O tom, k čemu je dnes užitečná inscenace o událostech let 1937-38, co má společného s mým rodným Běloruskem a proč má tohle všechno zajímat Čechy
Scéna z inscenace SKATUVE v plamenech. Foto: Mārtiņš Vilkārsis.
Zdroj: Rižské ruské divadlo Michaila Čechova
Pokračuji dále v mapování uměleckého provozu Rižského ruského divadla Michaila Čechova (dále také MČT – lotyšská zkratka Mihaila Čehova Teātris) z opravdu závažných důvodů. Ty jsem zmiňovala již ve svém prvním rižském materiálu, tedy v předmluvě čtenářům, ale zde chci důvody shrnout v osobnějším uměleckém kontextu.
Samo o sobě je divadlo Michaila Čechova v současné době velice zajímavý jev, jelikož existuje v docela specifických podmínkách. MČT se nachází přímo v centru hlavního města Lotyšska, repertoár divadla je převážně postavený na ruskojazyčných inscenacích a instituce samotná neustále pokračuje ve vyjadřování podpory ukrajinskému národu v boji proti Rusku.
Dá se říct, že kvůli tomu všemu se MČT ocitá pod tlakem ze tří stran. Jednak přichází o ruskojazyčné diváky, kteří s proukrajinskou pozicí divadla nesouhlasí, a jednak, kvůli logickému odmítnutí ruského jazyka a kultury za současných válečných podmínek, přichází MČT o určitý počet ukrajinských diváků. A pak také samozřejmě existuje vrstva rodilých Lotyšů, která úplně nerozumí existenci a prosperitě v podstatě migrantského ruského divadla uprostřed Rigy.
Svou reflexi inscenace SKATUVE v plamenech (v překladu z lotyštiny SKATUVE = SCÉNA) jsem se rozhodla napsat s odkazem na nový videoprojekt divadla Michaila Čechova Rozhovor po premiéře. Jeho první díl se věnuje besedě tvůrců projektu – režisérky Laury Grozy a dramaturga Artūrse Dīcise. Jejich rozhovor mě jako divačku a publicistku utvrzuje v mých vlastních závěrech o inscenaci, o jejím smyslu a nadčasových významech, které její vyznění v současnosti přináší. Režisérka inscenace Laura Groza dokonce tvrdí, že inscenací SKATUVE. V plamenech zahájila „nový směr“ MČT.
Jedna z nejpodstatnějších myšlenek, jež ve videu zmiňuje dramaturg Artūrs Dīcis, je zdůraznění paralely inscenačního děje s dnešními událostmi a takovým lidským myšlením, které se u některých jednotlivců, ale i větších společenských hnutí, od roku 1938 bohužel příliš nezměnilo. Do nynějška existují ve světě státy, kde panuje diktatura, včetně těch evropských, a stejně tak i dnes je možné zaslechnout rozhořčené úvahy o důvodech existence migrantského divadla na teritoriu toho či onoho státu, o bezpodmínečné nutnosti přestat jej podporovat a úplně ho zavřít.
Krátká reportáž o inscenaci SKATUVE v plamenech Rižského ruského divadla Michaila Čechova.
Zdroj: Latvijas Sabiedriskie Mediji
„Divadlo migrantů“. S tímto pojmem žiji a pracuji zblízka již dostatečně dlouho na to, abych inscenaci SKATUVE v plamenech procítila nejhlouběji z toho všeho, co jsem zde, v samotném srdci Rigy, mohla zhlédnout. Například narozdíl od inscenace Ať žije Královna! (o které jsem psala zde), kde jsem mohla historické postavy povrchově chápat a s některými z nich soucítit, v případě SKATUVE v plamenech jsem prožila na jevišti odehranou noční můru, jako by byla moje vlastní. Nahrál tomu i fakt, že se řadím do kategorie těch divadelních publicistek, které jsou při představení schopny plakat až do bolesti hlavy a utírat si slzy stránkou vytrženou ze zápisníku – samozřejmě pouze pokud k tomu mají závažný důvod a zrovna si nepotřebují dělat poznámky. Příběh SKATUVE v plamenech souzní s událostmi a strachy, které mě především jako běloruskou divadelnici i publicistku v emigraci neustále obklopují a pronásledují.
Stálo by za to uvést čtenáře do kontextu inscenace. SKATUVE v plamenech má pevnou historicko-dramaturgickou kostru. SKATUVE je název lotyšského divadelního souboru, který byl založen v Moskvě v roce 1919 žákem divadelního režiséra a herce Jevgenije Vachtangova, Osvaldsem Glāznieksem. V roce 1932 SKATUVE dostalo status lotyšského státního divadla. Navzdory své popularitě a vysoké návštěvnosti, uznání u ruských i lotyšských diváků, kvalitě a úspěšnosti divadelních produkcí, bylo 27. prosince roku 1937 SKATUVE zlikvidované z důvodu „neúčelnosti existence lotyšského divadla v Moskvě”. K tomuto datu ale v divadle již nebyl žádný zaměstnanec: během prosince 1937 byli postupně zatčeni všichni členové a členky divadelního souboru. Umělci i technický personál byli obviněni buď z účasti v „kontrarevoluční nacionalistické fašistické lotyšské organizaci“ anebo ze „špionáže pro Lotyšsko“ a následně v únoru 1938 popraveni zastřelením. V inscenaci SKATUVE v plamenech se tyto události promítají do procesu zkoušení hry dramatika Rūdolfse Blaumanise Ugunī (z lot. V plamenech). Postupem času se ale počet umělců v souboru zmenšuje, jelikož jednoho po druhém zatýká NKVD (česky Lidový komisariát vnitřních záležitostí). Do premiéry inscenace V plamenech v hereckém souboru SKATUVE nezůstane ani jeden muž a všechny role na sebe převezme zbytek žen. Zanedlouho poté jsou však také zatčeny a popraveny.
V rozhovoru se svým kolegou-dramaturgem nazývá režisérka Laura Groza SKATUVE v plamenech „možným příběhem“. A o to cennější se stává inscenace z hlediska divadelního i sociálně-politického. Mimochodem, místo historicky správného pojmu NKVD se v inscenaci používá termín KGB. Jde o záměrnou změnu, která hlouběji přibližuje kontext scénického děje současnosti. Doopravdy není jednoduché umělecky propojit dvě (anebo víc?) epochy (a země?) na jevišti tak, aby výsledek nepůsobil zmateně či kýčovitě. Tvůrcům SKATUVE v plamenech se takový můstek podařilo vybudovat jemně a esteticky. Laura Groza zmiňuje, že „je velmi těžké vytvořit reálnou atmosféru úzkosti“, která je ústředním bodem scénického děje. Tvůrci v besedě odkazují na recenze, ve kterých se mluví o svérázné chaotičnosti inscenace, a berou to spíše jako pozitivní hodnocení, jelikož jejich cílem bylo zobrazit „zmatení lidí“ v opravdu „zmatených podmínkách“ (tedy v kontextu neoprávněných a bezohledných represí). Je přítomna lehká zmatenost ve sledu událostí – převládá metaforičnost a poetičnost. Řekla bych, že zásahům umělců do vizuálního vnímání charakterů, situací, míst a jednání postav, kolikrát divných až absurdních, se zde dává „volný průběh“ a tak trochu žijí vlastním životem, existují společně a zároveň odděleně od historického příběhu.
