem a nabízet úpadkové vzdělání. Všichni se tím či oním způsobem vyrovnáváme s oním tlakem – nic jiného nezbývá.
Sedláková: Mě vůbec nenapadlo, že by to byl film o úpadku vzdělání. Přišlo mi to spíš jako takový ironický, sarkastický a smutný komentář současného uměleckého světa. Čím víc se v tomhle prostředí pohybuji, tím víc mě baví tvorba lidí, kteří jsou ochotní a schopní si udělat legraci z toho, jací jsou pseudointelektuálové. Když totiž člověk působí v umění, snadno získá dojem, že vlastní patent na komplexní znalost všeho. Točí se filmy o molekulárních biolozích, zkoušejí se divadelní inscenace o fyzicích, umělci jsou schopní se ponořit do způsobů uvažování odborníků na různé oblasti, ale je otázka, jestli opravdu jdou do hloubky. Třeba tady v tom filmu všichni předstírají, jak moc milují husity a jak zásadní je to téma, jenomže nikoho z nich to vlastně nezajímá. Všichni do projektu přicházejí s osobní vizí, která existuje nezávisle na díle, byť se někdy proměňuje. Jedině představitel hlavní postavy Jaška z Třesovic, kterého ve filmu hraje Jan Hofman, má pro téma velký zápal. Na casting přichází v brnění (je to jeho civil) a štáb ocení jeho uvěřitelný projev, protože on i mimo fikční svět pevně věří, že je Jaškou z Třesovic.
Ze začátku mi popravdě připadalo, že tvůrci ze všech postav udělali blbečky a banálně shodili vlastně všechny umělce, kteří točí historické filmy. Ale pak se ukázalo, že chytře balancují na hranici trapnosti. Všechny postavy se totiž tváří vážně a také se berou hodně vážně. To je v uměleckém prostředí natolik obvyklá situace, že mi postavy postupně přestaly připadat jako karikatury a začala jsem v nich vidět skutečné lidi.
Etlíková: Zároveň jsem na filmu hodně oceňovala něco, co jsem četla jako emočně klidné, ale upřímné generační přiznání se k polovzdělanosti či povrchnímu přístupu k informacím – pro mě jsou tyto věci s prvoplánovým přístupem k umění dost provázané. Už to není sebemrskačská a manipulativní mantra, která byla a stále celkem často je ke slyšení u vzdělanců starších ročníků: „Naši předci byli kulturně vzdělanější než my, my víme málo a naše děti budou ještě větší kulturní ignoranti než my.“ Já tenhle typ shazování sebe sama a spolu s tím i všech ostatních z duše nemám ráda, ale autoři Husitského filmu mají úplně jiný přístup. Jejich přiznání vlastní polovzdělanosti postrádá pichlavý osten. Je spíš spontánní, leč tím smutnější a působivější.
Připadá velmi chytré použít pro tento typ výpovědi zrovna médium částečné improvizace. Jednak se v dnešní době neustále improvizuje, protože není čas se na nic připravit, a jednak to umělcům umožňuje prostě jen pojmenovat stav věcí, aniž by z toho něco dalšího intelektuálně uchopitelného vyvozovali. Brání jim to používat svůj pozorovací talent k vytváření zástěrek pro čistě subjektivní sdělení. Obecnější výpověď, která z filmu pro mě vyplývala, spočívala v poznání, že když člověk přistoupí na povrchní chaos, může to pro něj být tak velká zábava, že na potřebu jakékoliv hloubky snadno zapomene. Ne, že by to byla nějaká nová myšlenka, ale Husitský film ji formuluje dost názorně.
Sedláková: S tím souvisí i psychologický vývoj postav, které se ve filmu snažily obrodit nebo dojít k něčemu podstatnému a získaly dokonce pocit, že se jim to daří, byť divák na to mohl mít jiný názor. Třeba produkční, kterou hrála Pavlína Balner, sice nejdřív nejvíc ze všech odbývala snahy „historika“ Erbena přednášet, ale pak tématu propadla v momentu, kdy se u hrobu Prokopa Holého dotýkala trávy a prožila extatické prozření. Že bych jí ale po její proměně věřila touhu vést s historií nebo s ostatními dialog, to ne: pořád působila hodně jednoduše a hloupoučce. Podobný princip uvažování se objevil i v momentu, kdy se pohádali režisér filmu (Martin Dědoch) se scénáristou (Boris Jedinák), protože režisér neustále improvizoval a nutil kolegu přepisovat text. Povrchnost jejich vztahu se prozradila v momentu, kdy se smiřovali. Oba brečeli a jeden řekl: „Já jsem jenom chtěl …“ a ten druhý na to: „Nemusíš nic říkat.“ Celou domluvu shodili banálním: „Nic neříkej, já vím, co chceš říct, oba to víme.“ Vlastně si tedy nic nevyříkali, nedošlo k žádnému dialogu, dopadlo to jenom jako takové hloupě emoční ukončení situace. Filmografie podobná klišé často kritizuje, ale tady působilo obzvlášť smutně, když postavy upřímně uvěřily, že se tím jejich situace vyřešila. Krize, kdy se štáb náhle ocitl bez prostředků, se také vyřešila hloupým patetickým gestem, kdy režisér vyhodil v rámci bojové nálady z okna notebook poté, co primitivně zurážel investora, který je všechny zradil. Nejhorší bylo, že to pochybné gesto skupinu doopravdy stmelilo.
