Tanečnice Tereza Ondrová společně s režisérkou Petrou Tejnorovou a dalšími spolupracovníky z uskupení Temporary Collective zkoumají v inscenaci GEO svou domovskou scénu, divadlo PONEC, a všechny jeho vrstvy napříč historií. Divadlo se stává v pojetí tvůrčího týmu časovou kapsulí. Pamatuje si první taneční sólo Ondrové za zvuků symfonické básně Vltava, pravidelné návštěvy její babičky, všechna zranění utrpěná na jevišti a také řeku Vltavu, která pod dnešním divadelním sálem před 20 000 lety protékala. K vrstvám utvářejícím místo se Ondrová dopracovává za pomoci geofonu. Ten se obvykle používá k měření seismických vibrací, označení přístroje může ale odkazovat i k mikrofonům využívaným například k poslechu prosakujících potrubí. Přístroj v inscenaci figuruje právě jako mikrofon, jenž zprostředkovává zvuky, nánosy a vrstvy minulosti.
Tereza Ondrová | foto Vojtěch Brtnický
Ondrová jej vždy přináší na konkrétní bod, který má být s minulou událostí spojený. Když nachází lokaci svého prvního tanečního sóla, hned po umístění geofonu se rozeznívá melodie Vltavy. Krátké pohybové rekonstrukce doplňuje performerka civilně podávanými historkami. Právě díky jednoduchosti narace a preciznosti fyzických gest příběhy v prázdném divadelním sále tolik rezonují. Kontrast přináší vyprávění o babičce tanečnice, jejíž paměť pomalu vypovídá službu, do poslední chvíle ale chodí na všechna představení své vnučky. Oproti lidské paměti je paměť místa trvalou konstantou. Prostor všechny své vzpomínky uchovává a je minulými událostmi sám přímo utvářen. Jako doslovný příklad může sloužit řeka Vltava, která zformovala skalní podloží, na němž dnes PONEC stojí.
Tereza Ondrová | foto Vojtěch Brtnický
Tvůrčí tým tak pracuje s tezí, že místo je uklidňující jistotou. Existovalo tu dlouho před námi a zůstane tu i dlouho po nás. Mohou se do něj ale otisknout naše nejmenší akce a nejběžnější momenty. Ondrová třeba geofonem naslouchá bytům plných švitoření, které se v minulosti na místě divadla nacházely. A vše provádí se sympaticky minimalistickým přístupem. Jinak prázdnou scénu dotvářejí projekce map a kreseb, v metaforické rovině ji ale postupně a plasticky zaplňují vzpomínky. Oceňuji i práci tvůrčího týmu s technologií. Malý přístroj oživující zašlé časy působí jako rovnocenný partner tanečnice a nemá problém zastoupit složku zvukovou i scénografickou. Diváci zároveň pozorují Ondrovou v osobnější rovině, než na jakou mohou být z jiných inscenací zvyklí. Nejkonkrétnějšímu zpřítomnění se totiž dostává právě osobním historkám tanečnice, která v PONCI své první sólo předvedla již před pětadvaceti lety. Vztahuje se k nim ale bez zbytečného patosu a odlehčuje je svým osobitým humorem.
Autorka příspěvku: Kristýna Vinařová