V druhé polovině srpna se v Brně uskutečnil první ročník společného projektu souborů HaDivadlo a Terén, který nesl název Dům kultury a únavy.
Foto: Jakub Hrab
Proč se letošní ročník projektu zaměřuje právě na únavu a regeneraci vysvětluje jeho kurátorský tým, sociolog Vojtěch Pecka a konceptuální umělkyně Katarína Hládeková, například na webu projektu www.dumkulturya.cz. Hovoří zde o vyčerpání a posílení, únavě subjektivní, společenské či ekosystémové jako o tématech, jejichž prostřednictvím se pokouší uchopit problém klimatické krize. Ohledání takto nastaveného hyperobjektu konkrétně přeměnili ve dvoudenní program odehrávající se v budově brněnského HaDivadla, který lze zobecnit na přednáškovou sérii s odborníky probíhající na hlavním sále a na zážitkové – fyzické, smyslové, relaxační, spirituální – dění ve vedlejších prostorech divadla. V hereckých šatnách tak bylo možné navštívit například kosmetický či masážní salon, z kumbálu prosyceného vůní vonných tyčinek se stalo dějiště výkladu tarotových karet, malá scéna divadla se proměnila ve studio počítačových her apod. Součástí společného trávení času v Domě kultury a únavy byl také program pro děti v dětském koutku, večerní hudební vystoupení, dopolední brunch a další aktivity, jež měly (respektive mohly) sloužit jako jistá opozice k předávání expertních znalostí na jedné straně (tj. programu na hlavním sále), tedy jako nástroj vykračování z nich na straně druhé.
Jinými slovy jako by (zde zkratkovitě naznačený) program následoval logiku potřeby uvolnění a uklidnění potom, co se návštěvníci dozví všechny skličující fakta nejen o klimatické krizi, ale i o různých aspektech stavu naší společnosti s ní spojených. Tradičnímu formátu frontální přednášky a případné následné diskuse tak dodal Dům kultury a únavy rozměr společného fyzického prožitku uvolnění jako protiváhu obvyklého kolektivního napětí a stresu, které člověk s druhými lidmi může zažívat ve veřejném prostoru v každodenní interakci. K tomu se ale bohužel nedalo dostat zcela: předem neavizované čekací listiny se na „relaxační“ body programu zaplnily velice rychle a aktivitám mimo hlavní (přednáškový) sál jako by scházel jistý druh moderace či mediace. Uvedené aktivity navíc začínaly vždy až v pozdějších večerních hodinách, čímž se stávaly ještě víc nedostupné například pro rodiče s dětmi, a celkově jejich časové i prostorové „odsazení“ vyvolávalo dojem jisté sekundárnosti vzhledem k (zdánlivě?) hlavnímu programu série přednášek a diskusí na hlavním sále.
Bylo-li tedy počáteční snahou vytvořit přirozené plynutí a trávení společného času pod jednou střechou, kde se lze libovolně zapojovat do různých činností a přecházet volně mezi různými body programu, odpočívat a rozjímat, zůstalo toto úsilí pomyslně na půli cesty. Tomuto dojmu napomáhá i ono tradiční uspořádání přednášek, které v případě jakéhokoliv ozvláštňujícího – více interaktivního formátu mohlo jistě vést například k otevřenějším diskusím či pocitu větší sounáležitosti návštěvníků. Jelikož se jedná o výroční projekt, jehož druhá část názvu se má obměňovat podle aktuální „nálady“, lze věřit, že se organizačně-technické detaily vystříbří a program se tak stane inkluzivnější. Jak projekt ostatně ukázal, je stejně důležité klást si otázku „jak“, stejně jako „co“ akcí zprostředkovávat.
Skutečnost, že se jednalo o událost organizovanou dvěma divadly, se z hlediska programu nezdá být příliš důležitá, neboť do něj nikdo z jejich členů a členek přímo nezasahoval například vlastními vstupy. Prostor byl dán naopak kurátorskému týmu a jeho výběru hostů a hostek z akademického a uměleckého pole (přičemž nakolik autonomně a nakolik ve spolupráci s uměleckým vedením Terénu a HaDivadla probíhalo je zajímavou, avšak zde neřešitelnou otázkou). Více než samotné body programu ale avizovala akce jako taková nové uvažovaní – promýšlení toho, co by dnes měla nabízet a zhmotňovat kulturní instituce. Tedy téma vztažitelné k reflexi vlastní existence dvou scén městské příspěvkové organizace CED. Na otázku současné podoby kulturní instituce přitom akce odpovídala nejednoznačně – spíš naznačovala, že by se mělo více soustředit na témata péče, vzdělávání atp., ale nenabídla funkční/ konkrétní návrhy jak. Jedná se sice o relevantní rozhodnutí pozvolného, společného ohledávání odpovědi na vytyčenou otázku, v jehož rámci se ale poněkud paradoxně jeví rozhodnutí zástupců divadel zůstat v pozadí akce.
Druhý návštěvník: Já bych řekl, že na témata, která by se měla dnes v rámci k.in. akcentovat, ukazovala akce celkem jasně – i nápad s kulturním domem nabízí zajímavou perspektivu a má potenciál. Zároveň ale z kulturáků vlastně organizátoři přebírají to, co ve své podstatě neplnilo jejich původní funkci. Kulturní domy, tedy ten model, který známe z českého prostředí, byl přejat ze Sovětského svazu. Tam se vyvinul z dělnických klubů, které na začátku 20. století přímo performovaly komunistickou utopii, nový typ společenského uspořádání. Objekty tak měly jak symbolický význam – odkaz na novou společnost, tak praktický – fyzický význam jako místo, kde se každý den měla přehrávat nová (utopická) realita: bourání třídních rozdílů, bariér, vytvoření kolektivního těla... Ve výsledku ale nemusí jít o barák, ale o tuhle myšlenku. Aktivity v kulturních domech nebyly umístěny do jednoho objektu z nějakých praktických důvodů (např. ušetření místa, energie, kvůli zázemí), ale z představy kolektivního trávení volného času. Podle mě je škoda, že právě tento étos Hadi a Terén nepřejímají.
Dostáváme se tím k samotnému nápadu výročně pořádat Dům kultury – kulturní dům, který všichni známe jako jistý relikt z minulosti, jehož smysl existence v podstatě přestal být aktuální: „Způsob života, trávení volného času i míra politické angažovanosti, to vše se změnilo a tím zákonitě na významu pozbyl i tento stavební typ.“[1] Zdá se evidentní, že se iniciátoři projektu s uvedenou tezí neztotožňují, respektive že se přesně ony jmenované aspekty snaží vrátit do naší společnosti.
Druhý návštěvník: Trochu bych s tím polemizoval. Kulturní domy v podstatě vznikají nebo fungují pořád, jen se jim třeba říká jinak. To, co se změnilo, je ideologie, nějaký kolektivní mýtus, který již tolik neakcentuje kolektiv, ale individualismus. V tomhle smyslu je zajímavé to, co říkal jeden z přednášejících Pavel Barša, že i socialismus je ve své podstatě individualistický. Což se začalo projevovat i v architektonických řešeních kulturáků v 60. letech, kdy se například přepažovaly velké sály, aby vznikly intimnější prostory pro různé zájmové kroužky atp. Pro mě je zajímavé, že to, co vytvořili v HaDivadle, je určitým odrazem nějakého současného stavu.
K jisté aktivizaci návštěvníků a snad následné větší angažovanosti by v tomto směru možná pomohlo uvažovat více i nad formou, nejen nad obsahem programu, a prostor například adekvátně (scénograficky) pojednat za účelem větší propojenosti či vzniku neřízených odpočinkových (čtecích) zón, vybočení z automatických programově-prostorových řešení atd.
Druhý návštěvník: A má jít o angažovanost? Jen si říkám, že právě umění má tu svobodu prozkoumávat možnosti, ukazovat neviděné spojitosti, což ten projekt naznačuje, ale ve své podstatě nedělá.
Zdá se totiž, že otevření běžně nedostupného prostoru jako jsou herecké šatny či kostymérna nestačí k otevření a přehodnocování současného stavu instituce. Na druhou stranu se otevřenost letošního kurátorského týmu propsala i do málo běžných úrovní, jako je například příprava sborníku textů k prvnímu ročníku Domu kultury, jež má vyjít na konci roku, a který lze navštívit online a s autory/ky textů vést dialog.
Druhý návštěvník: Přemýšlím, co říct na závěr. Určitě je skvělé, že se taková akce konala. Že HaDivadlo s Terénem vykračují ze zajetých kolejí – stereotypní představy o tom, co je (musí být/ měla by být) kulturní instituce. Tímhle experimentováním s prostorem a programem se, mám pocit, konečně taky zřetelně odkazuje k hlavičce Centra experimentálního divadla. Hodně zmiňuješ nějaké nedostatky, tak jen aby nepřehlušily skutečnost, že je super, že akce Dům kultury a únavy proběhla (a vím, žes byla nadšená .-) Bylo by zajímavé se zamyslet také nad souvislostmi jednotlivých částí. Proč je tam například kartářka? O čem byly ty videohry? Co komodifikace relaxačních služeb? …Ale to už je na jiný text.
Amálie Bulandrová
[1] Veverka, Lukáš. Mezi Sjezdy a Tanečními: Kapitoly Z Dějin Kulturních Domů. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2021. Str. 9.