O tom, že Coco Chanel je v každé*m z nás a má více podob

Scéna z baletu Coco Chanel, Národní divadlo Brno. foto Pavel Hejný
Za minulý rok jsem zhlédla dvě inscenace věnované Coco Chanel. Každá je úplně jiná a nedají se srovnávat, ale to ani není můj záměr. Překvapila mě různorodost přístupů ke scénickým výpovědím o životě legendární návrhářky, které mají potenciál zasáhnout i diváctvo, pro něž svět módy není ani blízký, ani nijak extra zajímavý. Naopak, v dnešní době vyvolávají slavné módní značky v lidech pochopitelně spíše averzi. Třeba kvůli neudržitelnosti jejich výroby či skandálům týkajícím se porušování základních lidských práv. Ale moje řeč teď odbočí od těch nejsmutnějších věcí k těm neméně důležitým, a to k důvodům, proč dnes o Coco Chanel vůbec mluvit – tedy k jejímu skutečném přínosu, který má revoluční význam nejen ve smyslu stylovém, ale také občanském.
…Znělé cvakání podpatků doprovází pohyby štíhlé ženské siluety s ostrým černým mikádem. Jde boční uličkou hlediště kolem diváků a míří, samozřejmě, k jevišti – které je pro její osobnost zároveň arénou i podiem.
Během přestávky jsem vyslechla divácký názor, že začátek baletu Coco Chanel v choreografii Mária Radačovského v Národním divadle Brno byl „pomalý a ne moc zajímavý“. Ve své odpovědi jsem vlastní dojem z prvních scén definovala přídavným jménem „melancholický“ a dostalo se mi na oplátku přikývnutí. Jenže nejen začátek, ale celý příběh Coco Chanel (vlastním jménem Gabrielle Chanel) je zahalený do melancholické organzy převážně černé barvy, metaforicky řečeno… Přestože její život byl bezpochyby plný pestrých momentů, baletní interpretace osudu Coco Chanel odráží i jinou skutečnost: tam, kam neviděl nikdo, byla pořád jenom Gabrielle – a byla sama. Ani milostné vztahy s muži jí neposkytly štěstí, protože ona se narodila pro něco úplně jiného – mnohem složitějšího a významnějšího.
Monolog postavy Coco Chanel v úvodu baletu (v mém případě v brilantním výkonu Kristýny Kmentové) ztělesňuje doslova a do písmene tanec, který je odrazem jejího vnitřního a vnějšího života. Občasné zjevení baletčiny siluety (neboli siluety jiné tanečnice na druhé straně poloprůhledné dekorace, jež opakuje baletčiny pohyby) naznačuje pohled Gabrielle na sebe samu zvenčí. Anebo pohled publika, které ji vždy pozorovalo pouze jako statečnou a ráznou Coco Chanel, jež před sebou vidí cíl a nevnímá překážky. Nekonečná řada zrcadel, kolem níž se tento výjev odehrával, mimochodem odkazuje k ikonickému zrcadlovému schodišti v jejím domě.

scéna z baletu Coco Chanel, Národní divadlo Brno foto Martin Divíšek

Gabrielle Chanel na schodišti ve svém domě (1954) na Rue Cambon v Paříži foto Pierre Balmain
Ale diváctvu se v této úvodní části baletu (a několika dalších) Gabrielle Chanel jeví, kromě talentované a neporazitelné obchodnice a návrhářky, také jako citlivá žena. Vynikající osobitá choreografie Mária Radačovského vykresluje obraz Chanel jako kontroverzní a zásadní ženy, jež vedle svého veřejného emploi prožívá různé okamžiky života, s nimiž nemůžeme spojit žádné jednoznačné hodnocení. Veškerá taneční sóla postavy Coco Chanel společně s duety s hrdiny jejích milostných příběhů (které většinou přecházely do spolupráce a financování jejích projektů) vnímám jako výrazné body obratu na cestě Gabrielle k věčné slávě a uznání.
Jedním z nejdramatičtějších momentů této specifické interpretace biografie Chanel je sólová taneční scéna s židlí. Vypovídá o utrpení a pokusech Coco smířit se s náhlou smrtí své múzy a velké lásky – Artura Capela, hráče póla s přezdívkou Boy, který zahynul při autonehodě. Tento baletní monolog působil jako bodnutí nože a zpomalené umírání s retrospektivou vlastního života před očima. A když mezi electro-swingovými hudebními scénami zní klasika francouzského šansonu Ne me quitte pas od Jacquesa Brela, celý příběh Chanel najednou získává úplně jiné dramatické rozměry. Ale i ze svého obrovského smutku Coco udělala průlom a byznys, když začala každodenně nosit různé variace černých šatů – tak se zrodil dodnes legendární jev „la petite robe noir“ a módní zákon: každá žena má ve svém šatníku mít alespoň jedny „malé černé šaty“.