Etlíková: Když to teď říkáš, naskakuje mi husí kůže, takže film zřejmě opravdu pojmenovává něco podstatného, minimálně z mého pohledu na společnost. Členům filmového štábu dává smysl jenom jednání, které se nějakým způsobem nachází v souladu s tím, co zajímá je osobně a v čem se oni sami cítí autenticky. Člověk by si přál, aby to bylo skutečné – aby se postavy „našly“ a cítily se naplněné. Jenomže ony spolu s tím ztratily všechen zájem o cokoliv, co by zavánělo povinností, ohleduplností, nudnou prací, nebo možná obecně dospělostí. Kolik dětinského vzteku, lenosti myslet, netrpělivosti a impulzivity je v tomto filmu projevováno a na kolik různých způsobů. Scénárista se vzteká, že musí přepisovat scénář, ale vždyť je to jeho práce. Režisér kope do zdi, když vidí, že scénárista je naštvaný. Povolání režiséra přece předpokládá pochopení pro pocity jiných lidí nebo alespoň nějaký základní rozumový filtr. Na začátku filmu – na tiskové konferenci se mu nechce zjišťovat, kdo mluví anglicky a kdo ne, pouze se česky zeptá, jestli je přítomný někdo, kdo nemluví anglicky. Absurdně z mlčení v sále vyvodí, že překladu netřeba. Nikdo to nekomentuje a nikoho to ani nezarazí. V kontextu tohohle filmu by člověk, který by zkritizoval nesmyslnost té otázky, vynaložil neúměrné kvantum mentální energie a byl by to v porovnání s ostatními postavami hotový filozof.
Při sledování toho filmu mě mrazilo v momentech, kdy ty nejprůhlednější manipulace postavám procházejí, přestože jsou vysloveně hloupé, a dokonce – což je nejvíc k vzteku – si postavy dost možná ani neuvědomují, že se jich dopouštějí. Podle mě se filmu daří zachytit atmosféru ve štábovém mikrokosmu s vědomím, že bezohlednost nejlépe bují nikým nepovšimnutá. A vůbec nejlépe, pokud si jí nevšimne především ten, kdo se jí dopouští. Když se dnes všude opakuje, že lidé už nedokážou snášet žádné nároky, často toto tvrzení nakonec končí jako obhajoba zneužívání z pozice moci. Modelový mikrosvět z Husitského filmu ale dost názorně ukazuje, jak je ono tvrzení myšleno.
Sedáková: Je pravda, že všechny postavy projevovaly určitou individuální zištnost, asi s výjimkou té, která se cítila být Jaškou z Třesovic.
Etlíková: To je další věc: všichni čerpají chuť do tvorby od postavy, která je v podstatě regulérní blázen, protože se i ve všedním životě považuje za husitu a historického hrdinu. Asi opravdu postrádá zištnost, protože je to takový Don Quijote. Nicméně k jejímu projevu náleží patos pokory, rozumnosti a nakažlivé víry, což je chytlavé. Tak mě napadá, že se film dá číst také jako kritický komentář oblíbených hospodských debat o historii, kdy lidé zneužívají historická fakta na podporu svých divokých fantazií o minulosti. Bohužel je prakticky nulová šance, že by se film mohl dostat k lidem, kteří běžně takové hovory po hospodách provozují. A vlastně si ani nemyslím, že by komunikoval. Jediná věc, která mě na tom díle skutečně mrzí, je skutečnost, že je dílo tak zahleděné do nitra umělecké komunity. Tvůrci ale evidentně nezamýšleli vytvořit přístupnější film, takže by nebylo fér jim vyčítat zavinutost do sebe. A možná to opravdu jinak nešlo, třeba bylo nutné, aby herci improvizovali o prostředí, které důvěrně znají. Nemůžu si pomoct, ale v tomhle ohledu se podobají postavám, které ve filmu kritizují. Těm se nicméně podobá kde kdo.
Barbora Sedláková a Barbora Etlíková
V horizontu následujících dní se na Podhoubí objeví ještě reflexe improvizací Vosto5 - Standartní kabaret a 11:55 - Bez domluvy .
První díl seriálu věnovaný improvizaci Perutě lásky skupiny My kluci, co spolu chodíme, si lze přečíst zde.
Druhý díl seriálu o představení Změna programu vyhrazena od Husy na provázku je k nalezení tady.