Podhoubí odpovídá na impulzy, které přicházejí z divadelního světa náhodně nebo v osobní komunikaci. Podnět k uskutečnění tohoto rozhovoru vznikl, když Andrijana Trpković okomentovala můj facebookový odkaz na inscenaci Sex Wojtka Ziemilského. Napsala, že dlouho neviděla nic tak povedeného online. Protože se můj text pro Podhoubí týkal pouze perspektivy fyzicky přítomné divačky, zatímco online zkušenosti se dotkl jenom skrze citace Vladimíra Mikulky, rozhodla jsem se ho doplnit ještě o jeden pohled z virtuálního prostředí: o ten Andrijanin.
Uvedla bys čtenáře nejdřív do perspektivy, z níž se na inscenaci/instalaci Sex díváš?
Na inscenaci, nebo lépe řečeno literární performanci SEX Wojtka Ziemilského jsem byla velmi zvědavá hlavně proto, že mě celkově zajímá práce brněnské platformy Terén. V současné chvíli zkoumám stav, do kterého se divadlo dostalo, a jak se proměňuje vlivem změn společenských poměrů, prostředí, ve kterém žijeme, a technologií. Zároveň jsem ale performanci vnímala s otevřenou myslí a možná i díky tomu mě velmi příjemně překvapila a bavila.
Překonala v mých očích další divadelní projekty poslední doby, které se dle mého názoru nepovedly. Ale i to je asi dobře a doufejme, že je to cesta, která vede k novému, čerstvému a funkčnímu současnému divadlu. Spíš než jednoduchý stream živé události nebo záznam inscenace pro mě byly stravitelnější a přínosnější právě takové experimenty jako literární performance, nebo projekt Voices od Temporary Collective, Zeď od HaDivadla. Nové formy nové formy! A teď co s tím dál?
Pokud mi něco podstatného neuniklo, v českém a německojazyčném divadle se zhruba od roku 2013 pohybuješ především jako scénografka.
Vypadá to, že neuniklo. Trochu to jen rozšířím – poté, co jsem absolvovala DAMU a stáž v Německu, rozhodla jsem se strávit nějaký čas v Curychu v divadle Schauspielhaus, které dnes právě také experimentuje s digitální performancí. Práce a zkušenosti v zahraničí mi daly nadhled a neutuchající inspiraci, ze které čerpám pořád. Poté, co jsem ve spolupráci s uskupením Kolonie z.s. (a režisérkou Lucií Ferenzovou a herečkou Markétou Ptáčníkovou) v roce 2018 vytvořila autobiograficky laděné monodrama One night stand/Up!, více jsem se začala zabývat teorií a psaním svých úvah, které převádím do námětů nebo jiných textů. Hledání odpovědí mě přivedlo na Divadelní vědu, kde se v rámci doktorandského studia zabývám tématem divadla v digitální době.
V současnosti vzniká také nová hra Kolonie s názvem Smíšené pocity, která se bude zabývat vlivem digitálních návyků na lidské emoce, vztahy a psychiku. Premiéra by měla být v A studiu Rubín na přelomu roku 21/22. Důležité téma je pro mě také práce pro diváka bez diváka. Divadelníci dělají psí kusy, aby přinesli divákovi divadlo až pod nos. Ale my jako bychom nevěděli, co děláme, bez okamžité živé reakce publika – kdo a kdy přivede diváky zpátky k nám? A jaké to bude, až se dveře divadel opět otevřou?
Nedávno jsi se podílela na remediaci inscenace A studia Rubín Klaunovy názory, takže jsi divačka obeznámená s obtížemi tvorby pro internetové médium. Jaké principy se ti v této oblasti osvědčily jako výhodné a proč?
Musím říci, že se velmi postupně obeznamuji s problematikou přenosu inscenací a živého umění do online podoby, a to jako experimentující divadelník i náročný divák. Jako divák vnímám, že některé věci nefungují nebo nedokážou udržet divákovu pozornost; například stará známá statická kamera a záznam inscenace 1:1. Právě proto jsme se u Klauna pokusili protagonistu umístit do „reálného” prostředí jeho vlastního bytu místo kulis na jevišti. Režisérka Lucie Ferenzová pracovala s Klaunem na způsob dávné remediace Pařízkova Odpad, město, smrt. Princip snímání měl připomínat self-taping nebo postování sefíček na insta-stories. To umocňuje prožitek pocitu zoufalství aktéra, například osamělého v lockdownu. V neposlední řadě byla práce s textem. Narativní forma se samozřejmě změnou média mění a na to by tvůrci měli pamatovat. Předloha se zkracovala, upravovala, přehazovala. Po zhlédnutí výsledku ale myslím, že pořád málo.
Objevil pro tebe Sex Wojtka Ziemilského nějaká nová řešení, která sis třeba předtím ani nepředstavila? Co drželo tvoji pozornost u obrazovky?
Perfomance Sex mě nadchla svou čistotou a jednoduchostí, a udržovala mě v napětí, co v tabulce vznikne dál. Lehkost se projevovala zdánlivou improvizací – tedy předpokládám, že měli nazkoušené, jak dlouho a zhruba co budou psát, ale určitě pokaždé vznikaly nové asociace, myšlenky a vtipné obraty. Do obrazů vytvářených z barevných slov jsem se vžila a zdaleka mi nechyběly „mluvící hlavy”. Roztomilé a živé byly také prostřihy na aktéry sedící kolem stolu u svých počítačů a jejich občasný smích nad vzniklým textem.
Jelikož ses představení účastnila virtuálně, předpokládám, že ses mohla v porovnání s fyzicky přítomnými diváky víc soustředit na literární stránku díla. Co pro tebe znamenaly osobnosti jednotlivých píšících autorů? Daly se vysledovat jejich individuální stopy?
Přiznám se, že ne všechny jsem předtím znala a některé jsem si vyhledala až po zhlédnutí inscenace. Pak ve mně úryvky a dozvuky jejich souvětí ještě o něco více zarezonovaly. Měla jsem dojem, že je to vlastně takové dokonalé a kontrastní propojení lidí různých zaměření, věku a genderu. O tom možná vlastně Sex nejvíc je.
Co podle tebe vypovídal Sex o sexu?
Jak zmiňuji výše. Digitální instalace Sex pro mě nebyla o sexu jako aktu, ale vnímala jsem ji jako (inter)aktivní báseň skupiny lidí různých “tvarů”. Sálalo z ní především to, na co myslí a co se děje každému z nás a díky tomu docházelo k ztotožňování se s postavami. Bylo to vtipné, plné každodennosti až banalit, romantické i hluboké zároveň.
Barbora Etlíková a Andrijana Trpković
foto A studio Rubín