scéna z baletu Coco Chanel, Národní divadlo Brno foto Martin Divíšek

Scény z baletu Coco Chanel. Zdroj: Národní divadlo Brno
Podobným způsobem byla zpracována jiná kontroverzní stránka života Chanel, konkrétně její údajná spolupráce s nacistickými okupanty a milostný poměr s jedním z nich během druhé světové války. Perioda života Chanel ve čtyřicátých letech v Paříži je zobrazena ve dvou rovinách: zatímco mužská část souboru předvádí v jedné části mizanscény synchronní průvod, Gabrielle a německý důstojník v pozadí tráví společný čas v jedné z pařížských restaurací. Velmi silný dojem vyvolává moderní zpracování francouzské písníčky Qui qu'a vu Coco?, kterou Gabrielle zpívala během své práce v kavárně a podle níž pak jako návrhářka získala svou legendární přezdívku. Šansonové motivy jsou organicky zatížené prudkým rytmem vojenského marše. Tato scéna ale nezanechává pocit uzavřenosti a jasnosti: když píseň skončí, Gabrielle zoufale uprchne ke kraji jeviště a chytí se za hlavu. Tento okamžik trvá nějakou dobu v tichu a jeví se mi tak jako specifická „minuta ticha“, kdy postava projevuje lítost nad touto kapitolou svého života.

Scéna z baletu Coco Chanel. Zdroj: Národní divadlo Brno, foto Martin Divíšek
Příběh osobnosti Chanel je zarámován velmi dynamickými hromadnými scénami, zobrazujícími profesní stránku jejího života. Již zmíněná electro-swingová hudba doprovází přehlídky kostýmů inspirovaných originálními nápady Chanel. Jedna věc mě zde ale trochu mate. Jde o přítomnost kolekce výrazné růžové barvy, jež nese historický název „shocking pink“ a je vynálezem jiné, neméně ceněné návrhářky a konkurentky Coco – Elsy Schiaparelli. Ta údajně měla svůj boutique hned naproti obchodu Chanel a její tvorba se ubírala jiným, surrealistickým směrem. Nejsem si tedy jistá, zda je tento moment z Radačovského baletu odkazem na jistou roli osobnosti Schiaparelli v životě Chanel, anebo zda se jedná pouze o barevné řešení nálady konkrétní scény, které nemá nést takto konkrétní významy. Každopádně si myslím, že taková „konkurenční“ přesahová paralela z hlediska profesionální činnosti Coco Chanel této inscenaci zrovna chybí.
I muži se zde objevují oblečeni v klíčových stylových prvcích ženských oděvů její módní značky – v uvolněných sukních… a širokých kalhotách. Je tak naznačován rozsah revoluce Coco Chanel v oblasti oblékání a životního stylu. Stačí si uvědomit, že v současnosti mají dámy v šatníku kalhoty a hedvábné košile nejen pro domácí nošení, ale také jako společenské outfity, což před vstupem Chanel nebylo možné. Dnešní doba do velké míry odráží základní principy, které tato návrhářka nastavila. Módní revoluce se postupně stala součástí revoluce genderové, ve které společnost přestává řešit a diktovat, jak má kdo vypadat, co musí nosit a člověka kterého pohlaví si má vzít. Tato tendence se v baletní inscenaci Mária Radačovského odráží díky tomu, že se „maskulinní“ a „femininní“ prvky kostýmů prolínají bez ohledu na mužské či ženské obsazení. Zásadně tak připomíná potřebu nezapomínat a vážit si genderové rovnosti, osobního vkusu a nezávislosti každého jedince.

