Tento text bude osobní. Nevím totiž, jak jinak pojmout reflexi unikátního komponovaného večera Večer slovenský a žiadny iný, jenž proběhl v neděli 3. 11. v prostoru Archy+. Skládal se z předpremiéry inscenace Karola Fily s názvem Dobre už bolo a z drag show kulturní platformy PiNKBUS Slovenská veselica. Obě díla se věnují tématu slovenské kultury a společnosti tváří v tvář alarmující politické situaci a podporují iniciativu Otvorená Kultúra![1].
Karol Filo se v inscenaci Dobre už bolo pouští do palčivého tématu vztahu s prarodiči. Zkomponoval ji ze záznamů rozhovorů, jež vedl se svým dědečkem v období mezi parlamentními a prezidentskými volbami na Slovensku. Skrze povídání s příbuzným a zároveň voličem současné vlády se ptá, z jakého důvodu (a jestli vůbec) si prarodiče zasluhují úctu svých vnoučat. Vždyť si často ani nepamatují nic z jejich dětství. Je proto za hranou říct o svém dědovi, že je ču*ák? Je moc zlé označit důchodce za kyborgy s umělými klouby a chlopněmi, kteří nám vládnou?
Dobre už bolo | foto Julie Dolejšová
Scénické provedení je spíš meditativním zobrazením otevíraných témat, zásadní zprávu nesou promluvy, náznaky, pohledy i psané komentáře promítané na plátně pověšeném v zadní části jeviště malé scény Archy+. Performer sám v průběhu nepromluví a jen za pomoci keramické hlíny sází na zem jednotlivé klasy suché pšenice. Dění na zahrádce doprovázejí členky Pěveckého sboru Květy Žákové lidovými písněmi. Jejich přítomnost a tichý zpěv vyvolávají dojem zpomalení času, zastavení a vedou k zamyšlení, jestli je opravdu potřeba tak spěchat a jestli bychom se od našich prarodičů něčemu přece jen neměli naučit. Ženy v pauzách luští křížovky, sudoku a pletou. Podobný motiv obsahují i některé záběry na Fila a jeho dědečka, když jen sedí před televizí v kuchyni nebo s klidem pracují na zahradě. K této interpretaci svádí i dlouhý rozhovor o vlakových zastávkách, které vnuk míjí, když jede z Prahy domů na Slovensko.
Dobre už bolo | foto Julie Dolejšová
Tvůrčí tým se tady rozhodně nesnaží zobrazit negativně všechny důchodce a nabízí i značně feministické vyznění. Ve velmi dobrém světle ukazuje seniorky. Právě ženy totiž častokrát nahlížejí na osud svých vnoučat s pochopením a za každou cenu se nad nimi nesnaží vyhrát. Raději se vymezují vůči svým manželům, s nimiž zřejmě neprožily snadný život, a když oni volí protievropského kandidáta, ony hodí svůj hlas proevropskému (jako Filova babička). Někdo by se snad mohl ptát, jestli vůbec politika do rodiny patří. Ale problém není politika. Vždyť naše volby jsou jen otiskem toho, jak se chováme ke svým blízkým, jak a zda nad nimi držíme moc zastrašováním, podobně jako to dělá současná slovenská vláda.
Make slovakian culture great again
Skupina mužů s výrazným make-upem přichází na scénu kavárny Archy+ za znění slovenské národní hymny. V jejich čele nese Martin Talaga jako ikonu s obrovským výstřihem odhalujícím pořádně vyvinutý breastplate obraz slovenské popkulturní superhvězdy Nory Mojsejové (dnes Kabrheľové) s nápisem Make Slovakia Great Again. V jednotlivých výstupech se polonahá nevěsta, která je muž (Jakub Spevák), svléká do tang a tančí vogue. Drag queen v kroji (může být slovenský, český, maďarský nebo jen z Wishe) hraje na dudy. Mladý muž oblečený jako vesnická žena se šátkem kolem hlavy vynáší Moranu v podobě nafukovací panny. A společně poukazují na tu největší absurdnost současných výroků slovenských politiků: kdo tedy představuje slovenskou kulturu, když podle výroku ministryně kultury Martiny Šimkovičové vlastně stačí, aby byla „slovenská a žádná jiná“[2]? Pokud se tvůrci identifikují jako Slováci, není jakékoliv umění, které vytvoří, právě slovenské? Bude kultura slovenštější, když se bude na drag shows – pardon na „oblečený-jako-žena vystoupeních“[3] – místo „yes“ křičet „ano“ a místo „slay“ „zotročit“? Je víc slovenská poezie první poloviny dvacátého století nebo text písně Skromná od influencerky Emy Lacové o, s prominutím, „velké p*če“?
Slovenská veselica (Martin Talaga) | foto Tomáš Jamriško
Ve Slovenské veselici se mísí to, co by možná paní Šimkovičová označila za opravdové slovenské umění – nevěda, že folklorní zpěvák Ermin Fazlić pochází z Bosny a Hercegoviny – a naprosté kulturní dno. Přestože ho předvádí plnokrevní Slováci. Vidím v té zábavné, strhující a přesto v podtextu trochu absurdně smutné show jedno velké poselství. Kdo má moc určovat, co je to kultura? Proč by to měli být dočasní ministrové a ministryně kultury? Proč by o tom nemohla rozhodovat sama společnost? Mimochodem, vzpomínáte si na to, jak Vítězslav Jandák, ministr kultury ve vládě Jiřího Paroubka, tvrdil, že jazz je větší umění než big beat? Tehdy měl podle něj vzniknout zákon o kultuře, jež by tuto pravdu potvrzoval[4]. Prosím, veškeré československé i slovenskočeské umělectvo, nevzdávejte to! Třeba bude líp.
Slovenská veselica (Jaroslav Viňarský, Jakub Spevák a Ermin Fazlić) | foto Tomáš Jamriško
Poznámky pod čarou
[1] Oficiální stránky iniciativy Otvorená kultúra!: https://platformaok.sk/
[2] Záznam prohlášení Martiny Šimkovičové je dostupný například zde: https://www.youtube.com/watch?v=GIi_SHs8dAc
[3] Tady odkazuji na návrh zákona o „slovenském národním jazyku“, jejž předložila právě ministryně Šimkovičová. Více o něm například zde: