Inscenace Fakani režiséra Ondřeje Štefaňáka uváděná v A studiu Rubín vychází z románu Piera Paola Pasoliniho Ragazzi di vita z roku 1955. Předloha popisuje turbulentní dospívání chlapecké skupiny s chabým rodinným zázemím v poválečném Římě. Ve zpustošeném prostředí po pádu totality je hranice mezi přežitím a zločinem tenká. Menší krádeže tak rychle eskalují do násilnějších a násilnějších situací, ze kterých až úzkostlivě sálá bezútěšnost světa s rozvrácenými morálními hodnotami a velkými existenčními nejistotami. Největším problémem Štefaňákovy adaptace se pak stává aktualizace předlohy a přenesení reálií poválečné Itálie do dnešního kontextu.
Do rolí „fakanů“, tedy chlapců vyrůstajících na ulici, je obsazeno herecké trio různých generací a genderu. Jako Kudrnka a jeho kumpáni se představí Anežka Šťastná, Ondřej Pavelka a Vojtěch Hrabák, kteří divákům kadencí slov a vršením brutálních historek prokládaných rapovými výstupy nedají vydechnout. Promluvy postav hýří vulgarismy a problematickými výrazy, které zrcadlí jak jejich sociální vyloučení, tak násilí přijímané jako součást každodenního života. To se stupňuje až do momentu, kdy chlapci jednoho ze svých souputníků zaživa upálí. Událost ale mezi vší jazykovou, hereckou i inscenační expresí postrádá kýžený emocionální efekt.
Publikum dostává jen malou možnost se na postavy mladých výtržníků napojit. Jediný citlivý okamžik představuje záchrana topící se vlaštovky při plavbě po řece. Scéna je doprovázena něžnou písní, nahranou s dětmi z dětského domova Hora Sv. Kateřiny a ze sousedského domu a komunitního centra Libuše v Litvínově-Janově, jež na inscenaci spolupracovaly. Hledání přesahů a společných témat se současnými dětmi s chybějícím rodinným zázemím by byl směr, který by mi v rámci aktualizace předlohy dával smysl. Zmíněný moment je ale bohužel ojedinělý.
Místo toho tvůrčí tým volí náznaky společensko-politických paralel, které jsou ale bez značného zjednodušení těžko odpovídající. Mezi live cinema záběry na krátký moment problikávají projekce Trumpových předvolebních projevů a klimatickou krizí zdevastované krajiny, dojde dokonce i na rekonstrukci Muskova hajlování. Bez většího vztáhnutí k dnešku v rámci celé inscenace působí vizuální odkazy náhodně a nevyloženě. Snad jen tak, že jakákoliv krize morálních hodnot se nejvíce dotýká těch nejzranitelnějších a budí a normalizuje násilí, což samo o sobě vyznívá lehce banálně.