přehlídková scéna z baletu Coco Chanel, foto Pavel Hejný

přehlídková scéna z baletu Coco Chanel, foto Martin Divíšek

přehlídková scéna z baletu Coco Chanel, foto Martin Divíšek

přehlídková scéna z baletu Coco Chanel, foto Martin Divíšek
Kromě premiéry baletu Coco Chanel v Národním divadle Brno, jsem zhlédla jiné divadelní představení věnované životu této francouzské návrhářky-rebelky. Má sice mnohem menší rozměr vzhledem k obsazení a zvolenému divadelnímu prostoru, pořád je ale důstojným a zajímavým pohledem na život módní návrhářky. Mluvím teď o inscenaci Chanel č.1 od Muzea módy v lotyšské Rize v režii Vadima Grossmana, herce souboru Rižského ruského divadla Michaila Čechova (o inscenaci jsme se již bavili v rozhovoru s hercem Nikolajem Šestakem, který v ní hraje sedm rolí – viz odkaz). Pro tento projekt si rižské Muzeum módy zpravidla pronajímá malou scénu divadla Michaila Čechova s hledištěm pro čtyřicet diváků – a myslím si, že toto představení se dvěma herečkami a jedním hercem ani víc nevyžaduje.
Chanel č.1 se jeví jako intimnější zpověď samotné Chanel, alternativní k velkolepým interpretacím s náročnými dekoracemi. Inscenace Vadima Grossmana působí dokonce trochu filmově. Obsahuje retrospektivní přístup a navrací se zpět k důležitým bodům obratu života této významné osobnosti světové módy. Dalším pozoruhodným postupem je zvláštní použití brechtovského zcizování. Po celou dobu představení se na jevišti nachází herečka představující starší a již úspěšnou Gabrielle Chanel (Natālija Ščeglova), zatímco herečka, která hraje mladou a začínající Coco Chanel (Irina Stepanova), občas mizí. Ano, v pojetí režiséra Vadima Grossmana jsou to dvě osobnosti, v čemž má naprostou pravdu. Dramaturgicky tento přístup funguje perfektně. Mentální a psychický rozdíl mezi těmito dvěma ženami s jedním příjmením je očividný a díky obsazení dvou odlišných hereček je ještě přehlednější. Režijní řešení nechat na jevišti Gabrielle jakožto pozorovatelku, jež doslova „svrchu“ (jelikož skoro celou dobu sedí na svých legendárních schodech) uvažuje nad vlastním životem a jen občas se zapojuje do scén v reálném čase, mi připadá velice úspěšné.


scény z inscenace Chanel č.1. Zdroj: Rižské ruské divadlo Michaila Čechova
Stejně jako v baletu Mária Radačovského, hraje v inscenaci Vadima Grossmana významnou roli hudba, konkrétně opět skladba Ne me quitte pas. Jednak zde funguje v podobě tanečního remixu jako přechodový doprovod mezi scénami a jednak se využívá dramaturgicky jako niť svazující korálky životního příběhu Chanel. Název této skladby od Jacquesa Brela se z francouzštiny překládá jako „neopouštěj mě“ – tahle fráze se opakuje ústy Chanel a zní ozvěnou několikrát během představení v různých kontextech: při čekání na návrat otce nebo jako prosba k mužům, kteří ji opouštějí.
Za povšimnutí stojí scénografické řešení inscenace (Natālija Muzičkina). Přestože je divadelní prostor docela omezený, podařilo se vytvořit specifickou atmosféru objemnosti, náročnosti, napětí a zároveň minimalismu a relativního prázdna. Centrum jeviště je obsazeno velkou dekorací, která symbolizuje knihu života Chanel s obrazy kavárny, pláže, dílny, módního obchodu, ateliéru atd. Postavy v ní „listují“ vždy v souvislosti s konkrétní scénou. Kovové schodiště zde hraje velkou referenční a praktickou roli, snad nejčastěji slouží jako ústřední místo pro setkání postav a je přítomné, když události kulminují. Dramatický efekt také skvěle navozuje paraván v podobě vitráže s abstraktními symboly (dle některých zdrojů pozorovala podobné vzory malá Gabrielle během svého pobytu na internátu, kam ji dal otec, a inspirovala se jimi při stvoření svého loga). Důležitou úlohu hraje také poloprůhledná záclona, za kterou se Chanel schovává před něčím, co ji děsí, anebo naopak – čeká za ní na návrat svého otce.



scény z inscenace Chanel č.1. Zdroj: Rižské ruské divadlo Michaila Čechova
Obě inscenace, kterým se zde věnuji, jsou mimo jiné dramaturgicky propojeny jedním základním tanečním motivem, a to tangem. Zatímco balet Coco Chanel Národního divadla Brno obsahuje prvky „tance vášně“, rižská Chanel č.1 mu věnuje celou scénu. Tímto dospívám k vlastnímu závěru. Jakkoliv se může inscenovat životní a tvůrčí příběh Gabrielle „Coco“ Chanel – ať už má formu velkého baletu či naopak komorní činohry – rezonuje ve mně jedna sjednocující metafora. Vycházím-li po obou představeních ze dvou úplně odlišných divadel – brněnského Národního či Rižského ruského – mám naprosto stejné pocity. Život Gabrielle Chanel byl dlouhým tangem s klikatými zatáčkami a občas po ní vyžadoval zvláštní pohyby úplně mimo základní taneční kroky. Osobnost musí mít dost odvahy a kreativity na to, aby udělala z vlastního smutku bázi každého ženského šatníku a z neúspěchu kolekce velkou reklamu vlastního módního domu. A jakkoliv může být Chanel kontroverzní – kdo z nás není? – právě připomínání jejího odkazu, a to i v současném divadelním prostředí, je důkazem jednoho podstatného poznání: být kontroverzní není chyba. Chanel si úctu vypracovala a zasloužila ještě na několik století dopředu.
Natallia Michalina Skarynka