Inscenaci Hugo Haas a Adina Mandlová režiséra Roberta Sedláčka uváděnou v Divadle Viola jsme si pro svou reflexi vybraly nejen proto, že jsme kurátorky současné výstavy Lenky Husárikové ve foyer divadla (a srdečně vás na ni zveme), ale také proto, že máme tak trochu slabost pro filmy pro pamětníky. Obě jsme ještě jako poslední generace prožily dětství bez telefonů a internetu, a právě s filmy třicátých a raných čtyřicátých let vysílanými v televizi jsme vyrostly. Jméno Adiny Mandlové nás proto při výběru okamžitě zaujalo, i když jsme už podle názvu odhadovaly přibližný věk diváků na padesát a více let a věděly jsme, že si nevybíráme takzvaně „mladé“ představení.
Ve více jak hodinové inscenaci probíhá dialog mezi dvěma herci současnosti, kteří ztvárňují dva herce let minulých. V roli filmové divy první republiky Adiny Mandlové vystupuje Klára Cibulková, jejím partnerem a představitelem neméně slavné prvorepublikové hvězdy Huga Haase je Jaromír Dulava. Během poutavého začátku napůl hovoří herečka a napůl její hlas zní z nahrávky. Když po chvíli přijde na scénu i Dulava v roli Haase, rozbíhá se úderný dialog, jenž děj zasazuje do poválečného období. Hugo Haas s Adinou Mandlovou chvílemi smutní nad dávnými časy slávy a chvílemi se jim smějí. Dojde i na otevírání starých křivd z doby, kdy spolu herec a herečka udržovali milenecký vztah, a také z té, kdy přicházející druhá světová válka znemožnila Haasovi jakožto židovi působit v divadle a u filmu.
Jaromír Dulava jako Hugo Haas a Klára Cibulková jako Adina Mandlová | foto: archiv divadla
Perfektně zahrát někoho, kdo opravdu žil a jehož pohyby, výrazy a mluva jsou precizně zaznamenané v nespočtu filmů, je náročný úkol. Klára Cibulková se ho zhostila velmi dobře – nastudovala si výrazy Adiny Mandlové nebo typickou dikci třicátých let. V průběhu inscenace přechází mezi polohami nevinného děvčátka, objektivní reportérky, nemocné paní litující svého života a vitální ženy na vrcholu kariéry. Jaromír Dulava Cibulkové dobře sekunduje.
Skvělé výkony herců a jejich pojetí intimního dialogu, možná i využití mužsko-ženského pólu nás nutily přemýšlet nad tím, kdo v minulosti byl a nebyl druhými využit, jaké bylo postavení ženy ve čtyřicátých letech a jak se od té doby změnilo. Významným tématem celé inscenace je jakási morální flexibilita herců, která souvisí s pletkami mezi tehdejší filmovou scénou a nacisty. Tvůrci nejprve hvězdy, jež se s nacisty přátelily, zdánlivě rázně odsoudí. V průběhu už ale nic nevypadá tak černobíle. Inscenace nehodnotí, nepřemlouvá, pouze popisuje a dává prostor pochopit. Jenomže na jevišti rozehraný příběh plný jiskřivé atmosféry první republiky i tíživých let protektorátu a komunismu zcela náhle ukončuje odchod Haase, po němž následuje už jen závěrečný monolog Adiny Mandlové o lidech na Maltě, kam se v padesátých letech přestěhovala. Inscenaci by slušela komplexnější linka, aby se z výkřiku o útržcích historie stala ucelená výpověď.
Vícekrát se zmiňuje řada jmen hereckých hvězd první poloviny 20. století, které už mladší diváci – podobně jako my – nemusí znát. Sama Klára Cibulková po představení směrem k nám podotkla: „Řeklo vám to vůbec něco?“. Řeklo. A mohlo by i vám, pokud vás zajímá historie, možnost se z ní poučit a reflektovat ji v kontextu současnosti. Společný dialog dvou historických hereckých hvězd totiž otevírá vedle tématu jejich osudů také morální, politické nebo feministické otázky.